Popeleční středa A

Iz 58, 1-12

    Oddíl z Izajáše kritizuje zaměření půstu na poloprázdné vykonávání tradic, „toho, co se má“. Copak právě půst nemá člověka vytrhnout z koloběhů? Postní období s sebou přináší ‚přehození vyhýbky na jinou kolej‘.
    Bůh si přeje, abychom vzhlédli od svých výkonů a nevýkonů k lidem okolo nás a k jejich dlouhodobým problémům („okovy“, „jha“). Možná je mým největším problémem právě zahleděnost do sebe, přílišné sebepozorování a sebedoceňování. Jsem nešťastný, protože nečiním šťastným nikoho okolo sebe („vzejde ti v temnotě světlo, tvůj soumrak bude jako poledne“, v. 58).
    Izajáš nabízí nový postní vzor: ten, „kdo zazdívá trhliny“ (obnovovat společnost pomocí slabým), ten, kdo „obnovuje stezky k sídlům“ (pomáhat v komunikaci izolovaným, stavět mosty, uzdravovat staré spory).

Ž 51, 1-17

    51. žalm je zpíván s přesvědčením, že byly porušeny nejenom mezilidské vztahy nebo ‚zásady správného chování‘, ale především vztah mezi člověkem a Bohem. Hřích není něco, co lze prostě ‚opravit‘ a ‚nahradit‘, omluvit jiným (a později nějak i sobě). Jenom Bůh sám může „zahladit nevěrnosti“, „smýt nepravost“, „očistit od hříchu“. Tyto metafory fyzických úkonů odkazují k reálné, vnitřní („obnov v mém nitru pevného ducha“) proměně – řetězec hříchu musí být zásadně přetrhnut. Když člověk pozná, že i jeho srdce je hlubokou ‚studnou zlého‘, že jeho snažení o nápravu má krátký dech (‚vždyť u mne není na čem stavět‘), obrací se k Bohu, jedinému stvořiteli dobrých věcí ex nihilo.
   
Zbav mne hříchu yzopem a budu čistý – „yzop“ v tomto spojení může odkazovat k jeho rituálnímu využití, jak jej známe z Lev 14,6, případně z Ex 12,22. V prvním (významově bližším: očista) případě jde o očištění malomocného, svazkem yzopu namočeným do krve ptáka je pokropen na znamení očištění. Vedle obětovaného ptáka je tu také pták živý, který je „vypuštěn do pole“ – znamení zmařeného času, života, následků těžkého období (‚něco to stálo‘) ruku v ruce se znamením nového začátku (je tu darovaný prostor a čas, ‚osvobozen‘). Očista yzopem je první, soukromý (tj. mezi mnou a Bohem; další následují „v táboře“ – Lev 14) krok na cestě zpět z malomocenství do plného života, bez toho vydělujícího, do života v komunitě.
V Ex 12,22 je yzop namočen do krve beránka a slouží k potření veřejí a k ochraně před poslední egyptskou ranou, před zkázou potomstva a budoucnosti Božího lidu. Hřích není jen provinění proti Bohu, má chaotický rozměr. Je to ohrožení lidské integrity a toho stálého a pevného (‚o co se mohu opřít‘) v lidském životě – např. manželství, přátelských vztahů, plánů a společné, týmové práce. „Yzop“ může mít očistný význam pro všechny, ‚se kterými jsem pod jednou střechou‘. Na ochranné znamení beránkovy krve se můžeme spolehnout - najdeme tu odvahu k otevření věcí, ‚o kterých se raději nemluví, aby nebylo hůř‘ (ve sboru, v rodině, v zaměstnání).

Žalmista ví, že motivace trestem (jak někdy zkratkovitě chápeme SZ texty) je spíše nástrojem Zlého, než Hospodinovým, proto prosí především o doprovázení Božím duchem, o podepření duchech oddanosti, dobrovolnosti (vv.13-14). Čeká na Boží iniciativu, setrvá s „hříchem stále před sebou“ (v.5), v mlčení, dokud Bůh nepromluví a neotevře sám jeho ústa k chvále (v.17).

2 Kor 5,20b-6,10

Dejte se smířit s Bohem – odkazuje k předešlému textu. Smířit s Bohem se lze tak, že se obrátíme ke Kristu, tomu, kterého „Bůh učinil hříchem“. (Příležitost k meditaci kříže jako obrazu (konce) lidského hříchu, jako obrazu obnovy zničeného vztahu s Bohem - smíření)
Lekcionář nám nabízí chápání postního období jako ‚času příhodného‘ a ‚času spásy‘ (v. 6,2). Vnější odřeknutí, ve kterých vytrvávám, jsou příležitostí k tomu, aby se ukázala při mě „Boží moc“ a práce Ducha svatého (konkrétně viz Pavlův seznam). Učíme se v malém, jak chápat velké ‚tísně‘ a ‚úzkosti‘ našeho životního pobytu.
   
Mt 6,1-6.16-21

    Ten, kdo hledá odměnu (a neříká se tu, že ji našel, že má s divadlem úspěch, může být i nábožensky ukřivděn)  a potlesk u lidí, nepotřebuje nic z toho, co může dostat od Boha (a také od něj proto nic nedostane, varuje Ježíš).
    Výklad by nás však neměl zavést k tomu, že jde o úsilí o posthumní ‚odměnu‘, kterou člověk již teď střádá do nebeské kasy, případně o ukazování - předvádění se Bohu. Dobrou karikaturou obojího přístupu je hrdina z Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi. Tam, kde je člověk náboženským či etickým ‚bavičem‘, eskamotérem nebo profesionálem, je Bůh pouhým divákem.
    Při Ježíšových slovech o odplacení nebo odměně není hned třeba myslet na nebeské horizonty. V jedné z významných textových variant čteme ve v. 4: „odplatí zjevně“, což se, spíše než k měšci zlaťáků, vztahuje k odplatě časné v podobě duchovních darů (darů, ne vyznamenání, darů našeho milujícího Otce).

    Kde je náš poklad? Co je to, o co nám v životě nejvíc jde? Čemu věnujeme nejvíc času a úsilí; čemu bychom věnovali svůj nový volný čas? O čem sníme – k čemu se rádi vracíme v myšlenkách? Čím bychom chtěli být, kdyby tu byla ‚druhá příležitost‘? Kde je střed našeho života – jak tento střed souvisí s Bohem, s našimi bližními, s lidským sebepřesahem? Nejsme nasměřováni přes druhé věci a lidi jen zpět sami k sobě?
Postní období dává před-zakusit prchavost věcí, které si kladu do centra svého žití. Odkrýváme povrchy hledajíce to, co je trvalé a v čem jsme posvěcováni k přesahujícímu Životu.

-jb-

Starokatolická kolekta:

Věrný Bože,
s důvěrou v tebe začínáme toto období duchovní obnovy
a přípravy na velikonoční slavnost.
Prosíme tě: buď s námi v těchto čtyřiceti dnech a veď nás,
abychom se k tobě obraceli, řídili se tvými slovy
a sloužili ti ve svých bližních
skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a  Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.