2. neděle velikonoční A

Kontext:

Vzkříšený Ježíš navštěvuje v neděli večer shromážděné učedníky, kteří jsou zprvu vystrašeni. Předává jim Ducha svatého a pověření. Apoštol Tomáš se zdráhá uvěřit, že se nejedná o přelud anebo o člověka, který nezemřel, takže mu Ježíš dovolí dotknout se rány.

 

Text:

Sk 2,14a.22-32

Petrovo letniční kázání připomíná v uvedené části znamení za Ježíšova života. Jeho vzkříšení komentuje christologicky vykládaným žalmem 16 (viz násl.). Potom připomene Ježíšova zjevení po vzkříšení, která všichni shromáždění Galilejci právě nedávno zažili a mohou o nich svědčit. Apoštolské christologické vyznání tu zní (ve v.36) »Bohem učiněný Pán a Mesiáš«.

 

Ž 16

Žalmista nepřímo svědčí o smrtelném nebezpečí, z nějž jej Hospodin vysvobodil.

v.8 – „Hospodina před oči si stavím, Hospodin je mi po pravici, nic mnou neotřese“

v.10 – „Neboť v (moci) podsvětí mě neponecháš…“

v.11 – „Stezku života mi dáváš poznat, vrcholem radosti /dosl. sytostí, nasycením, sytíš mne/ je být s tebou /s tebou budu nasycen/“ – radost ze záchrany před smrtí. Apoštolská církev vztahovala slova Ž 16 na vzkříšení Páně (Sk 2,31; 13,35). krásu obecenství s Bohem lze jen přiblížit, ne plně slovy postihnout („radost“, „blaho“, „rozkoš“).

 

1P 1,3-9

v.3 – Poděkování Bohu na začátku dopisu je antická stylová forma. Obrat „otec Ježíše Krista, našeho Pána“ tu není vyjádřením boží nadřazenosti nad Synem, ale ani božího zjevení v Synu. Jde o rané křesťanské porozumění pojmu Boha: právě jako otce našeho Pána Ježíše Krista.

Bůh je chválen pro znovuzrození, které daroval křesťanům. Smrt starého člověka a zrození nového, to je i jazyk helénských mysteriálních kultů, zde je ale jiný obsah: Znovuzrozený není magicky proměněn v nesmrtelného, zůstává i jako znovuzrozený pomíjivým tělem a usychající travou (v.24). Křesťanské znovunarození není ani zbožšťujícím „odsvětným“ rituálem ani pouhým obrazem vnitřních mystických prožitků či nálad, ale Bohem stvořená nová skutečnost života, která souvisí s božím jednáním v Kristu Ježíši. Není to výsledek lidských kvalit ale boží milosti a výhradně jeho díla.

v.6 – časná radost, již prožíváme na tomto světě, je v 1P rozdílná od nadcházejícího jásotu při znovuzjevení Krista (4,13) – křesťanská radost uprostřed utrpení není ani jen „předběžná“ radost, ani blouznivá záměna s radostí konečnou – je to spíš preludium, předzvěst oné radosti »nevýslovné a nesdělitelné«.

v.7 – Zkoušky jsou zde pro uchování a prokázání víry, ne ale snad pro její tříbení a čištění. Nejde o „nutné zlo“ nebo o tvrdou disciplínu, bez níž by víra nebyla pravá. »I když snad« („pokud“, v.6) ukazuje, že nejde o mechanický osud, nevyhnutelný průběh, ale jen Bůh ví, jak a kdy se co stane. Jsou to jen zkoušky, ne tříbení.

v. 8 – »Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou vznešenou /oslavenou / radostí…« - to je jádro úryvku a dva podstatné motivy povelikonočního apoštolského kázání.

v.9 – Víra sama „spásou duše“ není, víra spásu očekává jako cíl. Duše – nelze tu očekávat přímý dualismus – je tu ve hře řecko helénská představa nesmrtelnosti duše? Není to zcela jasné – dualisticky vyznívá 2,11, ale jinde je pojem celostní (duše jako živoucí osoba, osobní identita) v 1,22 a 3,20 – také soudobá apokalyptika myslí duší a spásou celkovou spásu člověka. Nejde o spiritualizaci.

 

J 20,19-31

Hlavním smyslem vyprávění o setkání se zmrtvýchvstalým Ukřižovaným je ukázat pověření – zplnomocnění – vyslání apoštolů Ježíšem. Setkání apoštolů se Zmrtvýchvstalým představuje v janovském duchu přelomovou událost – přechod z času pozemského Ježíše do času církve, vyznačeného především darem Ducha. Perikopa bývá rozdělena ve dvě: Vyslání svědků a Obrácení pochybovače („Nevěřící Tomáš“).

 

Píseň Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá, … když ubývá sil… Do svých ran vlož ruce skleslé pochybností…  promluv k nám, Pane, řekni ,pokoj vám’… nádherně vystihuje náladu oné večerní chvíle, kdy je tiché zoufání vystřídáno užaslou radostí, uzavřené dveře přestávají být překážkou, zdecimovaná obec je „nasycena“ přítomností Pána, jenž prolamuje izolaci a strach. Když Ježíš ukazuje učedníkům rány (ruce a bok), je to poznávací znamení Ukřižovaného, jenž vstal z mrtvých, aby přišel v oslaveném těle za svými přáteli. Vyslání apoštolů se podobá 17,18. Svůj předobraz i důvod má ve vyslání Syna Otcem: »Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás« (v.21). Vyslanci Vzkříšeného musí proto analogicky jednat po způsobu vyslaného Ježíše a jej reprezentovat, nikoli sebe sama. Posledním důvodem je analogicky k Otcovu vyslání láska (3,15n.), jež vede k sebevydání – a to je i podmínka apoštolské služby. Apoštolská plnomoc tak neznamená panování ale službu. Navíc zde apoštolové (podobně jako u výroků na rozloučenou) stojí jako zástupci věřících – vyslání se netýká jen nějaké ohraničené vysoce postavené skupiny v rámci církve. U Jana nehrají nějaké úřady (a už vůbec ne hierarchické) žádnou roli.

 

Předání Ducha svatého pomocí dechnutí je způsob odlišný od předchozích zaslíbení, kdy Duch je personální agens („přijde“, „učí“, „připomene“). Velikonoční obdarování Duchem je pro učesníky současně nové stvoření (srv. Gn 2,7). Všem věřícím je při tom se znovustvořením přidělena i plná moc k odpouštění hříchů.

 

Při všech zjevenéch Vzkříšeného učedníkům je řeč také o jejich počátečních pochybnostech a nevíře (L 24,36-43; Mt 28,17). Zde je tento motiv vysazen mimo vv.19-23. Tomáš u prvního zjevení nebyl (proč?) a očitým svědectvím nevěří – chce hmatatelný důkaz, jejž mu Ježíš kupodivu poskytuje a po osmi dnech vstupuje, aby pochybovači nabídl přesvědčivý důkaz a přivedl jej tak od nevíry k víře! Pochybnost svého učedníka bere vážně. Aniž by musel důkaz dokončit, vyslovuje pak Tomáš pln víry janovské christologické vyznání: »můj Pána a můj Bůh«. Blahoslavenství těch, kdo neviděli a uvěřili, bylo s celým příběhem aktuální pro janovskou obec, vždyť právě k takovým patří. A je zde dějinná naděje, že kdo je „nevěřícím Tomášem“, nakonec přeci dojde ke zmíněnému vyznání víry.

 

Vv.30-31 jsou původním zakončením evangelia. evangelium bylo sestaveno za účelem vydat svědectví víry, nikoli vyčerpávající historii. Podle svatopisce není zapotřebí snést všechny tradované příběhy o znameních a zázracích a vytvořit obsáhlou hagiografii. Stačí jen výběr, uspořádaná sbírka. Posledním účelem evangelia je život v Ježíšově jménu.

 

 

Homiletické podněty:

-         víra nemůže růst z důkazů ale ani ze spekulace

-         boží blízkost a „stezka života“ sytí víru a naplňují člověka radostí

-         apoštolské pověření, vyslání, je platné pro každého, a znamená službu

-         blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili

-         tomášovská touha po hmatatelném důkazu – společný rys našich pochybností – i těm Ježíš rozumí

-         srovnání petrovského a janovského christologického vyznání (+ petrův christologický výklad /typologie/ SZ)

CARAVAGGIO – Nevíra svatého Tomáše (1601-02)

Po přijímání

Bože pravdy,

dal jsi do našich rukou

svého Syna ve znamení chleba a vína.

Dej, ať nás naplní tvůj Duch,

abychom byli posilněni ve víře

a v lásce k tobě i k svým bližním

skrze Krista, tvého vzkříšeného Syna, našeho bratra a Pána.