Josef a jeho bratři. Zlý počátek dobrého konce. Bůh
skrze nenávist bratří připravuje záchranu Izraele. (Proč bratři Josefa tak
nenáviděli? Žárlili na něj pouze nebo jim vadilo, že jejich zlé činy oznamuje
otci? Je Josef žalobníčkem nebo strážcem svých bratří?)
Ž 105,1-6.16-22.45b
První oddílek – výzva k pravé a bohaté víře.
Verše 16–22 jsou písňovým zpracováním Josefova příběhu.
Ř 10,5-15
Vyznání Krista jako Pána a pevná víra v něj
vede k záchraně a ke spasení.
evangelium Mt 14,22-32
Evangelium jsou vlastně dva příběhy – do
původního Mk oddílu o kráčení po moři je vložen jedinečný matoušovský
pododdílek o Petrovi, který ve vlnách začne tonout. Tento oddíl přináší nové
téma, avšak ústí do verbálního projevu toho, co zvěstuje předchozí oddíl
příběhem: “Jistě jsi Boží Syn”.
Kontext perikopy mi pomáhá porozumět vlastnímu zázračnému
příběhu – po sáhnutí na dno, po kontaktu se smrtí a zmarem, Ježíš smrt a zlo
přemáhá, tiší, kráčí po jeho hladině. Událostem kolem jezera předcházelo
naprosté nepochopení v Nazaretě, mezi známými a příbuznými. A následuje
zpráva o smrti Jana Křtitele, která musela v Ježíši zanechat hlubokou
ránu. Ztrácí přítele, předchůdce, zároveň se zlo objevuje v jeho těsné
blízkosti – je jasné, že vyhnout se zlu není jednoduché, není možné. Celá
čtrnáctá kapitola by mohla nést název “Střetnutí smrti se životem”, nedostatku
s dostatkem, přízraků se živým, velkého nebezpečí a velkých zázraků.
22 – Ježíš chtěl být sám po tom, co se dozvěděl o
smrti Jana Křtitele, ale do jeho rozhodnutí vstoupil zástup, nad kterým se
smiloval a uzdravoval jejich nemocné. Málo, které bylo k dispozici,
proměnil v hostinu, ze které se všichni nasytili. (Odeslání učedníků
napřed můžeme snad vysvětlit tím, že věděli o původu množství jídla a tak by
mohli v zástupu vyvolat mesiášské naděje, které Ježíš nechtěl připustit –
srov. J6,14n).
23 – Avšak odložená modlitba, rozjímání se musí
někdy uskutečnit. (Jistě by se dalo také navázat na tento motiv “dovolené”,
která slouží k nabrání sil a rekreaci, znovuuspořádání Ježíšova poslání a
cesty).
Vystoupil na horu, aby se tam o samotě modlil, byl
večer, opravdu tam byl sám. 22.verš jako by nám chtěl naznačit, že do obsahu
modlitby nám nic není, že je to důvěrný rozhovor mezi Ježíšem a jeho Otcem. Ale
připadá mi, že je snad v něčem podobná pokušení na poušti a getsemanské
modlitbě: Co to znamená, být Božím Synem? Jaká je cesta Božího Syna?
24 – Loď s učedníky je daleko na moři, zmítaná
bouří. (Příznaky přítomnosti smrti jsou tu koncentrovány – noc, voda, bouře,
přízrak, tonutí…).
25 – šel k nim, kráčeje po moři – prosté
konstatování. Doba čtvrté noční hlídky, doba přízraků, nejhorší doba – noc už
je dlouho, ale ještě nesvítá. (Loď s učedníky i doba, kdy Ježíš přichází by se
dala velmi krásně vykládat obrazně – církev, která zmítaná dobou, očekává svého
Pána a pak ho nepoznává).
Proč Ježíš kráčí po moři? (Jak to udělal?) Je to
legenda, která se vykládá i o jiných světcích v jiných náboženstvích?
Obraz, který má ilustrovat, že je Ježíš Syn Boží? Když vyznáváme dvojí
přirozenost Kristovu, přijměme to prostou vírou – Ježíš jako Boží Syn kráčí po
vodě. (Novozákonníci by asi řekli, že zde jde o výraz povelikonoční víry.)
26 – učedníci křičí strachem (řecký text je méně
popis, více scénář s přímou řečí), nepoznávají Ježíše (je to naprosto
nepravděpodobná událost, aby někdo chodil po vodě) – není to Ježíš, na kterého
jsou zvyklí – toto je zjevení Božího Syna.
27 – Ježíš na ně ihned, přímo do křiku, promlouvá –
nenechává je dlouho v nejistotě, jeho úmyslem není znejistit, postrašit
ani vyzkoušet. “Já jsem” – to jsem já, jsem tady – nebojte se, vzchopte se,
jsem s vámi. Jde o spolehnutí se na Ježíše, na vztah k němu (a není
tak důležité poznání očima, není tak důležité, co vidí).
28 – 31 Vložený matoušovský příběh – Petr jako
zástupce učedníků vstupuje do rozhovoru s Ježíšem. Oslovuje ho Kyrie – Pane,
“jsi-li to ty” – to nejsou pochybnosti jako spíše vyjádření důvěry, že Ježíš mu
může svým pokynem cestu v moři připravit. (V Ž 77,20 nebo v Iz
43,16 je to sám Hospodin, kdo “razí cestu mořem”, “jeho cesta šla mořem”).
Moře, to jsou mocnosti zmaru, ztělesnění nepřátel, ničivých a smrtelných
démonských sil. Mistr tedy dává svému učedníkovi podíl na své přemáhající moci.
(Síla, která ho nese, je silnější než smrt, mocnosti zmaru). Pochybnosti ho
však stahují pod vodu. Můžeme se v této situaci také poznat – věříme Bohu,
v jeho moc a sílu, ale skutečnosti našeho světa nám připadají o mnoho
“skutečnější”, silnější, mocnější. Ježíš ani zde nevyčkává, ihned podává svou
ruku. Otázka k Petrovi není výčitkou, ale spíše povzbuzením k víře
bez pochybností, s pohledem upřeným na Ježíše.
32
– Když vstoupili na loď, vítr se uklidnil – a v tichu je Ježíš uctíván
jako Boží Syn. Tento závěr spojuje a uzavírá celou kapitolu. Ježíš je Synem
Božím – i když ani on není ušetřen boje a pochybností, nebude ušetřen ani
smrti. Chození po vodě je odpovědí na Ježíšovu modlitbu a příslibem poražení
smrti. (V té souvislosti se mi vybavil obraz Mistra Třeboňského oltáře –
Vzkříšení, kde vzkříšený Ježíš kráčí po hrobě, pošlapává tak smrt).
Starokatolická kolekta:
Bože, ty jsi s námi,
i když tě nevnímáme v mocných znameních.
Osvoboď nás z našich úzkostí a strachu
a pomoz naší malé víře,
abychom poznávali tvou blízkost
a chválili tě skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.