Mt 21,23-32
Textové
poznámky
Jakkoliv
ekumenický překlad rozděluje „Spor o Ježíšovu
pravomoc“ a „Podobenství o dvou synech“ pomocí
nadpisů, tvoří díky (Matoušově redakci) jeden
celek. Pojítkem je osoba Jana Křtitele (v.25 a 32); jeho
kauza je (pro ev. Matouše) příznak selhání
celé jedné generace židovských elit. V čem
ale selhali tito v mnohém vynikající
mužové?
(Úskalím výkladu podobenství o 2 synech je právě to, že se dá snadno a různorodě vykládat, pokud opustíme kontext. Časté jsou výklady etické na téma lenost či poslušnost. Farizeové (zde jejich představitelé) ovšem v poslušnosti Zákona excelovali a agilní byli zcela jistě víc než celníci a nevěstky.
U. Luz tvrdí, že původním (nekontextovým) významem samotného podobenství je souvislost slov a činů, resp. rozhodující důležitost těch druhých (Matoušovo téma – „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘… jděte ode mně, kdo se dopouštíte nepravosti“ (7,21.23)); původním Sitz im leben prvokřesťanská komunita. Soudím, že takto lze na oddělené verše 27-32 kázat dobře.)
Obsahové poznámky
Spor se odehrává
na půdě chrámu, kde včera Ježíš narušil obětní
a daňový (ob)chod a zpřevracel stoly. A děti v chrámu
zpívaly mesiánské „Hosanna“ – a Ježíš
je nechal.
Jakou mocí to činíš?
V otázce protivníků není údiv, ale vymezení se. Exousia je v užším smyslu pravomoc, a tu mají náboženské a světské autority – velekněží a zástupci lidu zde stojící. My právo máme. Jakým právem převracíš řády ty? Kdo jsi, že narušuješ naši bohoslužbu? (Co dělá chorál v chrámu?)
Kdo ti ji dal? (dnes by se řeklo: Máte na to nějaký papír nebo razítko?) Úřad přemohl Ducha, vědí, co jim Ježíš odpoví – otázka po Bohu se zvrhla na politickou past. Je dobré pamatovat, že mezi řády církevními a Božími zeje pořádná propast; že Duch Boží projevuje vůči církevním strukturám méně respektu, než ony samy sobě pečlivě dekretují.
Ježíš odpoví otázkou na Jana. Křest Janův byl z nebe, nebo z lidí? Jakou autoritu (ne úřední moc) má pro vás Janovo slovo soudu (Mt 3,7), výzva k opravdovosti a k nesení ovoce pokání?
Člověk je ve křtu postaven před Boha s prázdnýma rukama. Zmlkne jako Izajáš při vidění v chrámě, jako hladové nemluvně u prsu matky. Jako vyprahlá země se obrací k Bohu, jako planý keř. „Jsem nenaplněn“ – „ne, jsi pokřtěn“, zavlažen, doplněn, přijat – jsi před Bohem mnohem více, než jsi tušil.
Křest pokání a milosti narušuje všechnu lidskou nad- a pod-řazenost. „Jsem pokřtěn“ – to říká stejně bezdomovec i papež, a ani u jednoho to neznamená víc nebo méně.
Byl Janův křest z Boha? Víte o mnohých věcech, znamenití pánové, víte i o své nenaplněnosti před Bohem?
Neřeknou ne, které si myslí, řeknou politicky „nevíme“. Tahle odpověď na zásadní otázky víry je snad ještě horší než negace; člověk by prý v den soudu mohl slyšet na zásadní otázku o sobě „no comment“ z Božích úst. Což protivníci v zápětí slyší od Ježíše.
On však pokračuje: Co tedy myslíte? (a co řeknete na tohle?)
Dva synové jako dva zrcadlově odlišné případy, jsou posláni otcem (Hospodinem) pracovat na vinici (Boží lid, Izrael). První, svévolník, říká: „nechci“, ale pak lituje a jde. Druhý syn, vzor poslušnosti, říká: „Já, Pane“. A nejde.
Kdo činí vůli Otce? – Ten první, odpoví velekněží a starší.
Symetrie je důsledná. Odhlédnuto od kontextu, je druhý horší? Vždyť první svého otce veřejně urazil. To jediné, co má první navíc (co schází protivníkům – v.32), je lítost, pokání. (J. Mrázek)
Amen pravím vám…
Syn svévolník je ve verši 31b ztotožněn
s prostitutkami a celníky, dvěma morálně a
nábožensky nejnižšími vrstvami. A kde se mají
najít velekněží a starší (kde se máme
najít my)? Jsou na druhém konci společenského
žebříčku, vzoroví lidé, elita. Mohou si tedy
vybrat: buď přijmou roli spolu s těmi, kterými
opovrhují, nebo jim zůstane černý Petr vzorového
syna, který však v rozhodující chvíli
neposlechl svého Otce, Janovi neuvěřil – a v pašiích
se postaví proti Ježíši.
Je to smůla: role hodného „Jápane“, který vše učiní, jak má, v podobenství není. Jak často právě vynikajícím, spravedlivým, slušným schází to, co nechybělo prvnímu synu: pokání, odstup od sebe sama (mé vynikajícnosti).
Sami nad sebou vyslovili soud, ale Ježíš jim království nezavře. Říká jen: ti, kterými tolik pohrdáte, jdou napřed.
Copak záleží na tom, kdo je napřed? Je cesta víry závodem? Jde o to, kdo bude první a poslední?
O to nejde. Alespoň těm, kdo vědí, že nejvíc ‚napřed‘ jsme v tom, co máme společné: v milosti značené křtem.