Slyšení Božího povolání a možnost kladného přitakání ze strany člověka. Setkání s Ježíšem v bezprostředním přítomném „teď“ – eucharistie.
2 Sa 18, 5-9.15.31-33:
Rozkol v Božím lidu; vzpoura Abšalómova proti Davidovi. Navzdory tomu David chce jednat s Abšalómem nadále vlídně, chce jej ušetřit. Bitva Davidova vojska proti Izraeli – výsledek: mnoho mrtvých, celá země je zachvácena válkou. Abšalómova vzpoura končí jeho smrtí – visí v prostoru, někde, mezi nebem a zemí, ani tam, ani tam; ani nahoře, ani dole; zapomenut nikde objímá posvátný strom? Nikoliv, i tam nikde je nalezen a visíc uvízlý hlavou ve větvoví onoho stromu ubit je k smrti.
Otec král David získal zpět, to co byl pozbyl, ale svého královského syna ztratil navždy. Navzdory vítězství nezbývá Davidovi nic než pláč nad ztrátou syna.
1 Kr 19, 4-8:
Eliáš definitivně kapituluje, zcela vyčerpán do dna, především duchovně – rezignovaně si přeje umřít; uléhá a usíná.
Bůh posílá posla, nenechává svého služebníka zemřít v rezignaci a bez naděje. Bůh sesílá posla a sytí. Sytí natolik, že po myšlenkách na smrt není v Eliášově mysl ani stopy; náhle a bez řečí a dlouhého vysvětlování – prostě tak; když Bůh sesílá posla. Eliáš se nasytí, vstane a jde opět dál.
Ž 130 a 34, 1-8:
Člověk volá z bezedných hlubin a do nesmírných výšin nebes. A nebesa nezůstávají hluchá, nýbrž sestupuje z nich naděje a vykoupení. Stejně tak Ž 34, 1-8: Hospodin dává spásu, vykupuje, zachraňuje zoufalce z hlubin. Zachráněný vzdává chválu, vydávává svědectví o Hospodinu.
Ef 4,25 5,2:
Nový život v Kristu; možnost opustit vše staré, nechat to za sebou. Perspektiva nového před sebou. Život ve společenství s Bohem; překonání odcizení. Díky Kristově oběti.
J 6, 35. 41 – 51
Text a kontext:
Verš 35 je zasazen do širší souvislosti. Bez objasnění toho, co předchází, by Ježíšova výpověď verše 35. vyzněla velmi nesrozumitelně; přinejmenším mnohoznačně.
Židé po zázračném nasycení pěti tisíců hledají Ježíše (24), po nějaké době ho nacházejí na druhém břehu jezera a otázka, která je jistě na místě a zcela přirozená „Mistře, kdy ses sem dostal“, přesto ukazuje, jak se zástupy s Ježíšem skutečně míjejí. Bylo jim už dříve divné, že Ježíš odjel, aniž by vstoupil spolu s učedníky do jednoho jediného člunu. S učedníky neodjel a přesto jej nacházejí na druhé straně jezera (25), „míjení“ se zástupů s Ježíšem je plně odhaleno Ježíšovou výpovědí (26-27). Jan zde vidí jasný protiklad: zástupy hledají Ježíše na proto, že učinil znamení, ale proto že byly nasyceni zcela prostě a pozemsky (to není míněno negativně). Ježíš vydává znamení, aby zástupům odhalil svou podobu; vyjevil svou vlastní osobu. Božská znamení, která Ježíš činí, tak předpokládají na straně člověka odpovídající zření, které má do hloubky pochopit christologický význam Ježíšových zázraků a jeho samotného. Znamení, která Ježíš činí, mají člověka vytrhnout z pomíjejícího světa a postavit ho před trvalou skutečnost; znamení jako ukazatele na cestě k podílnictví zatím pomíjitelného člověka na nepomíjejícím: „neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný“ (27). Ježíšova výpověď roznítila sice krátkou, ale zato vydatnou disputaci. Oni chtějí konat „Boží skutky“ (skutky, které Bůh vyžaduje, skutky, které by ze strany člověka odpovídaly Božím činům, ovšem do té míry, do jaké je to člověku umožněno) , žádají radu, jak na to. On však zná jej jeden „Bohem žádaný“ skutek věřit v Ježíše, jako v toho, který je poslaný samotným Bohem, který je s Bohem v jedinečné jednotě. Oni žádají znamení, jakoby Ježíš předtím žádná nedal; vůči Ježíšovu nároku být Bohem poslaný, kladou požadavek „ověření“ a „potvrzení“. Židé žádají nebeské znamení, žádají „manu na poušti“ tak jako tenkrát.
Ježíš ve verších 32 – 33 polemizuje s „mojžíšovskou tradicí“ a předkládá zcela nový výklad. Ne Mojžíš, ale Bůh, Otec; nikoli „dal“ tenkrát chléb, ale stále „dává“; nikoli pozemský chléb, ale „chléb nebeský“.
Jistě i Židé chápou dar na poušti jako dar od Boha, ovšem zprostředkovaný Mojžíšem; on platí jako vůdce a zprostředkovatel vykoupení z Egypta. Naproti tomu se ukazuje Ježíš jako ten, který překračuje „zprostředkovatele“ Mojžíše a jeho dar „many“, tím, že sám je „spasením“, tj. on sám je chléb dávající život, přicházející z nebe (35). V Ježíši je spása nikoli jen zprostředkovaná, ale zcela a plně přítomná: on sám je „spasitel-přítomná spása“ (jádro janovské eschatologie). Bůh je zde přítomný sám osobně.
Zcela nová skutečnost přítomného „nebeského chlebe“ je dále vyjádřena dosahem jeho spasitelné síly a působnosti. Už nejen Židé, ale celý svět je zahrnut do „oživující“ moci „nebeského chleba“; chléb z nebe sestoupil, aby dal život světu (33). I zde se ostře vyjasňuje rozdílnost, ba protiklad mezi „manou na poušti tenkrát“ a „chlebem z nebes“.
Ve verši 34 jakoby Židé pochopili: Ježíš je nový či spíše staronový Mojžíš, disponující neobyčejným darem „nebeského chleba“, není divu, že tento chléb na Ježíši požadují, a tento jejich požadavek je plně respektující. Ve skutečnosti však nepochopili vůbec nic či spíše pochopili po svém. Disputace dochází svého vrcholu v Ježíšově výpovědi a definitivního vyjevení ve verši 35 a oni těsně pod ním nalezli svůj klíčový bod „minutí“ se s Ježíšem. Jedná se o jeden a tentýž příběh, započatý již při nasycení pěti tisíců.
Verš 35 Ježíšova rozhodující výpověď:
„Já jsem ten chléb života“. V této výpovědi „já jsem“ se plně demonstruje výsostný a božský nárok Ježíšův. Všechny předcházející výpovědi o chlebu z nebes zde docházejí k naplnění svého smyslu. Nejde zde o žádný podivuhodný, zázračný, lépe sytící chléb, není zde na mysli nová a vylepšená „mana“ podávaná Ježíšem, Mojžíšovým pokračovatelem.
Jde o „chléb života“ poskytující nikoli životodárnou sílu k přežití do druhého dne, ale o pokrm poskytující podíl na zcela novém, nepomíjitelném životě. Nejde zde o Boha skrytého v nebesích, jenž skrze Mojžíše dává život svému lidu, ale jde o zjeveného a bez-prostředně přítomného Boha z nebes sestupujícího jako chléb života pro celý svět. Jde zde o Ježíše jako o Krista, jak je to vyjádřeno oním „já jsem“.
Jak si lze ovšem tento chléb života přivlastnit? Na to odpovídá druhá část tohoto verše. Je vybudována paralelismem „kdo ke mně přichází … a kdo věří ve mne …“. První část výroku je vyložena druhou. Přicházet k Ježíši znamená v posledu věřit v něho. Víra v Ježíše je jediný možný způsob, jak k němu přijít. Nebo také jinak: víra nemusí být (a také tomu tak není) záležitost pevně ohraničeného bodu, jakýsi „zásek“ v pomyslné přímce toku času životního příběhu jednotlivce, naopak víra se v Ježíšově odhalení jeví spíše jako trvalý proces, pouť, putování za Ježíšem, neustálé přibližovaní se, přistupování k němu. Můžeme to také chápat jako trvalé „odevzdání se“ do jeho náruče. Přístup jako trvalé otevření se vůči odkrytým nebesům, z nichž sestupuje nám vstříc Bůh jako „chléb života“. Víra jako „přistoupení“ je jediná možná odpověď Boží otevřenosti, všechny ostatní směry jsou „odvratem“ tedy ne-vírou, ne-odpovědí, rozkolem.
Víra jako trvalý proces „přistupování“ k Ježíšovi, má v sobě také již něco definitivního: „nikdy nebude hladovět … nikdy nebude žíznit“. V nepomíjející pouti za Ježíšem je definitivně ukončena a tím vyřešena otázka: „a co dál, co bude zítra?“ Oním „nikdy“ není řečeno, že se již neočekává žádné „příští“, nýbrž „zítřek“ se už nemusí strachovat o další, nový počátek „příštího dne“, naopak chléb je vydán jednou pro vždy a kdo z něho jí, „ … živ bude na věky“.
verše 41 – 51:
Tak, jako v předcházejícím tu máme pořád co do činění s Janovou typologickou metodou, kdy do jedné souvislosti je kladeno putování pouští po vyvedení z Egypta a příběh vtělení Logu v Ježíši. Na Ježíšovu výzvu k víře, k putování, přistoupení k němu, odpovídají Židé reptáním (Jan nikoho a nic nešetří – výpověď má dost silný náboj). Tedy opět paralela, tak, jako tenkrát na poušti Židé reptali proti Mojžíšovi, a tím tedy proti Bohu, tak i zde odpovídají stejně. Tento „svérázný přístup“ se už ve SZ chápe bez příkras jednoduše jako postoj ne-víry, neposlušnosti (viz. Ž 106, 24nn; LXX 105, 24nn; Iz 30, 12). V Janově chápání je reptání Židů srovnatelné se vzpourou proti Bohu, neboť Ježíš nejedná ne jinak než v plné jednotě s Otcem. Reptání proti Ježíši, je reptáním proti Bohu.
Domnívají se, že znají Ježíšův původ a to velmi dobře; ano vždyť znají jeho otce i matku (42). A jde docela o obyčejný, pozemský původ. Na základě této znalosti zakládají své reptání. Ovšem, vždyť pravost příchodu mesiáše má být zaručena tím, že nikdo nebude vědět, odkud přišel (7, 27nn). Paradoxie spočívá v tom, že oni sice znají jeho pozemského otce a matku, ale o jeho vlastním původu nevědí vůbec nic. Tak nemohou vědět nic pravdivého ani o Ježíši, ani nic o Bohu, Otci, který ho poslal (všimněme si protikladu pozemský otec – Bůh Otec 7, 28n).
Poznámka tak trochu okrajová: jedná se zde o možnou, historickou Janovu polemiku s kritikou Ježíše jako mesiáše, která byla zakládána právě na jeho pozemském a tím tedy zcela obyčejném a známem původu.
V otázce, kterou si Židé mezi sebou kladou: „jak může tedy říkat: Já jsem sestoupil z nebe?“ se silně odráží odcizení ne-víry. Jde o zoufale zabedněnou a zcela nechápající otázku.
Ježíš na námitku Židů nepřistupuje, nýbrž spíše ještě jednou vyzývá k víře; dává tak nepřímo pozitivní odpověď na námitku Židů. Zde není místo pro nějaké dokazování či obhajování, zde se otvírá prostor pro víru, zde je třeba se otevřít Bohu, zde je třeba Bohu opět naslouchat a nechat se od něj vyučit, poučit, uchopit. Jinými slovy: Bůh povolává a je třeba toto Boží povolání, zavolání přijmout a vyslechnout. Ježíšova výpověď je jasná. Pochopit ho jako Bohem poslaného, z nebe sestoupeného může jen ten, kterého sám Bůh k tomu doslova „přitáhl“. Citát z Písma „Všichni budou vyučeni od Boha“ (Iz 54, 13) podpírá charakter víry jako daru z milosti Boží. Výraz "všichni" opět poodkrývá tajemství spásy: už ne jen Židé, ale všichni; in potentia celý svět, celé stvoření.
Ovšem zdánlivě šťastné vyústění je opět komplikováno (46). Jak může být jeden každý vyučen od Boha, jak Bohu naslouchat, jak se Bohu otevřít. Vždyť „Boha nikdy nikdo neviděl, jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce“ – a to je opět zase jenom Ježíš. V čem tedy spočívá ona záhada nechat se vyučit od Boha?
Pro Židy to bylo a je studium především Tóry, Bohem daného zákona. Skrze toto studium se lze dobrat dokonalého, niterného působení Boha v duši člověka. Janovská intence? Mystickou zkušenost má evangelista je těžko na mysli, jistě to však nevylučuje niternou Boží promluvu k lidskému duchu. Ovšem to, co se zdá vlastně nejmíň pravděpodobné, se ukazuje jako jediné možné; kruh se uzavírá: niternému Božímu „tahu“ duše člověka k sobě odpovídá vnější setkání s Ježíšem. Tělesné patření na Boha je kategoricky vyloučeno, ale vzápětí se dodává, že Otce lze spatřit v postavě Ježíše, který ho ztělesňuje. Zde narážíme na jádro Janovy christologie (pro někoho to může představovat nesmyslné bloudění v kruhu). Podle Jana je Syn natolik plně sjednocen s Otcem, že naslouchání Synu je totožné naslouchání Otci, v poslední bezprostřednosti. Naslouchání Ježíši jako odpověď ze strany naslouchajícího následuje víra. Opět se dotýkáme procesu postupného vnikání do tajemství spásy v Ježíši Kristu. Samy od sebe Boha nikdy nemůžeme spatřit, ale Bůh nám jde vstříc do našeho světa v Ježíši, který ukazuje sebe (jako nebeský chléb života), a tím ukazuje od sebe k Otci.
Verš 47: opět, jakoby na vyšší úrovni poodkrývá Ježíš tajemství víry a zve k ní. Věřit, znamená mít podíl na Ježíšově bytí – život věčný. vždyť se sytíme jím, jako chleben: „Já jsem ten chléb života“ (48).
Poslední čtyři verše, vyšroubované k vrcholu celého dosavadního dění šesté kapitoly se jako protavené postupným výstupem k cíly vracejí ke veršům 32 – 35. Verše 41 – 47 tvoří jakýsi mezistupeň, jejich velkým tématem je dialektika „přistupování – nepřistupování“ k Ježíši a „víra – nevíra“ v Ježíše. Nyní do tohoto schématu nastupuje dialektika „jezení – nejezení“, „smrt – život věčný“. Opět se vracíme k tématu putování po poušti:
v. 32 ne Mojžíš, ale Bůh Otec dává chléb – v. 49. Vaši otcové jedli a zemřeli;
v. 33. Chléb boží sestupuje z nebe a dává život – v. 50. toto je chléb, který sestupuje z nebe, kdo z něho jí nezemře.
v. 35. Já jsem chléb života … - v. 51 já jsem ten chléb, který sestoupil z nebe
v. 35b kdo ke mně přichází …, kdo v mne věří – v. 51b kdo jí z tohoto chleba;
v.35bc nikdy nebude hladovět, … žíznit – v. 51. …bude žít na věky.
Zmínka o smrti otců na poušti vyzdvihuje zaslíbení života, který může dát jen pravý chléb z nebe. Může to být také varováním vůči reptajícím židům, že se jim může vést podobně.
Jestliže Bůh dává z nebe chléb, pak také chce, aby se z tohoto chleba jedlo, aby lidé z něho měli pravý užitek, znamená to také, že tento chléb je dosažitelný pro všechny bez rozdílu.
Ve v. 51 je užito výrazu "živoucí chléb", pokud se velmi důrazně vyzdvihne "život", pak daleko silně vystoupí do popředí plnost a síla života tohoto nebeského chleba; jeho schopnost navracen život i mrtvému, prosycovat pomíjitelné nepomíjitelným životem; panis vivus et vitalis. Ukazuje se, že život obsažený v tomto nebeském chlebu je nezrušitelný, ani tehdy, když se vydává napospas tělesnému bytí, nýbrž naopak tělesné bytí je skrze přítomný chléb z nebes obdařeno pravým, nepomíjitelným životem.
V. 51c rozehrává celou janovskou christologii v plné šíři. Boží vůle je dát světu život; skrze Ježíšovu obět na kříži; Logos se stává „tělem“, toto tělo se vydává na smrt za svět. Ježíš není jen zjevovatel, ale i ten, který přináší spásu „beránek Boží, který snímá hříchy světa“; z jeho probodeného boku prýští proud života a požehnání světu. Stejně tak je tato část verše jakýmsi „janovským“ přechodem k eucharistické části následujících veršů: Ježíšovo tělo (maso - "sarx") vydané smrti je nabízeno a přijímáno v eucharistii.
Homiletické podněty:
Ježíš jako pravý chléb z nebes, poslaný Otcem: protiklad many na poušti a Ježíše jako nebeského chleba dávající věčný život. Pouť, putování, přicházení k Ježíši jako víra v něho. Víra v Ježíše jako naše lidská odpověď na Boží volání a povolání. Víra jako bezprostřední se otevření vůči Božímu sestupování a vstoupení do našeho lidského světa, tělesného bytí. Bůh, který není skrytí na nebesích, ale v Ježíši bezprostředně přítomný mezi námi; Bůh přítomný a dávající život. Bůh, který se sám dává tomuto světu a vydává až na smrt za tento svět a přesto zůstává nezničitelným a nepomíjejícím zdrojem života. A v neposlední řadě jednota Otce a Syna a její důsledky a dopady v tomto světě a pro tento svět.
-ds-
Starokatolická kolekta:
Bože, naše sílo,
často jsme sklíčení
a bez odvahy jako tvůj prorok Eliáš.
Nevidíme, jak dál, a nemáme žádnou sílu.
Pomoz nám, když se tak cítíme,
a posiluj nás chlebem života,
svým Synem, který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.