Hagar s dítětem (podle Gn 16.7-14 by to byl mládenec) se zapuzena od lidí vrací tam, kde poznala Vševidoucího (Gn 16.13). V největší beznaději přichází Boží posel, otevírá jí oči. Izmael se z Boží ruky nevymkne. Bůh se postará.
Jr 28.5-9
Otevírá se tu paralela k evangelijnímu textu. Slovo Jeremjáše (proroka, který má zrak od Boha a pro Boha) roztíná ostře jako meč pravdu od lži. Lžiprorok Chananjáš se staví se proti Božímu slovu, osočuje a napadá Jeremjáše. Pravé proroctví zůstává pevné, i když proti sobě staví mnohé. Pravý prorok se nemstí.
Ž 86.1-10, 16-17 event. 69.7-10,16-18
Sloužit Hospodinu znamená očekávat na Boží jednání a zakoušet Jeho slitování, ale také snášet potupu a mít naději Boží odpovědi (..tupení těch, kdo Tě tupí, padlo na mne..69.10).
Ř 6.1b-11
Evangeliem posvěcený člověk chodí v novém životě (Ř 6.4). Boží dílo v Ježíši Kristu nás činí novými – na Golgotě jsme zemřeli my sami a to co vyrůstá ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista je nový život, v němž nyní chodíme; nikoli máme chodit! Nemáme jiný život než ten ve společenství s Bohem (který vzal náš hřích na sebe).
Mt 10.24-39
Druhá velká řeč se v Mt evangeliu zaobírá učednictvím. Adresována je dvanácti apoštolům, na které hledíme jako na pravzory pravého učednictví. Ukazuje, co všechno s sebou nese učednictví a následování.
24-25a
Žák není nad učitele ani sluha (služebník) nad svého pána. Stačí (dost na tom), aby žák byl jako jeho učitel a sluha (služebník) jako jeho pán.
Jako přirovnání užívá Ježíš vztah mezi žákem a učitelem, pánem a sluhou. Obě dvojice jsou v poměru vzájemné podřazenosti a nadřazenosti. Dokud učící se zůstává žákem, stojí pod učitelem. Oba – žák i sluha, jsou závislí, přijímají nauku a příkazy od většího, který víc ví a víc může. Tyto obrazy nejsou náhodné, ale představují už vztah učedníků k Ježíšovi. Před Ježíšem jsou žáci a sluhové. Mají přijímat jeho učení a plnit jeho příkazy. Tento vztah zůstane vždy, protože Ježíš pro ně zůstává Učitel a Pán. V poměru k němu se nikdy „nevyučí“.
Ten menší – podřízený má být spokojený s tím, že se mu vede jako učiteli. „Je žák jako jeho učitel“. Nemá očekávat něco víc a lepšího. Neplatí pro něj, co s oblibou říkají rodičové: Našim dětem se musí dařit lépe než nám. Naopak – čím více je podoben svým životem životu Jeho, tím více se mu přibližuje ve svém nitru. Čím víc bude podobný učiteli, tím bude lepším žákem. Čím víc bude sluha jako pán, tím bude lepším sluhou.
25 b - 27
Když hospodáře nazvali Belzebulem (belzebulem), čím spíše jeho čeleď!
Pán domu je sám Ježíš. Co prožil a zakusí Ježíš, to předpovídá svým učedníkům. Byl jsem hanoben, obviněn ze spolčení s nečistými silami, zrazován, prošel jsem vydáváním a nepochopením svých nejbližších. To vše se může zrcadlit i ve vašich životech.
Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.
Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech.
Někdy Ježíš napomíná, aby se učedníci měli na pozoru, střežili se (7.15, 10.17). Teď vyzývá: nebojte se. Oboje je potřebné. Obezřetnost v poznávání protivníka a posouzení nebezpečí, ale stejně tak nebojácná vytrvalost. Víra zahání strach. Vědomí, že patříme k Mesiáši a máme snášet jeho vlastní úděl, nám dává udatnost. Počátky toho nového, co Ježíš přináší, jsou skromné. Každý je přesvědčený, že může lehko rozšlapat slabé semínko. Co teď žije skryté v úplné tichosti, zjeví se ve slávě. To je dokonce apokalyptická útěcha: nikdo z vás není sám, Bůh ví, co se vám děje ve skrytosti, s čím se potýkáte, nebojte se, Jemu to nezůstane skryto a vůbec se to stane zřejmým. Nebojte se, že by váš životní zápas zůstal někde schován, zašantročen.
Ježíš koná jako Boží služebník své dílo – a potom se zjeví jako naděje národů (12.17-21). Co se učedníkům šeptá do ucha, to mají kázat do uší a před očima všech. Nezáleží, zda je lidé přijmou nebo odmítnou.Mají vydávat svědectví o dobré zprávě, která vítězně zazáří. Křesťané mohou být zatlačeni do ilegality, ale jejich zvěst není a nemá se stát ani v takovém případě esoterickou.
28
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.
Nebojte se! Opakuje se jako refrén (10.26,28,31) Moc člověka je omezená, může se na vás rozzuřit, ale může zasáhnout pouze pozemský život (=tělo). To, co tvoří vaši vlastní hodnotu, naději na nebeský život (=duše), to nemůže zničit žádná lidská moc. Zánik pozemského života nesouvisí se zánikem věčného života. Jeden má však moc nad oběma: Pán Bůh. On může výrokem svého soudu oboje: odevzdat celého člověka peklu nebo ho zavolat ke slávě. Jeho se máme bát. 28 verš staví člověka před rozhodování, co je a co není v životě důležité. Jestli náš život dává smysl, hledá svůj střed, upíná se k naději – to nám zvenčí nikdo nemůže vzít; i kdyby nás strčil do vězení. Skutečně zkazit si život můžeme my sami (podlehnutím, rezignací, závislostí…).
29 - 31
Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.
U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.
Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.
Tyto verše nahánějí hrůzu – Bůh stojí opravdu za vším, za smrtí dítěte, za nevyléčitelnou nemocí, za katastrofou? Smysl tohoto výroku nás vede trochu jinam: i vrabec, kterého si nevážíme, který pro nás nemá žádnou cenu, tak i ten má cenu pro nebeského Otce. Nebeský Otec je sice pánem světa, ale nezabývá se jen globálními problémy. Zajímá se právě o ty maličké vrabce a další bezvýznamné – třeba o nás. Ani ve 30 verši není Bůh jako soudce, který nás pronásleduje do nejniternějšího koutku. Jde o slova útěchy, že se neztratíme ani v situacích a prostředích, kde může jedinec velice snadno zmizet beze stopy – vy jste tak cenní, že vás Bůh zná „na chlup“ přesně.
32 - 33
Každý, kdo se kemně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým otcem v nebi.
Jde o velice starý a autentický Ježíšův výrok (tradice ho zachovala v několika variantách – což je znak starobylosti a autenticity). Ta útěcha – nebeský Otec ví o každém vrabci a o nás – dostane christologický dodatek: bude ho zajímat, pro kterou stranu jsme se tady na zemi rozhodli. Víra se dokazuje v rozhodování a neúspěších. Kdo se takto osvědčí, může být před Božím soudem naplněný důvěrou. Ježíš tam vystoupí jako advokát a obhájce před svým Otcem. Platí to ale i přesně naopak.
Neodevzdal Otec soud Synovi? Není úloha obhájce stejná, jakou má jako eschatologický soudce v 7.21-23? Obrazy se v Písmu střídají. Ježíš je zároveň Pán (Kyrios), kterému Otec všechno odevzdal (28.18), a poslušný Služebník, který plní Otcovu vůli (12.18).
34
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Slovo o pokoji a meči vědomě protiřečí očekávání: čeká se Mesiáš jako kníže pokoje (Iz 9,5) a Ježíš přináší spolu s pokojem budoucího Božího světa do tohoto světa i meč, spor. Ne však tak, jako vládci přinášejí válku. Meč a pronásledování míří proti učedníkům i Ježíšovi. Ježíš sám přináší tento meč – poselství, ve kterém dochází k rozdělenní nejbližších. Slovo knížete pokoje je slovem jako ostrým meč. Zde dochází k boji, který popisuje už Micheáš ( Mi 7,6). Micheášovo slovo popisuje doslova Ježíšovu vlastní zkušenost, a zkušenost křesťanů z dob prvních misí a pronásledování tomu dává za pravdu (celá první část 10 kap je předpovědí, že lidé vezmou na učedníky dost často hůl, kterou si učedníci na cestu brát nebudou). Požadavek, aby učedníci opustili i nejmilejší (když to musí být 8,22) zapaluje spor…
Objevuje se tu také myšlenka Božího soudu. Ježíšův příchod způsobil, že Boží soud vstupuje do poslední hodiny. Ježíš je poslán, aby přinesl poselství o Božím království. Dokonce Boží království přichází s ním samým. Jako rozluka a meč. Meč soudu od sebe odděluje zlé a dobré, věřící a ty, kteří se zdráhají, ty ne-odvážné. Meč symbolizuje rozhodnutí, před kterým stojí člověk. Protikladem k tomu je pohoda. Protikladem je klid, který se protiví tomuto rozhodujícímu soudu. Shnilý pokoj, uklidňování, poplácávání po rameni, že je vše v pořádku. Meč visí nad pokojem-klidem, který stírá fronty, maskuje protiklad mezi Bohem a satanem.
35 -36
Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ´nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Následuje výčet toho, co všechno nepříjemného a negativního se může v rámci zvěstování stát. Učedník musí počítat s tím, že svým rozhodnutím vzbudí nepřátelství, a to i v rodině. To je bolestná zkušenost v následování. Následování Ježíše a Boží království je víc než rodinné a společenské vazby. To, co se zvěstuje jako Boží království, je důležitější než pokojné časy nebo než klid v rodinných vztazích. Radostná zvěst stojí za to, i když některé vztahy nabourá.
37
Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.
Tu je to sám Ježíš, před kterým a pro kterého se má učedník rozhodnout. On je cesta, na níž najdeme Boha. Nejde o to, že nemáme milovat rodiče a děti. Kdo následuje Krista, ten se stane novým způsobem svobodným pro lásku ke svým bližním a příbuzným. Jen ten, kdo daroval své srdce Bohu, dostane ho zpět naplněné silou Boží lásky.
38
Kdo nenese (nepřijme) svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Odpoutání od sebe sama má nekrajnější míru ve smrti. Kdo do oddání se Bohu začlení i možnost obětování lidského života, ten se radikálně rozhodl, přijal svůj kříž (obraz pro ochotu k smrti). Bůh nežádá od každého učedníka, aby se jeho rozhodnutí pro Krista ověřilo i ve smrti. Obraz nesení kříže nás vede až na via dolorosa, po níž kráčíme za Ježíšem. Pro pravdivost našeho smýšlení je zásadní otázka: jsme ochotni až tak daleko zajít, přijmout (nést) vskutku svůj kříž?
39
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Úsilí člověka se často scvrkává na sobeckou vůli mít. Život však můžeme získat pouze, pokud ho opustíme. Pokud opustíme smysl, který mu sami vkládáme nebo odložíme cíl, který jsme si vytvořili a který sledujeme.Nejprve musíme nechat svůj život padnout, nechtít ho lakomě pro sebe. Teprve v souvislosti se smrtí pro něco, co má smysl, pro Někoho, nalezneme život, který je víc, než co smrt může vzít. Za obětovaný pozemský život dostaneme život věčný.
Tento výrok se může zdát pochmurný, ale je jasný. Každé odevzdání se Bohu (prakticky často bližnímu), otevírá nový život, který je radostný a přináší lásku, vnitřní pokoj, jistotu v Bohu.
Starokatolická kolekta:
Bože, prameni veškeré lásky,
důvěra k tobě je už nyní součástí našeho života.
V této důvěře nám dej schopnost,
abychom dál předávali lidem svědectví o tvé věrnosti.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.