Starozákonní
čtení: Ex 12, 1-4.11-14
Poslední Hospodinova rána egyptská je také definitivní porážkou zla;
zasahuje přímo do centra, usmrcuje vše prvorozené. Před smrtí zachraňuje
Hospodinova milost nad Izraelem a znamení krve zabitého beránka. Prvorozený
beránek svou smrtí hyne zástupně za prvorozeného Izraelitu. V tom se
ukazuje Hospodinova milost a zároveň je to předobrazem Ježíšovy smrti na kříži.
Už jedením zabitého beránka se Izraelité plně účastní Hospodinova spásného činu vyvedení z Egypta. Už tato hostina je součástí bytí ve svobodě Božího vyvoleného lidu uprostřed Egypta. Hostina také konstituje společenství lidu a proto také nesmí žádný zůstat mimo toto společenství. Na ty nejpotřebnější Hospodin svým nařízením pamatuje.
Žalm 116,
1-2.12-19
Žalmista ukazuje, že na Hospodinovo milostivé sklonění je možno
odpovědět. Totiž, že výraz vděčnosti může mít konkrétní podobu služby lásky.
Výraz díků může být aktivní službou druhým, budování společenství lidu,
existence pro druhé uprostřed světa.
I v takové aktivní službě zaznívá sláva Hospodinovu jménu.
Epištola:
1 K 11, 23-29
Bratři a sestry, učedníci a učednice Kristovy jsou sjednoceni
v jedno společenství církve, v jedno tělo Kristovo. Spolu sjednoceni
jsou shromážděni k modlitbám, spolu jsou shromážděni k zvěsti
evangelia, spolu jsou shromážděni kolem stolu Páně k eucharistii; tak
tvoří společenství církve, tak patří Pánu, tak jsou ustanoveni Boží milostí. Nejsou
již soukromníky a nezávislými individualitami. Viditelně a na první pohled
dělají všechno, co dělají jinak i ostatní, mimo církev; společně jí a pijí,
společně žijí, společně naslouchají a spolu rozmlouvají, ale všechna tato
zdánlivě obyčejná činnost je předurčena a tím také proměněna a postavena do
zcela jiného světla. V každé chvíli a bez přestání jde také o vyznání a
přiznání se ke Kristu jako Božímu Synu, ukřižovanému a vzkříšenému Pánu světa.
Tak tedy ve večeři Páně nejde jen o tělesné nasycení, ve společném přebývání
a rozhovorech nejde jen o přátelské sdílení a vyměňování názorů a informací. Ve
společenství církve nejde o nezávaznou komunikaci mezi sebou navzájem, do které
jako soukromník můžu přijít a zase z ní jako soukromník jednoduše
odcházím.
Ve společenství večeře Páně jde o jedení z jednoho chleba a
pití z jednoho kalicha; o spojení s jedním tělem a
sjednocení jednou krví, totiž o sjednocení s Kristem ukřižovaným a
vzkříšeným.
On, Ježíš Kristus je k tomu shromáždil, ne oni sami sebe; Ježíš
Kristus k večeři zve, ne společenství církve, on je Pánem domu a hostitel;
a více než jen to! On je zároveň pokrmem a nápojem, svým tělem a krví, kterou
dal za spásu celého světa. On sytí své učedníky a učednice sám sebou.
Proto má také každý sám sebe zkoumat ještě než přistoupí k tomuto společenství. Zkoumat, znamená připravit sama sebe na setkání s Pánem. Být připraven pro svého Pána ovšem znamená být tím, který se nachází ve společenství těla a krve Kristovy, který od tohoto společenství očekává pro sebe plnost nasycení, který od tohoto nasycení očekává plnost života, který Ježíše Krista nazývá svým Pánem, a kterého naopak Ježíš Kristus nazývá svým učedníkem. Uznat tuto připravenost, vzít v plné vážnosti na sebe a pro sebe tento způsob bytí, je předpokladem pravého přijetí večeře Páně, ale také je to zároveň závazkem, sám sebe umenšit ve pospěch druhého, ve prospěch svého spolubratra a spolusestry; být pro druhého, jako je Kristus, který zve ke své večeři.
Evangelium
Jan 13, 1-17
Ježíš slouží učedníkům. Pojem služby tak dostává zcela nový význam a
naléhavost totiž tím, že sám Pán pokleká ke službě. Ve Starém zákoně ještě
naprosto nepředstavitelná skutečnost. Naopak tam zjevenému Bohu má bezvýhradně
sloužit člověk. Zde v Novém zákoně se Bůh zjevuje v Ježíši Kristu,
aby člověku sloužil.
V novozákonním podání o mytí nohou učedníků a to především
v souvislosti s večeří Páně je zdůrazněno, že Kristova služba je
právě tak zároveň nevlastnější demonstrací jeho moci a majestátu. A spolu s tím
také Ježíš udílí svým učedníkům plnost milosti, kterou člověk přijímá nový
život. Jde o zjevení té milosti, která je přítomná a zároveň skrytá jako
zaslíbení už ve Starém zákoně.
Služba, v níž se Bůh skrze Ježíše Krista zjevuje, je tou první a
jedinečnou službou, která lidskou (křesťanskou) službu (diakonii) předchází a
zakládá.
Podle svědectví Nového zákona Bůh, který sám sebe určil za služebníka
člověku, i v této nebo právě v této chvíli se ukazuje a je Pánem
člověka. Zjevuje se tak právě prostřednictvím Ježíše, který podle svědectví
apoštola Pavla (Fp 2, 7), sám sebe zmařil a přijal způsob služebníka.
Tomuto Ježíši patřit a jako jeho vlastnictví také jednat znamená
jednoduše vzít na sebe jeho jho, v následování s ním podle jeho
příkladu jít cestou služby druhým, bližním.
Ano, sloužit druhým je právě kriteriem, které Kristus svým mytím nohou
nastavil. Člověk může také sloužit svým vlastním zájmům, ovšem v té chvíli
již schází z cesty následování Kristova příkladu a vystupuje ze svazku
s ním. Služba druhým je zkušebním kamenem, jak je to s lidskou
odpovědí na Boží povolání.
Jan 13,
31-35
Společenství církve žije vždy a všude reálně ve světě, ne mimo tento
svět. Kam Ježíš odchází, tam není místo církve a ani nebude. Její místo je zde,
a zde ji také Ježíš zanechává. Ovšem vzhledem ke světu má církev zcela zvláštní
vnitřní ustanovení, zcela jiné zákony, které však mají být vnějšímu světu
zřejmé. Podle těchto Kristových ustanovení, přikázání a zákonů má vnější svět
církev poznávat, a to jako svého partnera, nikoli nepřítele. To je jejím úkolem
zde ve světě.
Sjednocení učedníci mají činit to, co se jinde neděje, nebo se neděje
s takou samozřejmostí, jako by se mělo dít v církvi: totiž nést jedny
druhé, místo aby se nechali padnout po cestě, jedni druhým sloužit, místo aby
jedni druhými mocensky manipulovali,
silnější mají chránit slabší, místo aby je využívali ke svému prospěchu,
nebo zcela přehlíželi. V tom se má ukazovat bratrská a sesterská láska,
jednota církve a sjednocení s Kristem. V tom se také naplno ukazují
znaky nového života, už tady uprostřed starého světa. Takto má církve žít
uprostřed světa, a takto má církve stát vůči světu jako ukazatel k Bohu a
jako parter světa.
Starokatolická
kolekta:
Bože, náš
Otče,
večer před
svým utrpením
tvůj milovaný
Syn ustanovil hostinu své lásky
jako znamení
nové a věčné smlouvy s tebou.
Obdaruj nás
plností svého slitování a své lásky,
ať ji
předáváme dál svým sestrám a bratřím
skrze tvého
Syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou
a s Duchem svatým žije v našem středu
nyní i
navěky.