Sk 7,55-60

Štěpánova mučednická smrt nás konfrontuje s kontrasty: dobro a zlo, mystický zážitek a přízemnictví, které se bojí; to, že někdo prožívá něco víc, je naplňuje vztekem. Ukamenování je strašná smrt, jiná než poprava (u veřejné popravy nebývá člověk mučen, tady si každý hodí kamenem!). Jak mohl být Štěpán v takovém rozpoložení, v jakém byl? Nebylo to žádnou duchovní technikou, nýbrž byl naplněn Duchem svatým (předtím, i ve chvíli, kdy to zvlášť potřeboval). Hleděl k nebi (jako Ježíš, když pozdvihnul oči k nebi) a viděl Boží slávu a Ježíše po Boží pravici (to už je interpretace jeho následující přímé řeči: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“). Pavel, tehdy ještě Saul, tam očumuje (kdoví jak na tom tehdy byl). „Přijmi mého ducha“, říká Štěpán, který přijal Ducha svatého (spojnice mezi odevzdáním k Ježíšovým slovům v J 14).

„Pane, odpusť jim tento hřích!“ koresponduje s Ježíšovými slovy na kříži.

1Pt 2,2-10

Zajímavým tématem 1Pt 2 je růst ke spasení. Novorozené děti nejsou jen kojenci (sr 1P1,3), i když je to trefný obraz o touze, která se nedá ničím utišit. Otázkou je, co je (ne)falšované –duchovní mléko. Jistě stojí za úvahu, jak se duchovně stravujeme (zdravé výživě se věnuje dost velká pozornost). Duchovní stravou roste člověk ke spasení – růst je něco, co se nás bytostně týká, a přitom to skoro vůbec nemůžeme ovlivnit (ne natahováním nehtů apod., v duchovním růstu to jde samo, ale jen tehdy, když člověk čerpá!). Růst ke spáse neznamená mít spásu zajištěnou, být v cíli, ale být na cestě – ovšem to je samo o sobě spásné. Cesta do Božího království nám otvírá možnost prožívat nebe na zemi. Postupně růst ke spasení neznamená, že z vlastních sil dorosteme do dokonalých lidí nebo duchovních obrů, ani že někam dorosteme a tam už to budeme mít. Jde o nekonečnou cestu dorůstání, dozrávání k úplné jednotě (na konci bude Bůh všechno ve všem).

Opět zajímavé je to, že první věc, kterou v této souvislosti Petr zmiňuje, je zkušeností ověřená výpověď , že Pán je dobrý – u většiny falešných představ o Bohu vychází Bůh negativně (viz např. K. Frielinger: Falešné představy o Bohu). Jistě nepřeslechneme eucharistickou ozvěnu Ž 34,9.

Pán neznamená jen Bůh Otec, ale i Ježíš – k Němu máme přicházet. Přijde malé repete Ježíšova sebevydání, smrti a vzkříšení: ovšem ten kámen je nejen úhelný, ale i živý (paradox: živý kámen!). Lidé a Bůh mají různá měřítka. Petr rozehrává obraz stavby z živých kamenů: i vy jste živými kameny, z vás se staví, chrám je ne z nepohyblivých kamenů, otesaných, ale živých – Bůh nás neotesává, bere nás do své stavby takové, jací jsme, neotesaní, to je jeho dar svobody, stavba má živost, život se přelévá mezi kameny, stavba z živých kamenů je Boží risk (je zisk). V tomto chrámu slouží jako kněží všichni křesťané (u všeobecného kněžství je třeba si nejdřív vyjasnit, jaké je naše představa o kněžství. V Novém zákoně již není třeba přinášet oběti jako ve SZ, Petr mluví o přinášení duchovních obětí – interpretujeme-li pomocí Ř 12, máme přinášet sami sebe – snad nejschůdnějším se mi jeví výraz sebedarování. (Ježíš oběti neprotěžoval, naopak, mluvil o nich jako o faktu, že se provozují, ale ve slovníku jeho spirituality oběť chybí.)

Dá se říci, že protože se nemůžeme vydávat z vlastních sil, můžeme tak činit z podnětu Ducha, řečeno s Petrem: skrze Ježíše Krista (sr Žd 9,14: Ježíš se na kříži odevzdal Bohu z moci Ducha, Štěpán!). Můžeme se tedy odevzdávat Otci v Duchu Ukřižovaného.

Starozákonní citace nás má povzbudit: My nemusíme ten kámen (základ) klást, nemůžeme to tedy zcela pokazit. Propojíme-li to s Ježíšovým slovem z kázání na hoře, pak Hospodin říká: „Kladu kámen , on je tu, je k nalezení, vy tedy hledejte a naleznete.“

Apoštol nás také povzbuzuje tím, že říká, co jsme (samé superlativy) – jakou důvěru do nás Bůh vložil! Povolal vás do světla (na cestu v kuželi světla). Byli jste ne-lid (Oz 2,25), teď jste lid Boží, Boží děti, náležíte Bohu. Ekumenický překlad je trochu zavádějící: Ne že nebylo slitování, ale byli jste neslitovaní – možná: Chtěli jste se i s vinou vypořádat sami, bez Boha. Dojít slitování pak může znamenat: cesta k milosrdenství, k jeho poznání (jak veliké je Hospodinovo milosrdenství, sr Ž 103).

J 14, 1-14

Jdu, odcházím…

Ježíš tu otevřeně mluví o tom, co probleskovalo celým evangelijním vyprávěním. Jeho život je stále nezadržitelnějším („nezadržuj mne!“, říká Magdaleně na kratičké zastávce po vzkříšení)  tíhnutím k Otci, k tomu, který jej poslal do světa. Jan to staví jako paradox: Ježíš přišel proto, aby odešel. Jedině ze světa, zprostřed bydlení člověka mohl svým odchodem ukázat, prochodit, otevřít cestu: odsud - tam, od člověka k Bohu, od ztraceného syna k milujícímu Otci, který pro něj již dopředu připravil pokoj k bydlení, pro případ jeho návratu a nalezení.

Pro učedníky budou pašije ztrátou blízkého člověka a Mistra. Chvílí, při níž se bude ‚otřásat jejich srdce‘, chvět jejich víra; nocí naděje (a není to poslední taková noc jejich života a života církve, jak zachycuje již J 21). Proto mluví Ježíš o smyslu (směru), který překlenuje jako most utrpení a smrt. Prospěje vám abych odešel, nebude to ztráta, ale zisk. Proč? Připravím – slovo, které Ježíš v promluvě opakuje, aby nás zbavil strachu z neznámého a temného ve vztahu k Bohu; strachu z lidského osudu. Z Otce (nebo spíš otce), který by ještě na poslední chvíli dát najevo, že pro něj (ještě) nejsme dost dobrými, že nejsme přijatelní ani přijati, nepocházíme z něj, že se s námi nepočítá.

Ne osud, ale cesta, kterou Kristus připravil, ne zavřené dveře, ale Kristem zamluvené (a zabydlené tím, jehož lásku jsme již poznali – „vezmu vás s sebou k sobě“) bydlení u Otce. Pokoj v domě, pokoj v Bohu. Vaše srdce ať se nechvěje a neděsí – už je to připraveno! (a i kdyby se snad zachvělo, zlomilo, zhroutilo - to, co Kristus pro nás připravil, má velkorysé parametry: mnoho příbytků… kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to.)

 

Připravím cestu. Připraví ji tím, že jí projde. Ježíš je před-chůdce, prodromos („…pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam vstoupil jako náš předchůdce“ Žid 6,20). Cesta k Bohu je schůdná (ovšem: „než skrze mne“, pro všechny, kdo by tu chtěli myslet na svou výkonnost), je to cesta sebeodevzdání Otci, který nás stvořil, i Synu, který nás spasil (Věřte v Boha, věřte i ve mne, v.2, podle Petrů).  Kristus ví, čím procházíme a projdeme, počítá s úletem mladého věřícího, rozumí únavě starých. Připravil cestu, abychom mohli žít a umřít směrem k nevýslovnému Bohu; svěřujíce své kroky, svůj dech i duši do rukou Otce – tak jako on.

 

Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?

Tedy: znát tvou cestu (svou cestu k Bohu bychom ještě věděli, ale tvoji?), zrcadlí  Tomáš (tak jako i jinde) individualitu a odstup moderního člověka. Jak může časově vymezený, dobově podmíněný příběh jednoho židovského muže znamenat univerzální cestu člověka k Bohu? Máme Ježíše napodobovat? Dedukovat z evangelií obecné názory na svět a Boha? (-„myslím, že samotným mluvením o Bohu se k němu moc nepřiblížíme“, řekl mi nedávno jasnozřivě jeden pán ze sboru) ‚Jak bychom mohli znát cestu? – ‚až odejdeš‘ – to Tomáš neřekne, ale zní to v podtextu jako otázka církve a „těch, kdo neviděli“ (J 20,29), pro něž je evangelium psáno.

Já jsem ta cesta, pravda i život. Já jsem – Boží jméno z Ex 3, jméno věčně živého základu bytí. Ježíš Kristus mluví o svém prostřednictví a zároveň vypovídá o Bohu. Bůh nespočívá sám v sobě ve vzdálených aiónech a božských sférách; Bůh sám je dialogem s tím, co stvořil, je nabídnutou rukou, je směrem k člověku (Slovem) a jeho reorientací domů k sobě. Je komunikací a komuniem: já jsem dveře, já jsem ta cesta. Touha vyjadřovat, vyzařovat a sdílet svatost je jeho podstatou a pravým výrazem („I řekl jim: Žádostí žádal jsem tohoto beránka jísti s vámi, prve než bych trpěl.“ Lk 22,15).

Proto mluvíme o preexistentním Kristu: Boží Cesta  se neměnila ani nezmění, Ježíš ji pouze vyslovil a posléze zjevil v kříži a zmrtvýchvstání. Proto také zní naše (a liturgické) modlitby a nevyslovitelné lkání „skrze Krista“, který je přinesl k a učinil jim místo u Boha a v Bohu. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Co bych byl bez Ježíše Krista? V koho a komu bych věřil? Co se mění, je-li křesťančina cesta k Bohu Cestou, Kristem? Když se křesťanova řádná přípravka na věčný život potká s tím, že Bůh již vše připravil, takže „od teď“, „již nyní“ (v.7) jsme v tom („viděli jste ho“, v.7; „kdo vidí mne, vidí Otce“ v. 9)?

Filip mu řekl: Ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme. K čemu prostředníka? K čemu závoj Božího tajemství, proč vidět jen v náznaku? Filip říká: víc nepotřebujeme, ale myslí tím, že vidět skrze Krista je málo. Nepřímo, skrze Krista (pro nás skrze Písmo a svátosti, skrze zkušenosti naplněné Duchem sv.) vidíme snad právě proto, že potřebujeme mnohem víc, než očekáváme: totiž Boha, který nás propastně překonává milosrdenstvím a pravdou.

Evangelista Jan tu znovu vedle sebe postaví hmatavou víru z vidění („ukaž“) a důvěřující víru ze slyšení („věřte mi, že já jsem v Otci…“). Ta druhá je oceněna mnohem výš (tak to s námi, co jsme u toho nebyli, není tak zlé). Nedá-li si někdo říct, chce mít a držet víru, „víc nepotřebuje“ (já věřím tomu a tomu - jak říkal pan farář x, už můj táta, … - a to stačí!), Kristus berany ovšem nezavrhuje, zřejmě je v nebi opravdu mnoho „zimmer frei“. Tak tedy – aspoň! – kvůli Ježíšovým skutkům (či liteře nebo skalní tradici) ať věří ne jen sobě, ale Kristu.

Starokatolická kolekta:

Bože, náš Otče,
tys nás vykoupil skrze svého Syna
a ujal ses nás jako svých milovaných dětí.
Pohleď na všechny, kdo věří v Krista
a dej, ať ve spojení s tebou
najdou pravou svobodu.
Skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého,
s tebou žije a působí navěky.