24. neděle v mezidobí A

Autor:
Publikováno:

Texty: Ex 14, 19-31; Ž 114; Ř 14, 1-12; Mt 18, 21- 35

SZ čtení Ex 14, 19-31

Jako starozákonní čtení k evangeliu je vybrán příběh, který hraje v dějinách spásy velmi významnou roli. Vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Příběh samotný pro víru Izraele ústřední, vedle darování zákona a uvedení do země zaslíbené. Souvislost s evangeliem lze spatřit v tomtéž způsobu Božího jednání s lidmi. Cílem Božího jednání a tedy dějin spásy je společenství Boha a člověka, Stvořitele a stvoření. Cesta, kterou Bůh člověka do tohoto společenství vede, je cestou z otroctví do svobody, z odcizení do obecenství. I Boží jednání v příběhu z Exodu je jednáním milosrdným; je Božím svobodným činem.

 

Ž 114

Vybraný žalm jasně koresponduje se čtením ze Starého zákona. Vyjitím z egyptského otroctví se Izrael stává Božím lidem, jeho vlastnictvím, jeho svatyní, jak v žalmu doslova zaznívá. Právě k tomu Bůh člověka vyvádí z otroctví (jakékoliv povahy). Svoboda člověka, z pohledu tohoto žalmu, spočívá v Božích rukou (doslova); tehdy, kdy se člověk stane Božím vlastnictvím. Napadá mne zde v této souvislosti text Heidelberského katechismu “…nejsem sám svůj, ale Pána a Spasitele svého, Ježíše Krista…”. Již putování lidu do Božího vlastnictví je cestou předně Boží slávy na zemi a na nebi (Je vpravdě kosmickou událostí.). Před Boží slávou se dává na útěk moře a zem se chvěje v základech. Spásný Boží čin zasahuje celé stvoření v jeho totalitě. I neživé stvoření je svědkem Boží slávy. Podobný motiv zaznívá i u Deuteroizajáše, který mluví o slavném návratu Izraele z babylónského zajetí (Iz 40, 1-11).

 

epištola Ř 14, 1-12

Pavel jakoby měl před očima podobenství z Mt 18, 23-35. Má na mysli konkrétní mezilidské vztahy uvnitř církevního společenství, které není vždy ideální a harmonické, mnohdy právě naopak. Jeden z největších “problémů” je pokušení k posuzování či až odsuzování bratří a sester navzájem. Napomíná římské křesťany (a toto téma se opakuje i v listě korintským křesťanům), že žijí jen z milosti Kristově, a že všichni bez rozdílu patří jednomu Pánu a jen pod jeho jurisdikci spadají. Žádná jiná soudní pravomoc nepřichází v úvahu, tedy ani církevní. Stejně tak se v Pavlově textu ozývá podobný motiv, který jsme spatřili již v žalmu 114 a ve starozákonním čtení. Patříme Bohu, tedy Kristu. Jsme jeho vlastnictví s celým životem, ale i svou smrtí. On jediný je naším soudcem.

 

evangelium Mt 18, 21- 35

Veršem 21 začíná Matouš nový oddíl. Petr klade otázku, do jaké míry je odpouštění povinností. Táže se po vymezení hranic povinného odpouštění. Podle židovského mínění Bůh člověku odpouští dvakrát až třikrát. A stejně tak by se měl člověk chovat i vůči druhému člověku – odpouštět mu hříchy, když i jemu Bůh opustil. V odpouštění má člověk Boha následovat, což by mělo být součástí lidské odpovědi na Boží odpouštějící milost. Petr je přesvědčen, že přichází s radikálnější verzí – odpouštět má člověk až sedmkrát. Jakoby se chtěl dotknout absolutní hranice či lépe jakoby chtěl zrušit všechny hranice a odpuštění prohlásit za neohraničenou milost. Viz význam čísla sedm v židovském myšlení – význam plnosti, význam celku. Petr je přesvědčen, že k Ježíši přichází s něčím mimořádným. Přesto se zdá, jakoby jej radikalita sedmeronásobného odpuštění přece jen zarazila a ptá se Ježíše po nějaké hranici, mezi, za níž by se už nešlo.

 

Ježíšova odpověď obsahuje jistou narážku na Gn 4, 23. Jedná se o Lámechovu píseň o bezuzdné pomstě. Jeho odpověď přichází s totální radikalitou. Nechce stanovit hranice odpuštění – odpuštění má být bezbřehou milostí, bez hranic, bez podmínek.

 

Jako dokreslení či znázornění bezbřehého odpuštění následuje podobenství, které je jakousi rozvinutější odpovědí na Petrovu otázku. Tématem tohoto podobenství je odpuštění a zároveň povinnost odpouštět druhému a být milosrdný, když se i mě samotnému dostalo nezaslouženého odpuštění a milosrdenství. Ovšem Ježíš svým podobenstvím zároveň odkrývá posluchačům pohled na Boží záměr a cíl jeho jednání s člověkem. Ukazuje, jak Bůh jedná s provinilým a hříchem zotročeným člověkem a jaké důsledky má pro takového člověka Boží jednání. A konečně je tématem tohoto podobenství taktéž království nebeské, jako místo pro člověka Bohem připravované, do něhož Bůh člověka primárně zve, v němž ale není místa pro minulé hříchy a dluhy a porušené vztahy. Ty musejí být buď odstraněny či zahlazeny a vztahy napraveny, opraveny a vyjasněny. Pospolitost království nebeského nesmí být rušena žádnou křivdou. Nejdříve je tedy třeba zúčtování.

 

Bohu je v tomto podobenství vyhrazena role krále, který žádá účty od svých služebníků. Služebníci, kteří jsou nyní vyzváni k předložení účtů nejsou jen nějací bezejmenní otroci na královském dvoře, ale jde o vysoké královské úředníky. Úředníky-ministry, kteří mají ke králi nejblíže, kteří s ním již dlouhou dobu “spolupracují”. V rolích těchto služebníků se mohou poznat především ti, kteří již s Bohem mají něco do činění, kteří se domnívají, že k Bohu mají blízko, kteří již znají jeho vůli a způsob jednání. Takové účtování nemůže být pro ně žádnou novinkou. A přesto bude toto účtování pravděpodobně hrůzostrašným zážitkem, pro skryté či zjevné dluhy.

 

Před krále je přiveden muž s neuvěřitelně obrovským dluhem. Je přiveden patrně z vazby, a je možno se domnívat, že toto královo účtování je zapříčiněno možná právě tímto provinilcem. Svůj dluh pro jeho obrovskou výši již delší dobu nemůže splácet – otázka je, zda jej vůbec kdy mohl zaplatit.

Pro představu o výši provinilcova dluhu malý exkurz do čísel makroekonomiky tehdejší doby. Jeden talent měl přibližně hodnotu 4000 zlatých dukátů. Pro srovnání, roční HDP krále Heroda činil asi 900 talentů a ve 4. roce před Kristem vybrala Galilea kolem 200 talentů na daních.

Dluh provinilcův, který je odhaden na mnoho tisíc hřiven, v jiných rukopisech na 10 000 talentů, je tak obrovský, že je prostě nesplatitelný – jedná se o zpronevěřený několikaletý státní rozpočet většího království.

 

Jinými slovy Ježíš naznačuje, že dluh provinilcův před králem je nekonečný, bezmezný, nesplatitelný. A přesto se vyskytuje i takový dlužník, i když je trochu záhadou, jak k takovému dluhu mohl vlastně přijít – zda-li je v lidských možnostech takový dluh nastřádat.

A daleko tíživější otázkou pro služebníka je, jak takový dluh splatit.

O totálním bankrotu služebníka svědčí i rozhodnutí krále prodat jej s ženou a dětmi do otroctví. Zde se odráží tehdejší běžná praxe, i když prodej manželky není tak jednoznačně doložitelný. Ovšem děti byly to poslední, co dlužník měl (tedy vlastnil). Jedná se o ten nejkrutější a nejdrsnější způsob vyrovnání dluhů. Děti dlužníka se spolu s ním stávají majetkem, tržní hodnotou na trhu s otroky. Totální bankrot, totální propad, kdy jen těžko lze myslet na nějaké odražení ode dna.

 

Služebník tváří tvář této hrozné situaci se vrhá na kolena před králem a prosí o shovívavost s těžko uvěřitelným ujištěním, že dluh přece jen splatí. Oběma stranám musí být jasné, že je to zcela nemožné.

Králova reakce je neočekávaná a radikální. Král nedal jen “druhou” šanci svému defraudací provinilému služebníkovi, aby vrátil, co zpronevěřil. Král se nad ním smiloval a propustil ho na svobodu, smazal celý dluh, který tak přestává existovat. Už by o něm tedy neměla být řeč. Je to víc, než služebník žádá.

Podobenství nás přesouvá dále, do jiné roviny, řekněme do roviny daleko reálnější. Propuštěný a omilostněný služebník potkává jiného služebníka, který mu dluží daleko menší částku, i když ani ta není malá, přesto je reálná. Nyní se opakuje situace z předcházející scény. Velký defraudant teď stojí v roli krále a jeho spoluslužebník v roli dlužníka v nesnázích, v pozici prosícího o smilování. Podobenství míří právě tímto směrem. Jde o srovnání dvou světů. Světu vztahu mezi Bohem a člověkem a světu vztahů lidí mezi sebou navzájem. Ačkoliv se na první pohled zdá, že oba světy jsou navzájem odděleny (První svět je ilustrován nepřestavitelně velkým dluhem vůči Bohu, až téměř nerealistickým a tedy nesplatitelným, přesto Bůh jedná vůči člověku milosrdně. Ví, že nesplatitelnost lidského dluhu znamená pro člověka v opačném případě jistou záhubu, totální bankrot, nenávratné zatracení a přesto zatracení reálné a možné. Vždyť král v našem podobenství nejdříve chtěl služebníka prodat i s rodinou do otroctví; chtěl a mohl to udělat. O to více vyniká milosrdenství). Druhý svět lidských vztahů, jakoby žil odděleně a přesto je právě do toho božského vtažen. Omilostněný služebník má jednat tak, jak s ním jednal jeho Pán. Má svého Pána následovat v jeho milosrdenství, i na daleko realističtější, konkrétnější a vlastně snazší rovině mezilidských vztahů.

 

Omilostněný služebník však promarnil šanci, která mu byla dána. Tím jak nemilosrdně jednal se svým vlastním dlužníkem, popřel (nezrušil, ale obrazně se vůči ní otočil zády) ze své strany milost, která mu byla prokázána. A můžeme říci, že teprve nemilosrdné jednání služebníkovo vzbudí králův hněv (nebyl to onen dluh). Teprve nemilosrdnost služebníka jej uvrhne do totálního bankrotu, zatracení. Neboť teprve teď bude muset v celé výši splatit astronomický dluh.

 

Srovnání dvou světů v podobenství ukazuje, že milosrdenství, které Bůh vůči člověku prokazuje, je možno (či vlastně žádáno) napodobovat, následovat i v rovině mezilidské. Apoštol Pavel mluví v listě filipským křesťanům: “Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši …” (Fp 2, 5). Celé podobenství je uvozeno Petrovou otázkou týkající se odpuštění. Ježíšovo podobenství, které je odpovědí na Petrovu otázku, tak odpuštění spojuje s milosrdenstvím, k čemuž počáteční impuls dává Boží jednání s námi lidmi. Bůh svým jednáním je zároveň předobrazem milosrdného jednání a zároveň jeho pramenem, počátkem.

Starokatolická kolekta:

Bože,

ty jsi pro nás otcem a matkou.

Nemáme život ve svých rukou.

Patříme tobě, ať žijeme či umíráme.

Dej, ať v této jistotě předáváme dál tvou lásku

a odpouštíme si navzájem,

tak jako ty stále odpouštíš nám.

Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,

tvého Syna a našeho Pána,

který v jednotě Ducha svatého

s tebou žije a působí na věky věků.