Ž 149 – Žalmista vyzývá ke zpěvu
nové písně, kterou bude oslaven Hospodin Stvořitel a
Král. Novost písně není myšlena časově. Jde
o hymnus, v němž je Hospodin vždy znovu vyvyšován a
oslavován. Žalm navozuje atmosféru slavnosti, veselého
reje s hudbou a mečovým tancem, který je znám u
některých národů dodnes. Druhá část
zní velmi tvrdě a nelítostně, a žalm je také
díky tomu pokládán za velmi starý, s
kořeny v prastaré bojové písni. Žalmista chce
vykonat soud nad Hospodinovými nepřáteli. Oslava
Hospodinovy moci a velikosti je posilou pro ty, kdo v něj doufají.
Hospodin je ochráncem bezbranných. (obsahově
příslušným textem je Ex 12,1-14)
Ž 119, 33-40 – V této části
žalmu 119 prosí žalmista o porozumění Božímu
Zákonu. Bojí se vábení nepravosti a
ziskuchtivosti a prosí o srdce radostně ochotné plnit
Boží vůli. (k tomuto textu se váže Ez 33,7-11)
Ex 12,1-14 - Velikonoční
slavností otevírali Izraelci nový rok. Je to
vyznání, že Hospodin je Stvořitelem všeho a
připomínka zvěsti o vysvobození lidu z otroctví.
Pasáž o ustanovení hodu beránka obsahuje
podrobný popis postupu při přípravě. Jídlo
bude snědeno ve spěchu, je to chvíle Božího soudu,
ne chvíle klidného posezení. Na závěr
Hospodin slibuje, že přeskočí (kořen slova pesach -
p-s-ch = přeskočit), tedy pomine ve svém hněvu domy Izraelců.
Spojujícím motivem mezi SZ a NZ textem je snad to, že existuje určitá hranice mezi dobrým a zlým, mezi druhem a nepřítelem a není dobré tuto hranici popřít, stírat. Existují pravidla, podle nichž se můžeme orientovat, abychom neskončili v pocitu naprosté neschopnosti rozlišovat a volit. V obou textech je v podloží nabídka Boží zachraňující moci.
Ez 33,7-11 – Prorok dostává za úkol varovat hříšníka, jinak by nesl sám odpovědnost za jeho smrt. Bůh se hněvá nad bezprávím, ale také se smilovává nad těmi, kteří svých provinění litují. Těžké zkoušky mohou přivést člověka k hlubšímu pohledu víry, ale mohou jej také naopak zatvrdit. Úkolem proroka je pomoci uchovat víru v Boží věrnost, lásku a milosrdenství. Zde je jasná souvislost s Mt 18, 15-17 o bratrském napomínaní. Včasná ofenziva může zabránit pozdějšímu krachu a doslova ztrátám na životech.
Řím 13, 8-14 - Pravidlo ve verši 10, které říká, že “láska je naplněním zákona“, je základem, z něhož jsou odvozeny předchozí výzvy. V navazjících verších Pavel ukazuje předběžnost tohoto věku a pojmenovává a ukazje zcela konkrétní cíle, které má křesťan ve svém jednání před sebou mít. Takové cíle a směrovky existují!
Mt 18,15-20
v.15 – Bratrem se zde myslí člen křesťanské komunity. Pod slovem „zhřešit“ máme vidět pravědpodobně vážné provinění, které ovšem úmyslně není specifikováno. Pokárat mezi čtyřma očima neznamená slovně zaútočit, ale spíše včasně varovat, což může bratra zachránit před Bohem i pro společenství. V této první fázi má jít o zcela soukromé pokárání, neboť se počítá s lidským sklonem roznášet informace o něčím provinění a má nás toho ušetřit. Když daná osoba poslechne, půjde do sebe, získáme znovu pro společenství pomyslnou ztracenou ovečku (viz předchozí pasáž Mt 18,10-14).
v.16 – Když se však tento první krok ukáže jako neefektivní, má přijít na řadu druhá fáze, kde se o domluvu pokoušíme za přítomnosti svědků (viz Deut 19,15). Celá situace už připomíná spíše soud, je podtržena vážnost a vyhrocenost takovýchto momentů.
v.17 – pokud provinilec neposlechne ani výzvy 2-3 svědků, má být celý případ oznámen celému společenství (slovo církev je v rámci evangelií použito pouze zde a v Mt 16,18). Tato těžce provinilá osoba má být pak vyloučena ze společenství a považována za nejhorší „druh“ člověka (zde přirovnáno k celníkovi a pohanovi).
v. 18 - Nejen Petrovi, jako skále církve, ale i ostatním čelním představitelům a členům společenství je dána moc odmítat a přijímat, doslova svazovat a rozvazovat (=odpouštět). Zde se myslí konkrétně na rozhodnutí, zda může někdo zůstat součástí komunity nebo ne. Vedení společenství má pak moc dělat taková rozhodnutí. O jejich platnosti se říká, že je potrvrzena v nebesích.
v.19 – Potvrzení a zdůraznění předchozího slibu podporuje církev ve snaze o církevní disciplínu. Když prosíme o Boží vedení v dané záležitosti, máme zde příslib Boží věrnosti a opory. Je potřeba pokoušet se rozlišovat dobré a špatné a nepřehlížet to.
v.20 – Zde se navazuje na myšlenku o církevní disciplíně. Kde jsou dva neb tři shromážděni v Kristově jménu, tj. pod jeho vládou, tam je vzkříšený Kristus přítomen. A to i v malém společenství a až do konce věků.
Homiletické
podněty
Prvním předpokladem tohoto oddílu je
blízkost vztahů mezi jednotlivými členy společenství.
Představa individualistického křesťana není
myslitelná. Vztahy a vazby na konkrétní živé
společenství jsou podstatné. Dnešní situace je
však odlišná přinejmenším v tom, že vyloučení
z kruhu společenství by nebylo pro hříšníka
takovou katastrofou, jako tomu bylo v tehdejší době
pronásledování církve. Dotyčný by
jednoduše mohl přejít do jiné církve a nemusel
by se kvůli tomu leckdy ani nikam stěhovat. Navíc je zde
značná citlivost na zasahování do osobních
záležitostí obecně a ze strany církve
nevyjímaje.
Text nabízí možnost zamyslet se nad tím, že lidské osudy jsou utkané ze spleti událostí, v nichž svou roli hrají mnozí lidé. Napjaté vztahy a vzájemné rány, které si udílejí členové našeho společenství, přeci jen nejsou něčím, co se nás netýká. Ať už jde třeba o rozpadající se manželství členů sboru nebo napjaté až nenávistné vztahy, tam kde nejsou zhojeny staré jizvy.... Ježíš nám říká, že máme svou roli, kterou se máme pokusit hrát. Přednost má osobní rozhovor, ale počítá se i s neúspěchem. Pak mohou pomoci i další členové společenství. I když je nepopulární kárat spolubratra a řada lidí si s tím neví rady, je to výzva, nějak se s touto těžkou rolí porovnat. Řada lidí řeší otázku, kde je idelální poloha mezi dvěma extrémy – nezájmem nebo strachem zasáhnout a na druhé straně necitlivým zasahováním do soukromí druhého, přesvědčením, že vím, co je pro druhého nejlepší. Tam, kde se zdá provinění jedné strany jednoznačné, nemáme se z vlastního strachu vyhýbat odpovědnosti v situaci zasáhnout. I když někdy ztrácíme víru, že je to možné a že najdeme způsob a vhodná slova, máme zde ujištění, že máme mocnou oporu v nebesích, kde jsou vyslyšeny naše prosby o moudrost a prozíravost v jednání v takovýchto situacích. Text nás vede ke všímavosti a zdůrazňuje sílu a důležitost živého společenství sboru.