Gn 2,15-17; 3,1-7
Druhé (starší) biblické podání o stvoření chápe stvoření člověka
jako zasazení do vztahů k Bohu a lidem. Člověk od Hospodina dostává
prostor k životu, k němuž patří i hranice, svobodnou vůli, která
zahrnuje možnost sebedestrukce.
Pokušení přichází v podobě stromu poznání dobrého a zlého, resp. v
podobě ďábelského překroucení Božího zákazu z tohoto stromu jíst.
Bezpochyby nejde o varování před intelektuálním poznáním, ale před
touhou "všechno vyzkoušet" a vposledku stanovovat, co je dobré a co
zlé, tj hrát Boží roli, obejít se v životě bez spolehnutí na Hospodina.
Ďábelský recept působí stále spolehlivě: Vytrhnout z kontextu pár
biblických veršů, proložit několika zaručeně logickými (a zbožnými!)
úvahami a nakonec přihoďit jednu malou lež...
Ř 5, 12-19
Nad hříchem a pokušením máme uvažovat jako ospravedlnění - jinak
bychom propadli zoufalství. Pavlovo učení o ospravedlnění je důrazným
protijedem ke svědectví Genesis o hříchu, jak ho všichni vnímáme
působit ve svém životě. Boží milost je hojná a štědrá, nepočítá,
nekalkuluje - rozdává zcela bez naší počtářské přízemní logiky. Jedno
provinění přineslo odsouzení všech, ale všichni jsou ospravedlněni
činem jediného spravedlivého.
Mt 4,1-11
Oproti Markovi, u něhož v obdobném oddíle Ježíš vystupuje jako nový
Adam, u Matouše odkazuje Ježíšovo pokušení především k Mojžíšovi a
cestě Izraele pouští. Evangelista chce svým židovským posluchačům
naznačit: V pokušení, v němž Boží lid selhal, Ježíš obstál. Je obrazem
pravého Izraele podle Božího přání, který shromažďuje nový Boží lid.
Ježíšův odchod na poušť je v režii Ducha. Tradice tak vědomě navazuje
na událost Ježíšova křtu v Jordáně, při němž Duch na Ježíše sestupuje.
Obě tajemství spojuje Ježíšova pokora a přijetí svěřeného poslání. Jako
v Jordáně se Ježíš solidarizuje s námi hříšníky a sklání se před Janem
Křtitelem, tak zde tváří v tvář ďábelskému lákání odolává falešné - na
sebe orientované - cti božího synovství.
Trojí pokušení láká k zobecňujícím výkladům. Např. biblickým (žádost
těla, žádost očí a pýcha života - 1J 2,16), starocírkevním
(nestřídmost, slávychtivost a bohatství) nebo moderním (materialismus,
senzace a moc). Naznačené výklady jsou bezpochyby inspirující stejně
jako obdobná triáda pádu z ignaciánských duchovních cvičení (majetek,
čest a pýcha), ale biblický příběh přece jen vychází spíše z dějin
spásy Božího lidu než z katalogů ctností a neřestí.
A tak v prvním pokušení - oproti Izraeli na poušti - Ježíš nepodléhá
pochybnosti tváří v tvář nedostatku a nouzi. Ve druhém pokušení obstojí
Ježíš pomocí slova z Dt 6,16: "Nepokoušejte Hospodina svého Boha, jako
jste ho pokoušeli v Masse." Při třetím pokušení ďábel Ježíši ukáže z
vrcholku hory všechny království světa (jak tradice vypovídá i o
Mojžíšovi na hoře Nébo) s nabídkou bohatství a moci. I zde Ježíš vítězí
slovem Božím, rozpomenutím na deuteronomistickou tradici. Příběh
vrcholí klaněním Hospodinu a proklamací jeho skutečné vlády nad světem
a darem Boží blízkosti - bezpochyby liturgická inspirace: při
bohoslužbě (at už se modlíme, zpíváme, posloucháme Boží slovo...) je
mezi nám Bůh skutečně přítomen, vše, co konáme má být projevem
"důstojné a spravedlivé" úcty - a Hospodin se k nám sklání a nabízí
svou blízkost.
Šermování biblickými citáty v rozhovorech mezi pokušitelem a Ježíšem by
nás nejen mělo varovat před vytrháváním veršů z jejich kontextu, ale
mělo by nás především inspirovat k hledání hermeneutického klíče
chápání biblického svědectví, který teprve dal Ježíši v jeho odpovědích
do úst správné slovo ve správnou chvíli. Tímto klíčem k chápání
Ježíšova příběhu je jeho důvěra v Boha blízkého, věrného a
spolehlivého, Boha s otcovskou a mateřskou tváří. Tato důvěrá dává
pokoru a pomáhá vzdorovat pokušení pýchy, slávy a bohatství.
Ten, který přijal plnost Ducha, je tím, kdo ho také vylévá na své
učedníky. Proto i nás vede Duch svatý na poušť. Není to útěk ze světa,
k němuž jsme takto voláni. Poušť (samoty, odříkání, řádu, služby...) je
místem, kde svět s jeho nabídkami a nároky doléhá nejintenzivněji a
nejbolestněji. Vítězit nad ďábelskou mocí vposledku nejde bez postu -
ať už chápaného jako odřeknutí se něčeho, nač mám "právo" nebo tak, že
udělám víc, než musím. Pro ty, kdo si nic neodřeknou a neudělají v
životě víc, než že jím proplují - možná aniž by porušili Boží, církevní
i společenská přikázání - , není potřeba vymýšlet zvláštních pokušení,
protože pro ďábelskou moc nepředstavují žádné nebezpečí.
-kš-
Starokatolická kolekta:
Pane, Ježíši Kriste,
modlil jsi se a postil čtyřicet dní na poušti
a překonal jsi pokušení.
Prosíme tě:
buď s námi, když jsme slabí
a sešli nám svého Ducha,
abychom poznali a překonali,
co nás od tebe odděluje,
ty, který jsi s námi,
s Otcem a ve společenství Ducha svatého
po všechny dny a navěky.
