Uprostřed mezidobí se máme vrátit k před-velikonočnímu dění a promýšlet
- kým je pro nás Kristus
- jakou podobu má mesiášství.
Ex 1.8-2.10 předobraz Mojžíše
Farao stupňuje své násilí a pokouší se likvidovat hebrejský lid. Uprostřed soužení se ukazuje Boží péče: Hospodin žehná domům těch, kteří se ho bojí (porodní báby); faraonova dcera naplňuje Boží plán a zachraňuje budoucího vysvoboditele. Ten, jehož Hospodin nechá vytáhnout z vod, se stává zachráncem lidu, vytahuje jej ze zahynutí a sinajskou smlouvou prostředkuje nový život.
Ž 124 Hospodin při nás
Ž 138 Tvá pravice mě spasí
Jr 15.15-21 Já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil
Prorok Jeremiáš je pronásledován, doléhá na něj bolest a samota. Hospodin jej ujišťuje o záchraně.
Ř 12.1-8 živá, svatá, Bohu milá oběť
Společným jmenovatelem jsou úvodní dva verše. Ve
verši 3-8 se napomenutí obrací na křesťany jako živé údy křesťanského sboru.
Dary, které jsou nám rozličně uděleny, nejsou individuální vlohy a sklony.
Prorocké slovo, služba lásky, učení, napomínání, dávání, řízení, milosrdenství
jsou dary milosti, jimiž sloužíme Bohu v církvi, potažmo ve světě (nikoliv
sobě samým!).
Mt 16.13-20
kontext: Petrovým vyznáním se
v Mt podání (podobně jako u Mk) otevírá poslední část Ježíšovy pozemské
cesty. Ježíš je líčen "na cestě" z Cesareje Filipovy do Jeruzaléma, k
velikonocům. Odtud spěje děj až k vrcholu pašijního příběhu. Petrovo
vyznání je ve všech synoptických evangeliích úzce spjato s následující
předpovědí utrpení.
13 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Ježíšova cesta přes Cesareu pro
něj znamená chvíli jistoty, chvíli strávenou s učedníky. Po disputacích
s farizeji a zákoníky o čistotě (15. kap) ho pokoušeli farizeové a
saduceové (16. kap). Teď nastal čas pro rozhovor s učedníky a předpovědi
utrpení, které se nehodí pro tehdejší představy o mesiáši. A místo, v němž
se rozhovor odehrává, udávají rabíni jako hranici mezi pohany a Židy.
V tomto prostředí a od této chvíle se se zvláštní naléhavostí začíná ptát
na úsudek lidí a hlavně těch, kolem něj. Sám se představuje jako Danielem
ohlášený Syn člověka – svrchovaný vládce veškerenstva.
14 Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“
Ježíš je pokládán za Jana Křtitele, jenž ohlašoval příchod Božího království, vyzýval k odvrácení od zlé cesty a uděloval křest pokání na znamení vnitřního rozhodnutí. Vztah Ježíše a Jana Křtitele líčí Mt 11.1-19. Druzí považovali Ježíše za významného starozákonnního proroka Eliáše, který horlil pro výhradné sloužení Hospodinu a proti modlářství. V době pozdního židovství byla zdůrazňována jeho svatost (která souvisela s tajemným odchodem). Podle Malachiáše je předchůdcem Mesiáše; na tento úkol poukazují i mnohé mimobiblické knihy. I Jeremiáš, který je uveden pouze u Mt, je prorocká postava, která uprostřed nebezpečí neohroženě káže. Vybízí k proměně srdce, nikoliv pouze povrchní reformě. Kolem jeho postavy i působení vznikla spousta legend. Připojení prorokova jména k tomuto seznamu je v souladu s celkovým zájmem evangelisty o proroka Jeremiáše, který je citován a v Ježíšově chrámové rozmluvě se objevují jeremiášovské motivy (vyslání proroků a jejich povraždění, soud nad chrámem).
Ježíš je tedy označován za jednoho z řady proroků. Prorok, který se znovu vrátil. Společné všem názorům je: Ježíš je prorok u vstupu eschatologického dění.
15 Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Ježíš se ptá po úsudku učedníků. Táhne čáru mezi "ti venku" a "vy".
16 Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“
Petr odpovídá: Ty jsi Kristus. Kristus tedy Mesiáš znamenal původně krále, u proroků ale začne znamenat očekávaného krále davidovského, osvoboditele, který přemůže pohany, pomstí své a nastolí pokoj... Tato očekávání byla živá i v době Ježíšově.
Adjektivum živý charakterizuje Boha jako pravého (v protikladu k „mrtvým“ bůžkům, modlám) uctívaným nejspíš i v končinách Cesareje Filipovy.
17 Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.
Blahoslavenství potvrzuje, že Petr pochopil Ježíše jako zjevení Boha. I když Petr nejspíš hovořil jménem celé skupiny, Ježíš ho oslovuje jménem – osobně. Zjevení se neudálo skrze tělo a krev, což je označení celého člověka s jeho slabostmi a omezeními. Petrovi zjevil Ježíšovu totožnost nebeský Otec.
18 A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.
Zaměření se na Petra jako hlavního aktéra, když se objeví problémy a klíčové situace, je pro Mt charakteristické. Tady Petr dostává jméno a s ním i jisté předznamenání svého dalšího života. Základem církve zůstává jednou provždy Kristus, jak i sám Petr káže. Podíváme-li se do knihy Sk, spatříme ve 4.8-12 vyprávění o tom, jak Duchem svatým naplněný Petr káže před radou o Kristu jako kameni úhelném. Právě v tom je Petr skálou, že přes všechna selhání si udržel ryzí víru v Ježíše Krista a tak buduje církev, kterou nepřemohou pekelné brány. Nad církví (a tedy i nad shromážděním) Ježíšových učedníků nemůže triumfovat smrt a její mocnosti, protože Kristus je jejím základem.
19 Dám ti klíče království nebeského a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.
Moc klíčů je v kontrastu k autoritě farizeů, kteří ´zavírají lidem království nebeské, sami nevcházejí a zabraňují těm, kdo vejít chtějí´ (Mt 23.13). Farizeové a zákoníci měli klíčovou moc – mohli svazovat a rozvazovat. Jde o rabínskou terminologii, která nám napoví, jak je to s Petrem. ´Svazovat´ označuje moc vyhlašovat jistou nauku za správnou a také přijímat někoho do společenství. Opačně rozvazovat. Ježíš předává Šimonu Petrovi plnou moc (až dosud náležející znalcům Zákona a rabínům) k výkladu a aplikaci Božího zákona takovým způsobem, aby lidem otevíral nebeské království.
20 Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Ježíš zakazuje učedníkům, aby o něm mluvili jako o Mesiáši. Nejdřív mají pochopit, co Jeho mesiášství znamená a obnáší (Mt 16.21-28, 17.1-13,..).
Homiletické podněty
- Za koho Tě, Ježíši, pokládám já? Jsi pro mě Kristus?
Stálo by za to uprostřed kázání udělat dvouminutovou pauzu a nechat na každého dolehnout tíhu otázky určené učedníkům: Za koho mě pokládáte vy, kteří chodíte do kostela...Nechat si čas na druhou odpověď, která automaticky „nenaskočí“.
- Je to poprvé, co Ježíš se ptá učedníků, dosud se vždy oni ptali jeho. Souvisí to s tím, že začínají rozumět, co se kolem Ježíše, už mohli pochopit, kým je?
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
Sjednocuješ všechny, kteří v tebe věří,
a dáváš nám rozličná obdarování, abychom jimi mohli sloužit
všem.
Nedej, abychom se úplně ztotožňovali s tímto světem,
nýbrž abychom věřili tvým slovům
a neohroženě je vyznávali v síle tvého Ducha.
O to tě prosíme skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.