Iz 52,13-53,12
Již začátek písně o trpícím Služebníku v sobě
obsahuje předpověď jeho vyvýšení. Je to dokonce to první, co je o něm uvedeno,
je to jako durové předznamenání písně, jejíž větší část se bude hrát mollově.
Služebník, který se stal člověkem, tedy byl člověkem, nebude podoben
lidem, jako by nebyl člověkem. Skoro to vypadá, jako své krveprolití měl
ve své vlastní režii – On pokropí mnohé pronárody krví. V čem je to
nové, co neznali, čemu porozumějí? Je to Služebníkovo vyvýšení, nebo již jde
(ne jen, ale již) o to, že poznají, že je/byl mezi nimi prorok (sr Ez
2,5)?
Píseň o trpícím Služebníku vykládá smysl jeho smrti,
ne však jednoznačně. Verše 4-6 naznačují, že Hospodin není aktérem či režisérem
Jeho utrpení a smrti. Předložka min se nikdy nepřekládá za, ale od,
nebo genitivem. Služebník byl doslova proklán naší nevěrností, zmučen naší
nepravostí, Hospodin jej postihl nepravostí nás všech (podobně ve v.8. raněn
nevěrností lidu). Verš 10. však mluví o Hospodinově vůli. Nám neviditelná
nit Hospodinovy vůle se tedy táhne někde mezi těmito výpověďmi.
Přemýšlejme tedy o tom, co pro nás znamená, že Ježíš
nesl na svých bedrech (na své osobnosti) naši nepravost. (Beránek
Boží, který nese hříchy světa.) Hledejme své místo v pašijním obrazu –
kde bychom byli my? Neoctli bychom se v křičícím davu žádajícím Ježíšovu
smrt (zklamaní, zhrzení, protože Ježíš nevyhověl našim mesiášským představám a
ukázal se nám tak jako podvodník)? (Kolik lidí podepsalo v roce 1950
petici žádající trest smrti pro „vlastizrádkyni“ Miladu Horákovou?) A kdyby
platilo ve vztahu Bůh – člověk „oko za oko, zub za zub“? Bible nás na mnoha
místech ujišťuje, že neplatí. K čemu nás to však vede?
Nechme na sebe působit obrazy Služebníkova utrpení.
Ž 22
V žalmu se střídá žalozpěv s vyjádřením
nesmírné důvěry, zakotvené v Boží blízkosti. Je až neuvěřitelné, kolik
žalmových obrazů se promítá na scénu Ježíšova ukřižování: Bůh dal vyváznout
našim otcům (5), posměch přihlížejících (8-9), tělesné utrpení i s jeho
symptomy (15-16), losování o oděv (19). Zlom v dramatu žalmu je náhlý, je
obratem o 180 stupňů: Hospodin odpověděl poníženému. Žalmista nevypovídá o tom,
jak jej Hospodin vytrhl z utrpení (že by zvrátil běh událostí – Deus ex
machina), ale o tom, že slyšel, neukryl před ním svou tvář, neměl ho
v opovržení (25). Závěr žalmu je soteriologický, a sice spíše ve
smyslu gnoseologickém (rozpomenou se, navrátí se, budou chválit, budou se
klanět, budou jíst dosyta), tento horizont se otevírá všem národům.
Mnoho vykladačů se shoduje na tom, že Ježíš, když se
tento žalm modlil na kříži, vyslovil nahlas jen jeho incipit, a
v duchu se jej domodlil až do konce. To by tedy nebylo v rozporu
s Janovým pojetím pašijí. Ovšem i v opačném případě by vzniklý
kontrast mohl být v našem rozjímání plodný.
Žd 10,16-25
Téma nové smlouvy je přítomné již u proroka
Jeremiáše – nemá jen rozměr odpuštění hříchů, ale nové podoby vztahu mezi lidmi
a Bohem (jde o vztah „přirozené“, intimní blízkosti; rezonuje zde přikázání
lásky k Bohu z Dt 6 – srdce, mysl). Tato smlouva je
uzavřena po oněch dnech – jde o eschatologický věk nebo jde o dobu po Ježíšově
(Božím) sebevydání? Tato smlouva je podle Ježíšových slov zpečetěná, stvrzená
(ne zaplacená) jeho krví.
Nevíme, v jakém smyslu byla Ježíšova smrt
obětí. Ale víme, že byla bezvýhradným sebevydáním a že byla jedinečná, a to
nejen onotologicky, ale i gnoseologicky: musí nám k víře stačit. Apoštol
rozehrává motiv Ježíšova obětovaného těla jako chrámu, jehož opona je
roztržena. Ježíš je pravým knězem – prostředníkem (všimněme si, že Ježíš nebyl
ani trochu prostředníkem, který by stál lidem v cestě k Bohu jako
překážka; přišel, aby nabídl lidem možnost blízkého – a bezprostředního –
vztahu s Bohem, ke kterému je vedl a pomáhal jim k tomu, aby ho budovali).
Plná jistota Boží lásky a odpuštění vede přirozeně
k lepším vztahům, aspoň v církvi (není zde napsáno, jak se máme
všichni milovat, ale máme mít o sebe navzájem zájem a povzbuzovat se
k lásce).
(Žd 4,14-16 + 5,7-9)
Ježíš je milosrdný, soucitný velekněz. Jeho velikost
není v tom, že by nepoznal pokušení, ale že se nedopustil hříchu. Vede nás
k trůnu milosti. K přijetí darované milosti a bezpodmínečné lásky je
třeba stále povzbuzovat. Apoštol se dotýká i Getsemanského zápasu. Bůh ho pro
jeho pokoru slyšel a zbavil ho bázně (var., sr Ž 22).
Jan 18,1-19,42
Dnes slavíme památku Ježíšovy lásky až na smrt.
Janovy pašije jsou jiné, než ostatních evangelistů: Z kříže Janových
pašijí už zazáří Ježíšova sláva, neboť Bůh je tak veliký, že dal svého
jednorozeného, milovaného Syna z lásky k člověku. Tato láska září
z kříže. Jan nás nechá už na Velký pátek nahlédnout dál, vidět víc než jen
zoufalost nevinného utrpení. Nemusíme litovat Ježíše – dávno ho to nebolí.
Právě u evangelisty Jana říká Ježíš: Když se mamince narodí dítě, brzo jí to
nebolí, ta radost nad narozeným dítětem ten zármutek brzy přehluší. (sr
J 16,21)
A proč se Janovy pašije čtou právě v ten
nejčernější den v roce? Možná se čtou ty „pašijovější“ synoptické pašije
na Květná neděle jako na úvod do týdne Ježíšova utrpení. A pátek jakoby už
nebyl jen obrazem utrpení a jeho vyvrcholením, ale i předjímkou vzkříšení.
Čím jsou Janovy pašije jedinečné? Více než u
synoptiků se objevují citace naplněných proroctví: tak to mělo být. Naplnilo se
to, co se mělo naplnit. Bůh to měl v rukou. Ježíšova smrt nebyla nehodou,
„pracovním úrazem“. Ježíš není zoufalec. Žalm 22. se naplňuje v losování o
oděv, Ježíš u Jana z kříže nevolá „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ježíš
se sám „legitimuje“ a vydává vojákům, dokonce dvakrát, a nechává ostatní
odejít. Ježíšův úděl je kalichem, který dal Ježíši pít jeho Otec. Objevuje se
zde myšlenka zástupné smrti (jeden člověk za lid) – ale prosloví ji Ježíšovi
kati! Petrovu poslednímu zapření předchází ještě rozhovor s veleknězem.
Ježíšův rozhovor s Pilátem jde mnohem hlouběji („Mé království není
z tohoto světa“, Ježíš je svědek Pravdy, „Hle, člověk!“, „Neměl bys nade
mnou žádnou moc…“). Zdá se, že se Pilát snaží Ježíše dostat ze spárů velerady,
snaží se ho přivést k tomu, aby „zařadil zpátečku“. Ježíšova poslední
výpověď (o moci shůry) s ním pohne tak, že výslovně usiluje o Ježíšovo
propuštění. Pilát se objeví na scéně i pod křížem, jeho nápis (a to, že na něm
trval) bylo spíše provokací velekněží než vyznáním. O Ježíšův spodní šat beze
švů metají vojáci los. Ježíš ještě z kříže udílí pokyny. Pod křížem vzniká
společenství těch, kteří se nerozutekli. Ježíšova smrt je popsána velmi
stručně. Proběhne rychleji, než by kdo čekal. Po Ježíšově smrti je ještě
zdůrazněna souvislost s židovskými svátky a motiv Beránka (nezlomených
kostí). Pozadí v. 37 – proroctví Zachariášovo stojí za přečtení (opět sr Ez 2,5
– není to jeden ze smyslů Ježíšovy smrti?). Krev a voda nejsou jen ohlasem J 4
(jako „Žízním!“), ale i židovské představy o duši jako o dutině naplněné vodou,
do které, když se dostane voda, přichází smrt. Evangelista Jan chce říci: Ježíš
opravdu zemřel, jeho smrt není zdánlivá (polemika s gnosí).
S Josefem z Arimatie přichází také Nikodém (J 3).
Jan dává také důraz na věrohodnost svého svědectví –
evangelium není tedy jen zpráva, ale něco, co má svědčit pro Ježíše. Jan říká:
I my jsme svědkové. Svědčíme o něm: my jsme s ním jedli a pili a dotýkali
se ho (1J1,1).
Při dnešní liturgii chceme myslet na to, co říká
Jan. Kdyby nám kříž zůstal jen popravčím nástrojem, kdyby pro nás zároveň nebyl
důkazem Boží lásky, kdyby Ježíš po vzkříšení nepřišel ke svým přátelům jako
přítel, neunesli bychom všechnu tu hrůzu, kterou jsme způsobili nebo působíme,
zbyly by nám jen oči pro pláč. Místo toho můžeme vždycky znovu přijmout Boží
milosrdenství, které je nám denně prokazováno. Každý se tomu můžeme otevřít.
Bůh je větší než naše srdce, které nám právem vyčítá naše viny. Můžeme přijímat
Boží přátelství, a to se skrze nás může šířit dál, abychom byli svědky, kteří
něco zažili a nenechali si to pro sebe, abychom byli posly té nejlepší zprávy,
jaká existuje. (Václav Vacek)
K rozjímání se nabízí také Ježíšova slova na
kříži.
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
tys nás nezanechal moci temnoty,
ale ve svém slitování jsi nás vykoupil.
Ochraňuj, vysvobozuj a posvěcuj nás
skrze tvého Syna,
který za nás trpěl a zemřel a kterého jsi vytrhl ze smrti.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky.