16. neděle v mezidobí A

Stejně jako podobenství o rozsévači má i podobenství o pleveli mezi pšenicicí "autorizovaný" Ježíšův výklad. Vykladač či kazatel tak přichází o práci. Ale doopravdy? Ježíš se klidně zpronevěří zásadě, kterou nám kladou na srdce novozákoníci, že podobenství se nemají vykládat jako alegorie, dosazováním toho za ono (rozsévač - Syn člověka, pole - tento svět, dobré semeno - synové království, plevel - synové zlého, nepřítel - ďábel, žeň- skonání věku, ženci - andělé). Jde v nich přeci o tajemství království Božího, které nelze definovat, ale lze se mu blížit z různých úhlů pohledu a v různých životních situacích. A tak snad převce jen je i k Ježíšovu výkladu co dodat.

V komentářích se dočteme, že plevelem (ř. zizania) je míněn jílek, který rostl v Palestině  mezi pšenicí. Pro tuto rostlinu je typické, že se její klíček velmi podobá pšenici a kdo by ji chtěl vytrhat v zárodku, pravděpodobně by se nevyhnul likvidaci části dobrého osiva. Ošidné je ovšem i tříbení úrody v době, kdy již lze podle plodů jasně rozeznat obě rostliny: jejich kořeny jsou totiž propletené a hospodář by při trhání jílku poškodil i pšenici. Proto se nechával jílek růst s pšenicí až do žní.

Zdá se, že podobenství straní luterskému pojetí církevní discipliny (znakem pravé církve je věrné zvěstování Božího slova a řádné vysluhování svátostí - rozsévání dobrého semene) proti reformovanému, které klade důraz také na církevní kázeň (trhání plevele). Vyzývá tedy text k rezignaci vůči zlu? V kontextu celého Nového zákona jistě nikoli. Připomíná však určité věci. kterých bychom měli být v zápase se zlem pamětlivi, abychom se svou dobře míněnou horlivostí nestali jeho obětí:

Dobro a zlo v tomto čase neexistují v čisté podobě. Naše hříchy a dobré úmysly jsou nerozlučně propleteny. Rozeznat dobro v zárodku od zla v zárodku je někdy zhola nemožné. Tak je tomu v našem osobním životě, v křesťanském sboru i v celé společnosti.

Násilím není možné bojovat proti zlu. Každý takový prostředek se nevyhnutelně sám stává zlem. Soud patří Bohu.

Boží království není v našem světě dané, předmětné, osahatelné. Jak nikoli náhodou naznačují vložená minipodobenství o hořčičném zrnu a kvasu, ono zraje a roste. K tomu potřebuje čas a prostor, a ovšem živnou půdu (tou je setkávání s Hospodinem ve společenství církve, slovu Písma, svátostech, modlitbě nebo i ve snech, nad nímž žasne v prvním čtení Jákob: "Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl... Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.").
Boží království je kvas, který v nás, dovolíme-li mu to, postupně, v mnoha zvratech a krizích, pádech a návratech působí a proměňuje nás (dílo Ducha svatého dle druhého čtení).

Boží království nelze lidskými silami nastolit. Lákání k rychlým a radikálním (konečným) řešením, bývá pokušením, impulsem od zlého (Teofán Zatvornik).  "Kdo věří, nemusí spěchat (Iz 28,16)". Ďábel má své dny spočteny, Božímu dílu zůstává horizont věčnosti.

Tedy nikoli výzva k rezignaci, ale k trpělivosti, naději a víře, že Bůh je mocen své dílo dovést k dobrému konci i skrze zlo. Násilím a netrpělivostí nezmůžeme nic sami se sebou ani se svým okolím.

Starokatolická kolekta:

Bože, náš nebeský Otče,
tvůj Duch nás zbavuje strachu,
abychom směli žít svobodně jako tvoje milované děti.
Dej nám žít v očekávání veliké budoucnosti,
do které spolu s námi vejde všechno stvoření,
vysvobozené z otroctví zániku.
Prosíme tě o to skrze tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.