Deziluze
Odchod dvou učedníků z širšího okruhu (nepatřili mezi apoštoly) z Jeruzaléma je výrazem deziluze, smutku, rozčarování, zásadní krize víry v Ježíše. Vracejí se zřejmě domů, zpět do života, který žili, než Ježíše poznali.
Takovým krizím se nevyhýbá ani život křesťanů. Může ji způsobit mimořádná událost, s níž se setkáme, ale může vyplynout i z nepozorovaného vývoje. Ignaciánská spiritualita takovým stavům říká neútěcha: nejde o pouhou vyprahlost nebo nenaplněnost z modlitby, ale stavem, kdy už nechceme se modlit, žít ve společenství, věřit… V takových okamžicích bychom se měli držet taktéž ignaciánské zásady: vydržet – nedělat kvapná rozhodnutí a soudy, neměnit svá předešlá rozhodnutí, místo, povolání.
Proč učedníci ztrácí naději, když, jak sami dosvědčují, ví o tom, že Kristus má být vzkříšen třetího dne (dnes) a dokonce slyšeli od žen zprávy o podivných úkazech u hrobu. Zřejmě stále spojují své mesiánské naděje s politickým nebo kosmologickým převratem. Charakter Ježíšova zjevení v tomto čase nejsou schopni vnímat, zůstávají k jeho přítomnosti na své cestě slepí. Kristus svým vzkříšením neukončil dějiny, ale začal novou etapu dějin spásy, v níž je Boží srdce otevřené celému světu.
Setkání
Setkání s Cizincem na cestě má dva vrcholy: v Ježíšově výkladu Starého zákona („což nám srdce nehořelo“) a ve znamení lámání chleba („tu se jim otevřely oči a poznali ho“). Odpovídá tedy dvěma ohniskům křesťanské bohoslužby: služby Slova a slavení Večeře Páně. Právě prvokřesťanská zkušenost setkání sboru se vzkříšeným Pánem v liturgii se v tomto textu zrcadlí, je do něj uložena v tradovatelné formě příběhu.
Ze stejného důvodu jako učedníci nepřikládali význam událostem nedělního jitra, neprobouzejí v nich víru ani předpovědi proroků a svědectví Písem. Ve víře totiž nejde o znalost fakt, nezrodí ji „bruta facta“. Víra je spíše porozuměním smyslu událostí. Vyznání víry není "přídavkem" k ostatním školským znalostem, ale spíše způsobem pohledu na Boha, druhé lidi, sebe sama, svět. Je perspektivou, darem vhledu do tajemství. Právě tento vhled, který v učednících Ježíš probudil, zažehl jejich srdce k víře. Víra není věcí argumentace, ale působení Ducha svatého.
Setkání vrcholí scénou u stolu. Není to Ježíš, kdo učedníky zve. Jsou to oni, kdo Ježíše zastavují a chtějí mu prokázat pohostinnost. Oni prostírají, oni připravují chléb a víno, oni zvou ke stolu. Ale nakonec je to Ježíš sám, kdo se stává hostitelem, láme a rozdává chléb. To je princip nejen eucharistického slavení, ale veškeré služby církve. My jsme služebníky, kteří mají vše dobře připravit (kázání, liturgii, pastorační návštěvu…), ale v okamžiku slavení, setkání, kázání, diakonické služby je to Kristus sám, kdo je u díla a komu máme přenechat prostor.
Návrat
V závěru příběhu se s učedníky dotýkáme samého jádra velikonoc. Dokud měli Ježíše tělesně před očima, pochybovali a nepoznávali jej jako toho, kým je. Když jejich srdce zahořela důvěrou při výkladu Písma a poznali ho ve znamení rozlomeného chleba, zmizel jim z očí. Žít ve víře znamená obejít se bez vidění. Ale právě pro svou fyzickou nepřítomnost může být Vzkříšený nablízku vždy, všem a bez omezení. Jeho odchod k Otci znamená příchod v Duchu. Jeho nanebevstoupení není opuštěním světa, ale naplněním všeho, co jest.
Starokatolická kolekta:
Bože,
světlo tvé moudrosti osvěcuje bloudící,
aby našli svůj domov u tebe.
Pomoz nám žít tak,
abychom se bezdůvodně nenazývali křesťany,
ale skutečně jimi byli.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna, našeho Pána a bratra,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí navěky věků.
K meditaci doporučuji také článek Cesta od Tomáše Drobíka.