SZ čtení Ex 14,
19-31
Jako
starozákonní čtení k evangeliu je vybrán příběh, který hraje
v dějinách spásy velmi významnou roli. Vyvedení Izraele z egyptského
otroctví. Příběh samotný pro víru Izraele ústřední, vedle darování zákona a
uvedení do země zaslíbené. Souvislost s evangeliem lze spatřit
v tomtéž způsobu Božího jednání s lidmi. Cílem Božího jednání a tedy
dějin spásy je společenství Boha a člověka, Stvořitele a stvoření. Cesta, kterou
Bůh člověka do tohoto společenství vede, je cestou z otroctví do svobody,
z odcizení do obecenství. I Boží jednání v příběhu z Exodu je
jednáním milosrdným; je Božím svobodným činem.
Ž 114
Vybraný
žalm jasně koresponduje se čtením ze Starého zákona. Vyjitím
z egyptského otroctví se Izrael stává Božím lidem, jeho vlastnictvím, jeho
svatyní, jak v žalmu doslova zaznívá. Právě k tomu Bůh člověka vyvádí
z otroctví (jakékoliv povahy). Svoboda člověka, z pohledu tohoto
žalmu, spočívá v Božích rukou (doslova); tehdy, kdy se člověk stane Božím
vlastnictvím. Napadá mne zde v této souvislosti text Heidelberského katechismu
“…nejsem sám svůj, ale Pána a Spasitele svého, Ježíše Krista…”. Již
putování lidu do Božího vlastnictví je cestou předně Boží slávy na zemi a na
nebi (Je vpravdě kosmickou událostí.). Před Boží slávou se dává na útěk moře a
zem se chvěje v základech. Spásný Boží čin zasahuje celé stvoření
v jeho totalitě. I neživé stvoření je svědkem Boží slávy. Podobný motiv
zaznívá i u Deuteroizajáše, který mluví o slavném návratu Izraele
z babylónského zajetí (Iz 40, 1-11).
epištola
Ř 14, 1-12
Pavel
jakoby měl před očima podobenství z Mt 18, 23-35. Má na mysli konkrétní
mezilidské vztahy uvnitř církevního společenství, které není vždy ideální a
harmonické, mnohdy právě naopak. Jeden z největších “problémů” je pokušení
k posuzování či až odsuzování bratří a sester navzájem. Napomíná římské
křesťany (a toto téma se opakuje i v listě korintským křesťanům), že žijí
jen z milosti Kristově, a že všichni bez rozdílu patří jednomu Pánu a jen
pod jeho jurisdikci spadají. Žádná jiná soudní pravomoc nepřichází
v úvahu, tedy ani církevní. Stejně tak se v Pavlově textu ozývá
podobný motiv, který jsme spatřili již v žalmu 114 a ve starozákonním
čtení. Patříme Bohu, tedy Kristu. Jsme jeho vlastnictví s celým životem, ale i
svou smrtí. On jediný je naším soudcem.
evangelium
Mt 18, 21- 35
Veršem
21 začíná Matouš nový oddíl. Petr klade otázku, do jaké míry je odpouštění
povinností. Táže se po vymezení hranic povinného odpouštění. Podle židovského
mínění Bůh člověku odpouští dvakrát až třikrát. A stejně tak by se měl člověk
chovat i vůči druhému člověku – odpouštět mu hříchy, když i jemu Bůh opustil.
V odpouštění má člověk Boha následovat, což by mělo být součástí lidské odpovědi
na Boží odpouštějící milost. Petr je přesvědčen, že přichází
s radikálnější verzí – odpouštět má člověk až sedmkrát. Jakoby se chtěl
dotknout absolutní hranice či lépe jakoby chtěl zrušit všechny hranice a
odpuštění prohlásit za neohraničenou milost. Viz význam čísla sedm
v židovském myšlení – význam plnosti, význam celku. Petr je přesvědčen, že
k Ježíši přichází s něčím mimořádným. Přesto se zdá, jakoby jej
radikalita sedmeronásobného odpuštění přece jen zarazila a ptá se Ježíše po
nějaké hranici, mezi, za níž by se už nešlo.
Ježíšova
odpověď obsahuje jistou narážku na Gn 4, 23. Jedná se o Lámechovu píseň o
bezuzdné pomstě. Jeho odpověď přichází s totální radikalitou. Nechce
stanovit hranice odpuštění – odpuštění má být bezbřehou milostí, bez hranic,
bez podmínek.
Jako
dokreslení či znázornění bezbřehého odpuštění následuje podobenství, které je
jakousi rozvinutější odpovědí na Petrovu otázku. Tématem tohoto podobenství je
odpuštění a zároveň povinnost odpouštět druhému a být milosrdný, když se i mě
samotnému dostalo nezaslouženého odpuštění a milosrdenství. Ovšem Ježíš svým
podobenstvím zároveň odkrývá posluchačům pohled na Boží záměr a cíl jeho
jednání s člověkem. Ukazuje, jak Bůh jedná s provinilým a hříchem
zotročeným člověkem a jaké důsledky má pro takového člověka Boží jednání. A
konečně je tématem tohoto podobenství taktéž království nebeské, jako místo pro
člověka Bohem připravované, do něhož Bůh člověka primárně zve, v němž ale
není místa pro minulé hříchy a dluhy a porušené vztahy. Ty musejí být buď
odstraněny či zahlazeny a vztahy napraveny, opraveny a vyjasněny. Pospolitost
království nebeského nesmí být rušena žádnou křivdou. Nejdříve je tedy třeba
zúčtování.
Bohu
je v tomto podobenství vyhrazena role krále, který žádá účty od svých
služebníků. Služebníci, kteří jsou nyní vyzváni k předložení účtů nejsou
jen nějací bezejmenní otroci na královském dvoře, ale jde o vysoké královské
úředníky. Úředníky-ministry, kteří mají ke králi nejblíže, kteří s ním již
dlouhou dobu “spolupracují”. V rolích těchto služebníků se mohou poznat
především ti, kteří již s Bohem mají něco do činění, kteří se domnívají,
že k Bohu mají blízko, kteří již znají jeho vůli a způsob jednání. Takové
účtování nemůže být pro ně žádnou novinkou. A přesto bude toto účtování pravděpodobně
hrůzostrašným zážitkem, pro skryté či zjevné dluhy.
Před
krále je přiveden muž s neuvěřitelně obrovským dluhem. Je přiveden patrně
z vazby, a je možno se domnívat, že toto královo účtování je zapříčiněno
možná právě tímto provinilcem. Svůj dluh pro jeho obrovskou výši již delší dobu
nemůže splácet – otázka je, zda jej vůbec kdy mohl zaplatit.
Pro
představu o výši provinilcova dluhu malý exkurz do čísel makroekonomiky
tehdejší doby. Jeden talent měl přibližně hodnotu 4000 zlatých dukátů. Pro
srovnání, roční HDP krále Heroda činil asi 900 talentů a ve 4. roce před
Kristem vybrala Galilea kolem 200 talentů na daních.
Dluh
provinilcův, který je odhaden na mnoho tisíc hřiven, v jiných rukopisech
na 10 000 talentů, je tak obrovský, že je prostě nesplatitelný – jedná se o
zpronevěřený několikaletý státní rozpočet většího království.
Jinými
slovy Ježíš naznačuje, že dluh provinilcův před králem je nekonečný, bezmezný,
nesplatitelný. A přesto se vyskytuje i takový dlužník, i když je trochu
záhadou, jak k takovému dluhu mohl vlastně přijít – zda-li je
v lidských možnostech takový dluh nastřádat.
A
daleko tíživější otázkou pro služebníka je, jak takový dluh splatit.
O
totálním bankrotu služebníka svědčí i rozhodnutí krále prodat jej s ženou
a dětmi do otroctví. Zde se odráží tehdejší běžná praxe, i když prodej manželky
není tak jednoznačně doložitelný. Ovšem děti byly to poslední, co dlužník měl
(tedy vlastnil). Jedná se o ten nejkrutější a nejdrsnější způsob vyrovnání
dluhů. Děti dlužníka se spolu s ním stávají majetkem, tržní hodnotou na trhu
s otroky. Totální bankrot, totální propad, kdy jen těžko lze myslet na
nějaké odražení ode dna.
Služebník
tváří tvář této hrozné situaci se vrhá na kolena před králem a prosí o
shovívavost s těžko uvěřitelným ujištěním, že dluh přece jen splatí. Oběma
stranám musí být jasné, že je to zcela nemožné.
Králova
reakce je neočekávaná a radikální. Král nedal jen “druhou” šanci svému
defraudací provinilému služebníkovi, aby vrátil, co zpronevěřil. Král se nad
ním smiloval a propustil ho na svobodu, smazal celý dluh, který tak přestává
existovat. Už by o něm tedy neměla být řeč. Je to víc, než služebník žádá.
Podobenství
nás přesouvá dále, do jiné roviny, řekněme do roviny daleko reálnější.
Propuštěný a omilostněný služebník potkává jiného služebníka, který mu dluží
daleko menší částku, i když ani ta není malá, přesto je reálná. Nyní se opakuje
situace z předcházející scény. Velký defraudant teď stojí v roli
krále a jeho spoluslužebník v roli dlužníka v nesnázích,
v pozici prosícího o smilování. Podobenství míří právě tímto směrem. Jde o
srovnání dvou světů. Světu vztahu mezi Bohem a člověkem a světu vztahů lidí
mezi sebou navzájem. Ačkoliv se na první pohled zdá, že oba světy jsou navzájem
odděleny (První svět je ilustrován nepřestavitelně velkým dluhem vůči Bohu, až
téměř nerealistickým a tedy nesplatitelným, přesto Bůh jedná vůči člověku
milosrdně. Ví, že nesplatitelnost lidského dluhu znamená pro člověka
v opačném případě jistou záhubu, totální bankrot, nenávratné zatracení a
přesto zatracení reálné a možné. Vždyť král v našem podobenství nejdříve
chtěl služebníka prodat i s rodinou do otroctví; chtěl a mohl to udělat. O
to více vyniká milosrdenství). Druhý svět lidských vztahů, jakoby žil odděleně
a přesto je právě do toho božského vtažen. Omilostněný služebník má jednat tak,
jak s ním jednal jeho Pán. Má svého Pána následovat v jeho
milosrdenství, i na daleko realističtější, konkrétnější a vlastně snazší rovině
mezilidských vztahů.
Omilostněný
služebník však promarnil šanci, která mu byla dána. Tím jak nemilosrdně jednal
se svým vlastním dlužníkem, popřel (nezrušil, ale obrazně se vůči ní otočil
zády) ze své strany milost, která mu byla prokázána. A můžeme říci, že teprve
nemilosrdné jednání služebníkovo vzbudí králův hněv (nebyl to onen dluh).
Teprve nemilosrdnost služebníka jej uvrhne do totálního bankrotu, zatracení.
Neboť teprve teď bude muset v celé výši splatit astronomický dluh.
Srovnání
dvou světů v podobenství ukazuje, že milosrdenství, které Bůh vůči člověku
prokazuje, je možno (či vlastně žádáno) napodobovat, následovat i v rovině
mezilidské. Apoštol Pavel mluví v listě filipským křesťanům: “Nechť je
mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši …” (Fp 2, 5). Celé
podobenství je uvozeno Petrovou otázkou týkající se odpuštění. Ježíšovo
podobenství, které je odpovědí na Petrovu otázku, tak odpuštění spojuje
s milosrdenstvím, k čemuž počáteční impuls dává Boží jednání
s námi lidmi. Bůh svým jednáním je zároveň předobrazem milosrdného jednání
a zároveň jeho pramenem, počátkem.
Starokatolická
kolekta:
Bože,
ty jsi pro nás otcem a
matkou.
Nemáme život ve svých rukou.
Patříme tobě, ať žijeme či
umíráme.
Dej, ať v této jistotě
předáváme dál tvou lásku
a odpouštíme si navzájem,
tak jako ty stále odpouštíš
nám.
Prosíme tě o to skrze Ježíše
Krista,
tvého Syna a našeho Pána,
který v jednotě Ducha
svatého
s tebou žije a působí na
věky věků.