Tematizace:
Kristus
dokončil pozemské dílo spásy a odchází k Otci, aby nám zanechal příkaz ke
zvěstování spásy a pokání k odpuštění hříchů. Při rozloučení žehná
učedníkům, aby je připravil na Seslání sv. Ducha. Je sdělen také program
pozemské církve – zvěstovat pokání na odpuštění hříchů.
Kontext
biblických čtení:
L
24,36-53 a Sk 1,1-14
Obě
zprávy o nanebevstoupení jsou u Lukáše jednotné a vzájemně souvisejí. Je třeba
vzít v úvahu již předcházející zprávu o zjevení L 24,36-43 (styčné body
s J 20,19n). Synoptické vazby jádra chybí. V L je příběh uveden do
souvislosti se závěrem Ježíšova času a označuje konec Evangelia, ve Skutcích
pak jde o retrospektivní uvedení a akcentuje otevření nového času, období
misijně působící církve. Jde o typ řeči na rozloučenou, která je znázorněna
z hlediska pozorovatele jinak než jen cestování duše.
Ef
1,15-23
Komentář
a závěr díkůvzdání (vv. 3-14). V. 16 uvádí přímluvu vv. 17-18a za poznání
naděje povolání (18b), slávy dědictví (18c) a velikosti Boží moci (19). Tato
moc je ve vv. 20-21 vyložena christologicky. Dvojí funkce rozvinutého
díkůvzdání je v apoštolských dopisech obvyklá: má sloužit ku blahu obce a
současně uvádí téma listu. V. 22 jako závěr úvodi epištoly již obsahuje
zhuštěný obsah následujícího textu.
Text:
Ef
1,15-23
»Bůh
prokázal sílu svého mocného působení na Kristu« (v. 20a). Jak, to popisují
následující verše: Bůh Krista vzkřísil z mrtvých (v. 20b), vyvýšil (vv.
20c-21), všechno mu podrobil (vv. 22a), určil jej svrchovanou hlavou církve
(22b), kterážto je jeho tělem a plností (v. 23).
Definice
Boha jako »toho, jenž vzkřísil Ježíše z mrtvých« je výpovědí helénského
prvokřesťanství a snado formulací předpavlovskou (viz Ř 4,24, Ko 2,12b). Zprvu
je termín »vyvýšení« chápán jako ekvivalent vykoupení (tak i v Ef 1,20; Ko
3,1). Autor popisuje panství Kristovo jako již od velikonoc dovršenou, vždy
přítomnou a trvalou skutečnost. Paradoxní užití schématu dvou eónů ve v. 21b
zdůrazňuje autorovo vnímání času: Zplnomocnění Krista není příznačné jen pro
budoucá eón nýbrž již pro čas přítomný. Přechod mezi oběma konsekventně není
zlomový ale kontinuální.
Význam
Kristova vyvýšení je v tom, že je k církvi vztažen jako Pán kosmu. To nemá
za cíl vytvořit nějakou mytologii ale vyjasnit kosmický význam velikonoční
zvěsti. Církev jako pozemské tělo Kristovo nemůže existovat bez Krista a je
třeba ji pojímat teologicky (christologicky) kosmicky. Plnost Kristova ve v. 19
znamená dokonalou Kristovu přítomnost (v církvi).
L
24,44-53
Oddíl L
24,44-53 vykazuje napětí – na jedné straně Ježíšova přítomnost (v.44), na druhé
odchod od učedníků (v.51). V závěru evangelia je popsán nový stav: „byli
stále v chrámě a chválili Boha“.
Poslední
Ježíšova slova jsou zachycena ve dvou monolozích (v.44 a vv.46-49). V.44
připomíná ještě jednou motiv nutnosti naplnění Písma (ojedinělé řazení »zákon
Mojžíšův, Proroci, Žalmy«). Všichni učedníci teď prožívají to, co předtím
zažili dva učedníci emauzští (v.31n), jejich smysly jsou otevřeny k chápní
Písem. Christologický výklad Písma v obci je vyznačen ve vv. 44-47. V.47n
cituje motiv Lk 3,3 a Sk 5,31 a v.49 vše rámuje zvěstí zaslíbení Otcova
seslaného na shromážděné (budoucí přítomnost) a konkrétní výzvou (jediné
futurum v tomto kázání Vzkříšeného) k setrvání v Jeruzalémě, než
„budou vyzbrojeni mocí z výsosti“ – tedy svatým Duchem (zanedlouho
o Letnicích – Sk 1,8). Jeruzalém má být výchozím místem zvěstování spásy. Je
zřejmé Lukášovo napojení pokračování na evangelium.
Vv.50-53
uzavírají evangelium vyprávěním o Ježíšově nanebevzetí na Olivové hoře, kam
předtím zavedl učedníky. Motiv vv. 50-52 – požehnání na rozloučení (Gn 26,3;
27,27-29; Tob 5,23n) – v korespondujících sz textech Lv 9,22a.24b a
Sír 50,19.22 jsou vzdáleni žehnaní, zde se vzdaluje žehnající. Při tom je
učedníkům přislíbena spása jako přítomnost trvalá a závazná – ona »moc
z výsosti«. Požehnání na rozloučenou je učedníkům dáno též ve zprávách Mt
28,20b a J 14,27. Je to trvalý dar pro novou dobu od odcházejícího Pána.
Požehnání platí odteď, kdy je dílo spásy dokončeno a Ježíš je odteď přítomen
v jiné formě. Druhá část Lukášova písemného díla je věnována právě této
době. Evangelium, které se započalo v chrámě, se také v chrámě končí.
Homiletické
podněty – hermeneutické konsekvence:
Velikonoce
jsou v liturgickém kalendáři od Nanebevstoupení vzdáleny. V evangeliu
L jsou naproti tomu vylíčeny v jednom dni, čímž je podtržena skutečnost,
že Ukřižovaný, Zmrtvýchvstavší a do nebeské slávy Nanebevystoupivší je jeden.
Otevřený konec evangelia (a jinak též Skutků) ukazuje, že dějiny tohoto
Jediného nanebevstoupením neskončily, ale
pokračují a jsou otevřené rozmanitýám zkušenostem jeho přítomnoti –
dokud znovu nepřijde.
Nanebevstoupení Páně
Starokatolická
kolekta
Věčný Bože,
v Nanebevstoupení svého Syna
jsi povýšil každého člověka a
prokázal jeho hodnotu.
Daruj nám pevnou důvěru,
že i my jsme povoláni ke slávě,
do které nás předešel Kristus,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky
věků.