Znamení a víra. Eucharistie a život. Nebeský chléb. Mana, Ježíš, my lidé, církev. Co dává život? Ježíš se nám nabízí (dává) za pokrm. Přijetí Ježíše znamená přijetí Boha - do svého života, tedy podíl na jeho plnosti, nasycení.
2Sa 11,26-12,13a
Davidův příběh je plný znamení Boží přítomnosti v jeho životě. Ve SZ se nám zdají tato znamení často příliš masivní a kauzální; pro nás však znamení mohou být výzvami, zastaveními, něčím zřejmým, co nám otevře skutečnost, která je před námi. Postoj pokání (metanoia = proměna!) podmiňuje (přirozeně) přijetí Boha, resp. Ježíše do srdce, resp. života člověka. Zajímavý je i obraz s ovečkou a její intimní blízkost s pastýřem.)
Ex 16,2-4.9-15
Nasycení na poušti je jedno z řady znamení, která během putování po poušti ukazují, že Hospodin neponechal svůj lid, který vysvobodil z otroctví, jeho osudu, ale dále se o něj stará, protože touží po trvalém vztahu s ním. Boží sláva se zjevuje v Božím milosrdenství a v trpělivosti, ve které čistě pozitivním způsobem odpovídá na reptání, stěžování si izraelské pospolitosti.
Ž 78,3-4.23-24.25+54 (nutný výběr)
Hospodin dal svému lidu nebeský pokrm, déšť many, otevřel brány nebes (adventně-inkarnační souvislost, sr preface o inkarnaci Ag ČCE II, s. 99).
Ef 4,1-16
Apoštol Pavel asi měl důvod být "ekumenicky horlivý", když povzbuzoval k usilovnému zachování jednoty Ducha - různost mezi novozákonními církvemi neprovázela zřejmě jednota. Zajímavým momentem, "navazujícím" na evangelium, je zde sestupování/vystupování, analogické k chlebu/Synu života, který sestoupil z nebe.
Darem Toho, který sestoupil, je povolání ke službě, k budování Kristova těla (Tělo Kristovo a mystické tělo Kristovo!). Cílem je jednota víry (zřejmě v různosti, podle obdarování), poznání Božího Syna. Tím lidé dorůstají v Krista a tím ke zralému lidství, měřenému mírou Kristovy plnosti. Údy Těla se navzájem podpírají skrze klouby. Tělo se buduje podle toho, jak je každé části dáno (opět jednota v různosti), a sice v lásce.
Zpěv před evangeliem: Haleluja + Mt 4,4b
J 6,24-35
Text a kontext:
Ekumenický lekcionář se věnuje 6.kap. Janova evangelia obšírně - v pěti nedělích v mezidobí za sebou. Do popředí se dostává kontext eucharistie, důležitou je však i otázka znamení (zázrak nasycení zástupů a zjevení Ježíše chodícího po moři) - obě témata jsou centrální v následujícím rozhovoru se židy, jemuž následuje odchod mnohých učedníků.
Souvislost v rámci kapitoly pěkně (roztomile) jej vyjadřují kraličtí: Pán množství lidí nasytil, králem býti nechtěl, o chlebu nebeském kázal, někteří se horšili, apoštolé víru o něm vyznali.
0
Užší kontext: téměř bezprostředně po nasycení zástupů (pausa: Ježíš odešel na horu, zcela sám, a přes moře se vrátil k učedníkům). Rozhovor, který se zde mezi Ježíšem a zástupem rozvíjí, prohlubuje jak význam samotné události, tak i postoje Ježíšových posluchačů.
Zajímavosti v překladech: Jedli jste chleby místo chléb (v ř. je pl., asi pro zdůraznění mater. sránky věci). Usilujte o duchovní pokrm, kterým byste rostli pro věčný život. Já jsem ten životodárný chléb. Chléb, který trvá do života věčného.
Ježíš na znamení nasytil zástup. U Jana je zřejmé, že nerozmnožil chléb a ryby ze sociálních důvodů, ale proto, aby lidem dal najevo, že Bůh o ně pečuje - proto zdůrazňuje, že chléb z nebe nedal Izraeli Mojžíš, ale Otec - a aby naznačil, že On sám je poslán od Boha.
Najedli se všichni - ale kdoví, jak tomu rozuměli; to však Ježíš řeší až zpětně - neklade podmínky k nasycení, neuzavírá člověka do nějaké úzkoprsé klece víry, nýbrž jej nechá něco prožít a pak s tím pracuje. Proto teď říká: "Usilujte o nepomíjející pokrm zůstávající pro život věčný". Trvalé společenství s Ježíšem se uskutečňuje ve víře v něho a v eucharistii.
Pravý chléb pochází od Otce (sestupuje z nebe a dává život světu) a je jím Ten, který je s Otcem zajedno, Syn člověka, jemuž Bůh Otec vtiskl svou pečeť. Ježíš je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty (Žd 1,3).
Nebe byla oblast výhradně božská; kdo přichází odtamtud, je v nejtěsnější blízkosti Boží. Jeho otcem není ten, kterého všichni dobře znají (v. 42.), ale ten, který stojí za jeho životem, za jeho činy, za jeho cestou utrpení i za jeho vzkříšením. U Jana to o sobě říká Ježíš sám. (Víra se spoléhá na jeho slovo víc než na to, co je vidět - ale to, co vidíme, bývá často torzovité a neúplné.)
Ježíšovi posluchači se ptají na Boží skutky (skutky, které vyžaduje Bůh) - myslí na skutky zákona, jimiž by si zasloužili spasení ("Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Mk 10,17). Nejde o jednotlivé skutky, ale o celoživotní postoj, jímž je víra v Ježíše.
Jak si vysvětlit, že lidé, kteří "viděli znamení, která Ježíš učinil" (v.14) a chtěli jej provolat králem, se jen o chvíli později ptají na další znamení: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti?" (v. 30)? Zřejmě jde o to, že očekávají něco, co je v jejich pojetí víc než nasycení zástupů: seslání many z nebe - za jejich otázkou je víra, že tak jako Mojžíš, první vykupitel, dal lidu manu z nebe, tak jim ji dá i poslední Vykupitel, Mesiáš. V rabínském pojetí je právě mana, kterou sešle Mesiáš z nebe, znamení toho, že nastal nový, budoucí věk spásy (sr Zj 2,17). Ježíš polemizuje: a) Dárcem je Bůh sám b) Mana na poušti nebyl ten životodárný chléb, nýbrž chléb pomíjivý, který "nezpůsobuje" život věčný; ten pravý nebeský chléb přichází bezprostředně od Boha a c) Očekávaná eschatologická událost v Ježíšově osobě již nastala. Věta "Neboť Boží chléb je ten, který..." (v.33.) je zřejmě vzhledem k členu u substantiva chléb záměrně dvojsmyslná - odkrývá se tu, že ten sestupující z nebe je právě Ježíš - v celé kapitole totiž "sestupující" znamená Syn člověka. Tomu asi lid nerozumí - z Ježíšovy řeči vytuší, že On ví o nějakém chlebu, který "způsobuje" život věčný, a proto ho o něj žádá. Tento chléb je však v Ježíšově osobě, a proto je třeba k Němu přijít, aby mohl mít člověk podíl na věčném životě.
Vztah mezi Ježíšem ustanovenou eucharistií při poslední večeři s učedníky a mezi nasycením zástupů byl dán již v procesu tradice, ještě před její písemnou fixací. Perikopy o nasycení zástupů ve svých rozmanitých variantách zřejmě odrážejí eucharistickou liturgii prvotní církve. V janovských sborech zřejmě nebyla eucharistie ustanovením ve smyslu právního aktu, jak tomu možná rozuměl Pavel. Pro ně byla eucharistie víře a životu tak inherentní, jak by to žádná instituční vazba nemohla zajistit. Možná proto nemá Jan slova ustanovení. Eucharistie tam žila, její pojetí je zarámováno a) mytím nohou (všem; služba druhým), b) 6. kapitolou s nasycením zástupů a v Ježíšově reflexi o Chlebu života.
Náš text ukazuje úzkou souvislost eucharistie a) s činěním Boží vůle (konkrétně v životě, jednáním), b) s věčným životem, c) s nasycením (nebudeme nikdy hladovět ani žíznit).
Homiletické podněty
Zástup hledá Ježíše. Zkusme si představit tu atmosféru, Ježíše učícího zástupy s takovou mocí a silou (v lásce!), že jej hledají, vyhledávají, téměř pronásledují. Kde jsme my dnes - a naše duchovní touhy?
"Dávej nám ten chléb stále!" - v. 34; Je to podobná prosba jako u ženy Samařanky: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." ( J 4,15)? Vzhledem k výkladu z minulé neděle: touha lidí by korespondovala s Ježíšovou touhou nasytit zástup - v. 6.) Nebo jej hledali pro žvanec? Byla jejich touha skutečně tak přízemní, nebo jim to Ježíš podsouvá, aby vyprovokoval rozhovor? Co očekáváme my od Ježíše?
Ježíš dřív jako dnes (skrze církev?) mluvil s lidmi, nepoučoval, ale vstupoval s nimi do rozhovoru, svým Slovem je přijímal, osvobozoval, odpouštěl jim, dával jim radost a odvahu k životu. Zkušenost Boží přítomnosti je napřimující ("Pozdvihněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko." - Lk 21,28).
Synu člověka Bůh, jeho Otec, "vtiskl svou pečeť." (ocejchoval, ověřil, zaručil; stejně však mluví apoštol o nás: 2Kor 1,22) Janovo Ježíšova pojetí synovství Božího je opředené tajemstvím, do kterého my lidé nepronikneme. Otvírá se však v následování, v bytí s Ježíšem. Na druhou stranu, ztráta tajemství může v životě znamenat paradoxně ztrátu blízkosti i smyslu.
Za povšimnutí stojí otázka učedníků, reagujících na Ježíšovu výzvu, aby usilovali o nepomíjející pokrm: ptají se, jak na to, co mají dělat, tuší úzkou souvislost jednání člověka s pomíjivostí versus s životem věčným. Ač se zdá, že se rozhovor ubírá jinam, Ježíš učedníky neopravuje, neusměrňuje, nevrací rozhovor zpátky (ten se zpátky stočí přirozeně), nýbrž reaguje na otázku lidí: Co se od nás chce? Odpověď je opět zajímavá: nepřichází ani morální nárok ani etické vodítko, nýbrž požadavek skutek víry, která je vlastně přijetím Toho, kterého Otec poslal. Konat skutky Boží neznamená výkon, ale přijetí Ježíše. Konat znamená poznávat Boží vůli.
Podobně (jakoby mimoběžně) se Ježíš vypořádává s otázkou po znamení - Co uděláš, abychom ti uvěřili? (Třeba tak jako spadl chleba z nebe za našich otců...): Ani ne Mojžíš, ani já, ale Otec. (Není zde rozpor s v. 27.?) Dá vám životodárný chléb. Pro celý svět. Pochopili ho učedníci (oslovují ho už ne Mistře, ale Pane)? Co je za tou prosbou "Dávej nám ten chléb stále" ?
Jako odpověď na tuto žádost učedníků Ježíš neslibuje dodací lhůty, nýbrž odkazuje na Otce, který nám (vy)dává Ježíše samotného (sr se strukturou eucharistické modlitby - díkčinění Bohu Otci skrze Ježíše Krista, resp. Ježíš děkuje svému Otci). Stačí přijít a přijmout.
"Jestliže Ježíš je chlebem života, pak jíst ho znamená nejvnitřnější, životodárné spojení s ním. Je chlebem života nejen pro jednotlivce, ale pro veškerenstvo. " (v.33 sr v. 51) "Křesťanství stejně jako vyznává Boží vtělení, tak také vyznává vzkříšení těla, staví se pozitivně ke světu, dějinám, tělesnosti. Chléb, Kristovo tělo, On sám, vstupuje do světa, ale proto, že přichází z nebe. Mana byla pokrmem tělesným, zde je to pokrm věčnosti. A zatímco se normálně chléb proměňuje v člověka, zde má být člověk proměněn v chléb nebeský." (Johannes Bours)
Jako kolektu navrhuji zopakovat tu krásnou starokatolickou z minulé neděle. Místo kolekty přináším modlitbu s vyznáním vin k tématu nasycení zástupů:
Ježíši Kriste, náš milý Pane,
děkujeme Ti za to, že nás sytíš - tak jako Tvůj Otec sytil izraelský lid na poušti a jako Ty jsi sytil zástupy, které se k Tobě valily. Děkujeme Ti, že nás sytíš a naplňuješ tak, že náš život není prázdný, že ho můžeme žít v lásce a naději. Radujeme se z toho, že jsi nás povolal k víře v Tvoje evangelium.
V jeho světle poznáváme, že patříme mezi ty nasycené - hmotně i duchovně - a vyznáváme Ti, že často nevidíme, že kolem nás jsou lidé, kteří strádají - a když to víme, zavíráme před nimi oči. Snad proto, že se bojíme, že jim nebudeme mít co dát, snad proto, že nám nenapadne, že Ty bys skrze nás mohl působit a sytit druhé. Odpusť nám, protože občas nemáme důvěru v Tvoji lásku a moc.
Prosíme Tě, proměňuj naše srdce svou láskou, abychom si nechtěli Tvé dary nechávat jen pro sebe. Prosíme Tě, uzdrav celou zemi spravedlností. A nás posilni nás k víře a k životu, když jsme slabí nebo neschopní.
Sestry a bratři, kdo se k této modlitbě připojujete, kdo toužíte po Božím odpuštění a také ho přejete druhým lidem, volejme společně slovy: /: Pane, smiluj se nad námi! :/
Přijměme do svých srdcí slovo svrchované milosti Boží: Hospodin Tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58,11)
Všichni, kdo se spolu se mnou odevzdáváte do rukou Božího milosrdenství, řekněme k tomu své /: Amen. :/
Jako začátek dobré tradice doplňme přece jen ještě starokatolickou kolektu pro tuto neděli:
Dobrý Bože,
ve víře a naději jsme jedno tělo v Kristu, tvém Synu.
Dej, ať se navzájem dobře snášíme
a navzájem se dělíme,
abychom tvé poselství života věrohodně předávali dál.
O to tě prosíme skrze našeho Pána a bratra Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí od věčnosti do věčnosti.