34. neděle v mezidobí A - Ježíše Krista Krále

Autor:
Publikováno:

Texty: Ez 34, 11-16.20-24; Ž 100; Ef 1, 15-23; Mt 25, 31-46

Téma:
Hospodin je dobrý pastýř, z jeho péče smíme a máme čerpat pro službu druhým.

 

Ez 34, 11-16, 20-24

Zubožený lid se nemusí spoléhat jen na vlastní nedostatečné síly. Bůh sám se Izraele ujme a shromáždí ho zpět ze zajetí. Jeho péče je spolehlivá, bez ohledu na náš ubíhající čas a měnící se životy. Barvitý a působivý obraz pečujícího pastýře a jeho ovcí vyjadřuje Boží zájem o jeho lid. On hledá, co se ztratilo a stará se o ty chudé, slabé, odstrčené a zbloudilé. Hájí je proti těm necitelným z bohatých a mocných. Soud je v tom, zda ovce (lid) slyší jeho hlas a nechávají se svým pastýřem (Hospodinem) vést.

 

Ž 100

Píseň poutníků před branami chrámu přirovnává vztah lidu a Hospodina opět k ovcím a pastýři. Je to výzva k radostné oslavě a vděčnosti a svědectví o Božím vedení a jeho stvořitelském díle. Boží láska je nadějí do budoucnosti.

 

Ž 95, 1-7a

Žalm plný úcty k Boží stvořitelské moci a také plný radosti vyzývá k oslavě Hospodina  a přirovnává lid k ovcím, které pastýř hýčká ve svém náručí. Jen před Hospodinem je vhodné pokleknout, uznat jeho svrchovanost. Předstoupit před „jeho tvář“ znamená stát před Bohem v jeho blízkosti i skrytosti zároveň.

 

Ef 1,15-23

Apoštol nezapomíná na vděčnost a svým hymnickým vyjádřením o Kristu připomíná nejdůležitější Boží činy. Apoštol připomíná, jak velikou a skvělou věc Bůh v Kristu pro nás učinil.

 

Mt 25, 31-46

Známé podobenství O posledním soudu nás může překvapit apokalyptickým obrazem, který je jakoby odtržený od reality svou velkolepostí. Svým důrazem je však podobenství naopak s každodenním životem spjato velmi konkrétně a obrací náš pohled k těm nejběžnějším skutečnostem a nejobyčejnějším lidem vedle nás.  Soudcem na posledním soudu bude Kristus, který se stal člověkem, jako jsme my, naším bratrem a obětoval se za nás. Rozhodovat bude na základě skutků lásky, které nebudeme konat kvůli záslužnictví, ale které jsou samovolným ovocem naší víry.

v. 31-33: Syn člověka (mesiášký titul z Da 7) přichází, aby se ujal vlády nad všemi národy, všemi lidmi. Neřeší se zde otázka, na základě čeho budou souzeni pohané, ale je to varování pro ty, kdo se ke Kristu hlásí a přitom nečiní, čím by to osvědčili. Zajímavé je, že soud nekoná Hospodin, ale král, který se ve v. 32 mění v dobrého pastýře, jenž se navíc sám ztotožňuje s maličkými. Obraz třídění ovcí a kozlů, byl tehdy lidem velmi známý a neobnášel hodnotící význam – ovce bývaly i v noci na čerstvém vzduchu, kozy naopak potřebovaly teplo. Motiv soudu je pro posluchače známý spíše z Ez 34, z pasáže, kterou jsme četli výše. Postavení po pravici bylo pak obecně považováno za čestné místo.

v. 34-36: Ortel krále Krista  je jasný, pozváním otevírá království, které je připraveno věrným už od počátku světa, taková je i Otcova vůle už od stvoření světa. Vlastní soud se děje na základě vztahu jednotlivého člověka (na národa) ke Kristu v potřebných. Je zde jmenována řada potřeb, které se nemění, nemizí s postupujícím časem.

v. 37-39: Vyvolení se upřímně podivují, kdy jej viděli takto potřebného. Nechtějí to slyšet, aby se vytáhli před odsouzenými, ale skutečně nemají tyto okamžiky seřazené v paměti. Znovu zde přeříkávají „seznam potřebných“.

v. 40: Král jim odhaluje svou identifikaci s maličkými. Zde je zajímavá proměna výkladů v dějinách. Od patristiky se za maličké považovali pouze chudí křesťané nebo dokonce pouze duchovně chudí, k rozšíření chápání na nekřesťany nedošlo ani za reformace, ale až ve 20. století.

v. 41-44: Kozlové jsou posláni do věčného ohně, věčné odloučenosti od Boha, který byl původně připraven ďáblu – i pro ně bylo tedy původně připraveno království. Tento moment mluví proti predestinaci.  Podivují se, zřejmě mají pocit, že přeci vykonali mnoho dobrého. Právě jim se možná v myšlenkách vynořuje řada situací, které by je dle jejich názoru měly ospravedlnit. Jsou překvapeni, netuší, kde se s Kristem setkali. Zde se můžeme ohlédnout do jiných míst v Matoušovi, kde je přiznáno i „kozlům“ mnoho zásluh (Mt 7,22, Mt 23,23). V tom podstatném ale selhali.

v. 45-46: I „kozlům“ Pán dává odpověď, ukazuje jim jejich problém. Celé vyjmenovávání jednotlivých potřebných vedlo posluchače k zapamatování všech maličkých. Při tomto soudu mu v hlavě již běží seznam možných opomenutých. Zde je již jen potvrzeno rozhodnutí, které Král učinil, je zopakována nesmazatelná dělicí čára.
 

Homiletické podněty:

Matoušovo evangelium začínalo slovy :„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo „Bůh s námi“ (Mt 1,23). Končí pak slovy „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 20). Kristova identifikace s těmi, kdo potřebují pomoc, dodává tomuto zasazení nový rozměr (viz Mrázek: O kozlech, ovcích a lidech). Zamysleme se, které činy lásky jsou zde jmenovány. Umíme skutečně služit všemi jmenovanými způsoby: vězňům, bezdomovcům... A máme na to dost odvahy? Je to třeba za všech okolností?

V průběhu dějin bylo chápání, kdo jsou „maličcí“ vždy nějak omezováno. Nemáme k tomuto omezení z různých důvodů sklon i my dnes? Naše skutky však nemají být nuceně plánované, ale vždy znovu máme žasnout nad Boží pomocí, posilou, nad jeho nečekaným milosrdenstvím.

Starokatolická kolekta:

Bože života,
věříme a vyznáváme, že tvůj Syn znovu přijde,
aby dokonal a završil všechno, co existuje.
Dej, ať jsme připraveni na tuto velkou budoucnost,
ke které jsme povoláni s celým stvořením.
Prosíme tě o to
skrze něho, našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.