30. neděle v mezidobí A

Kontext

Rozhovorem s farizeji o největším přikázání a Mesiášově synovství končí sbírka Ježíšových disputací s představiteli židovského náboženství. Přichází tak ke slovu - letmo, jen jako reakce na otázku farizeje - odpověď na otázku po esenci Boží vůle, která se vracela i v předchozích rozhovorech a podobenstvích.


Komentář

Perikopa je uvozena záměrem farizeů Ježíše pokoušet ("smluvili se"). Ten však v této zkoušce obstojí. Odpoví z hlediska tehdejších teologických názorů korektně. Je v tom naděje pro porozumění s náboženskou elitou národa. Přesto je rozuzlení příběhů, jak ukážou následující kapitoly, jiné: Jestliže nešlo Ježíše usvědčit z hereze, bylo nutné sáhnout po křivém obvinění.

Ježíšova odpověď na otázku po největším přikázání cituje dva starozákonní verše. Láska k Bohu je podložena Dt 6,4-5 (vyznání víry Izraele - šemá, citovaného při ranní a večerní modlitbě), láska k bližnímu Lv 19, 18. Spojení obou veršů do dvojpřikázání lásky nebylo zcela původní. Rozlišování přikázání na malá a velká, lehká a těžká, dokonce otázka po principu Zákona (zřejmě ovlivněná helénismem - viz řecké tázání po arché jako principu), byly v 1. století v prostředí učitelů zákona běžné. Formulací a používaných citátů bylo ovšem v této souvislosti celá řada. Traduje se příběh proselyty, který přišel za (tradicionalistickýcm) rabínem Šamaiem s prosbou, aby ho naučil všem příkazům zákona, dokud bude stát na jedné noze. Ten ho při pomyšlení na 613 příkazů halachy odbyl. Proselyta svou prosbu zopakoval také (liberálnějšímu) rabi Hilelovi. Ten odpověděl: "Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim."

K tomuto pohledu na zákon se hlásí i Ježíš. Odpověď uzavírá (v.40) výrokem, že v uvedených dvou přikázáních spočívá (doslova na nich "visí") celý Zákon i Proroci. Láska k Bohu i bližnímu je podstatou, svorníkem přikázání Zákona. Ostatní je komentář. V pozadí dvojpřikázání lásky lze vidět dvě desky Desatara.

Povšimněme si nejprve prvního přikázání. Ježíš cituje výzvu k milování (agapein) Boha celým srdcem (lev, kardia), celou duší (nefeš, psyché) a celou myslí (dianoia). Oproti starozákonnímu znění tak Matouš vypouští "sílu" a nahrazuje ji "myslí" (opět projev helenizace). Můžeme v tom vidět důraz na celostnost člověka. Hospodin stvořil člověka celého (s jeho tělesností i emocionalitou, s jeho myšlením, vůlí i schopnostmi) a proto také chce s člověkem navázat vztah, který by zahrnoval všechny složky jeho lidství.
Srdce je v biblické antropologii duševně duchovním středem osobnosti. Je sídlem vůle (v psychologických kategoriích spíše myšlení než citu). Duše je synonymem života (starozákonní obraz duše jako tělesné dutiny, naplněné krví - pokud krev vyteče, duše se "rozplyne" a člověk umírá). Mysl odkazuje k našim rozumovým schopnostem. Jako je naše osobnost před Hospodinem celostná, tak má být i naše láska k němu, tj. nemá být jen citová, jen rozumová, jen zaměřená na činy...

V přikázání lásky k bližnímu můžeme narazit na dva problémy. Prvním je otázka: Kdo je bližní? V návaznosti na tutéž perikopu ji zodpovídá Lukáš podobenstvím o milosrdném Samařanovi. Bližním podle něj není každý, kdokoli, ale ten, kdo se bližním druhému v jeho nouzi stane, kdo prokáže milosrdenství. Také B. Bouše zdůrazňuje, že bychom měli opustit pojem "bližní" jako terminus technicus, jako povšechné označení všech lidí. Bližní (plésion, rea) je prostě reálně blízký: příbuzný, milovaný, druh, přítel, krajan... Nemáme a nemusíme za bližní považovat kohokoli, pustit si každého do své intimity, oplývat milostnými city k těm, kdo se k nám staví nepřátelsky. Ale měli bychom být otevřeni k solidaritě s kýmkoli, kdo se dostane do úzkých a potřebuje naši blízkost. Toto napětí je potřeba i v chápání příkazu lásky k bližnímu udržet, abychom nesklouzli do sladké sentimentality.
Druhým okruhem k přemýšlení je uvedené měřítko lásky k bližnímu - láska k sobě samému. Toto měřítko staví hráz na obě strany: egoismu, jako hypertofované (z rovnováhy vybočené) sebelásce, i sebepopírání, které není svobodným odevzdáním se, ale neurózou neúcty k sobě samému, komplexem méněcennosti. Je to sice poněkud psychologizující výklad, ale vzhledem k pastorační realitě stále na místě. Kdo nemá v úctě sám sebe, neuznává své schopnosti, neotevře se Boží lásce k sobě samému, ten při vší obětavosti bude ve svých vztazích šířit zase jen neúctu, tvrdost a nepřijetí - a to je falešné svědectvé o Boží milosti.

Rozhovor o Mesiáši jako synu Davidovu a zároveň jeho Pánu odkazuje k Ježíšovu božství a lidství a může být nabídkou, jak smířit lásku k Bohu a člověku. Leckdo má zkušenost nemožnosti doopravdy milovat dva lidi, dvě věci najednou. Jak milovat Boha a člověka? Není na to v lidském srdci příliš málo místa? V Kristu se obě lásky (božská i lidská) protínají. V jeho životě vidíme usmířenou plnost lásky, která je spektrem vztahů: k Bohu, sobě, druhým lidem, přírodě. K usmířenosti ovšem patří řád. Priorita lásky k Bohu nevznáší požadavek na naši emocionalitu (ve které by nenašel místo už nikdo jiný), ale spíše na poslušnost a věrnost. Ježíšova láska k Otci se projevila poslušností. Jeho vydanost Boží vůli tím, že se vydal do rukou lidských.          


Homiletické podněty

Rozdíl mezi láskami - milovat vším a jako sebe. Rozdíl není v kvantitě, ale v kvalitě. Jde o hodnoty. Hospodin nemá být součástí našeho žebříčku hodnot (ani jako první). Hospodin nemá být důležitý faktor v našem životě (vedle rodiny, práce...), ani ten nejdůležitější (komu bychom věnovali své city, čas, myšlenky - na úkor druhých lidí), ale ten jediný (viz šema). Vše ostatní můžeme a máme přijímat z jeho rukou a skrze něho s vědomím, že to není naše kořist, právo, ale dar, který může být kdykoli odňat.

Základní motivace člověka k čemukoli je vpodstatě dvojí. Buď jednáme z lásky nebo ze strachu.

Vztah k Hospodinu má zahrnovat celou osobnost. Milovat lze nejen city, ale i myšlením, činy... Jinak Hospodinu něco upíráme. (Profesor Heller - volně parafrázováno - odpověděl charismatikovi, který se holedbal, že odevzdal Pánu Ježíši své srdce: No, tos jsi teda skoupý, když sis rozum nechal pro sebe.)


Starokatolická kolekta:

Bože lásky a míru,
naplň nás svým Duchem.
Dej nám svobodu,
ať nemyslíme jen na sebe a nepřehlížíme druhé.
Dej nám sílu,
ať předáváme tvé milosrdenství a tvou lásku dál,
všem lidem bez rozdílu.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.