Gn 12,1-9

Povolání Abrama; Hospodinovo slovo je příkazem k cestě do neznáma, k opuštění všech dosavadních a základních jistot již zralého patriarchy. Má se vytrhnout z rodivých vazeb, ze země, z ochrany jejích božstev, odpoutat se ve věku, kdy je čas užívat plodů, od smyslu svého života a vydat se do neznáma, kam Hospodin ukáže. Na cestu má jen Boží zaslíbení a v doprovodu manželku, synovce a čeleď. Zaslíbení Abramovi je klíčové: „Staň se požehnáním!“ Požehnání pro všechno člověčenstvo v Abramovi je nová možnost ve vztahu stvoření a Stvořitele. Všechna další zaslíbení koření v tomto zjevení Boží vůle k prolomení cyklu hříchu a odplaty, k daru milosti.

Na Hospodinova zjevení se zaslíbeními dědictví země Kanaán odpovídá také Abram – stavbou oltáře a vzýváním Boha, který se mu dal poznat a stále se osobním. Nadále ale zatím kočuje a žije jako poutník. Je tu podobnost s povoláním apoštolů a každého křesťana k následování.

 

Oz 5,15 – 6,6

Historický kontext proroctví severoizraelce Ozeáše je tvořen hrozbou Asyrského vpádu a na tomto místě bezprostředně také možným útokem Judovým. Izrael je přesvědčen o naprostém odklonu Hospodina, který je opustil a nezachrání je z jisté zkázy. Ve chvíli nejvyšší úzkosti budou ale volat a činit pokání a Bůh se vrátí (v.15). Je to podivuhodný příklad toho, jak Bůh netouží po pomstě, stále doufá v možnost rozhojnění svého požehnání. Neodmítá toho, kdo „přilezl ke křížku“, když toto úsloví svědčí v podtónu o nemilosrdné lidské touze po zadostiučinění. Ale jako není naděje prázdná tak není milosti laciná, vyžaduje pokání, poctiý a hluboký obrat. Naprosto nestačí nějaké formální úkony, legální korektnost náboženského jednání, „neúčinná zbožnost“ (název perikopy v ČEP), která se rozplyne jako pára, když dojde „na lámání chleba“. Prožitek nouze se musí zúročit v prožitku důvěry a ve věrnosti.

 

Ž 86,1-10.16-17

Verše žalmu navazují na perikopu z Gn. I v obklopení nepřátelskými mocnostmi nepřestává věrný pociťovat Boží blízkost. Hospodin je Bůh milosrdenství a odpuštění. Mezi jinými božstvy je Hospodin jediným Stvořitelem a svrchovaným pánem, který zahrnuje i pronárody. Bez Boha by byla vzata veškerá naděje a nebyla by možnost obstát proti nepřátelským úkladům. Ale v Hospodinově slitování a milosti je dar síly obstát a prokázat dobré znamení.

 

 

Ž 69,7-10 (11-15) 16-18

Verše tohoto mesiášského žalmu navazují na text Oz. Nejtěžším utrpením je opuštěnost od Boha. Vědomí této bídy, pokání a vyznání hříchů umožňují prosit o milost. V jádru mesiášského poselství vv. 10 – 15 je ten, kdo zůstal Hospodinu věrný a pokání s lítostí za hříchy jiných je postavilo proti němu. Odpověď Boží znamená pro prosícího záchranu z moci nepřátel. Hospodinova tvář znamená pominutí hrůzy a nebezpečí. V tom je naděje, že nemůže zvítězit nenávist, chaos a rozklad, když Bůh je základem života.

 

Ř 4,13-25

Část řeči apoštola, která odpovídá na otázku „Co činí Abrahama spravedlivým, jak svědčí Stará smlouva?“ (3,27-4,1) Z celé kap. 4 plyne, že to nejsou ani jeho skutky, ani obřízka ani zákon ale víra, tj. věrnost božímu slovu zaslíbení. Bůh jej pro víru osvobodil, prohlásil za spravedlivého, Bůh sám se stal spravedlností tohoto bezbožného! (Barth). Co platí pro Abrahama, platí i pro nás. Ve víře v Ježíše Kriste je rozsudek soudu roven radosti z milosrdenství Božího k ospravedlnění. A když Abraham vzdal čest a chválu Boží všemohoucnosti s důvěrou v jeho zaslíbení, vzdal chválu Kristu, jenž je naplněním onoho zaslíbení. Je-li on náš pán a naše hlava, pak stojíme před Bohem tak jako on, milovaný syn patřený otcem jako vlastní obraz, v němž se zrcadlí jeho spravedlnost. Ospravedlnění tu není pro sílu, dobrotu a krásu naší víry, ale pro její předmět, Ježíše Krista a v něm uskutečněné zjevení (Barth).

 

Mt 9,9-13.18-26

Stolování s hříšníky (9-13) se víceméěshoduje s Mk. V předchozí perikopě jsou zmíněni jen zákoníci, od nichž byla výtka z urážky Boha kvůli odpouštění hříchů typická. Zde zase jen farizeové, kteří odsuzovali styk s celníky a hříšníky (a v příštím zas jen Janovi učedníci, kteří kárali neasketické jednání). Spor je tedy zdůrazněn výrazně.

V. 9 – jméno celníka „Matouš“ (namísto „Levi“) je důležité – není to přízvisko ani druhé jméno, jde o změnu, která je zřejmě podmíněna přítomností Matouše v seznamu apoštolů. Příběh je ale vyprávěn natolik stručně a otevřeně, že má platnost pro každého Ježíšova následovníka. Evangelista tu vidí jen okruh Dvanácti a povolaný celník (zdůrazňeno v 10,3) je jedním z nich. Ve v. 13 jde o formulaci po způsobu farizeů (jděte a učte). Vlastním naplněním zákona je v matoušovském konceptu láska k bližnímu – též proto je vybrá právě tento citát Oz. Příběh vede k silnému rozporu s farizejským židovstvím. Poslední prorocká věta má naplnění ve Večeři Páně shromáždění obce a v bohoslužbě posledního věku.

Vzkříšení dcery Jairovy (vv. 18-25) je oproti Mk zkráceno na třetinu. Stejně jako v Lk se žena dotýká pouze třapců oděvu. Zázrak víry je posílen tím, že dcera umírá již předtím, než otec vysovil svou prosbu. Jedině u Mk má vsuvka o uzdravení krvotoké význam pro příběh, neboť právě kvůli tomuto zdržení dcera umírá – proto je u Mk zřejmě k dipozici původní forma.

V. 18 – otec nemocné je úředníkem buď židovským nebo pohanským (i když hráči na píšťaly /v. 23/ se objevují jen v židovských domech). Jeho jméno zde není zmíněno (název perikopy sleduje synoptické podání). Ježíšova moc je podtržena poznámkou o gestice – odstoupení a padnutí prosebníka a to, že (zde Ježíše) „následoval“. Vv. 20-21 – zmínka o třásních oděvu ukazuje Ježíše jako zbožného Žida podle Zákona. Výrazněji zde u Mt vystupuje do popředí ostych žedny, která se sotva odvažuje dotkonout třásní jeho oděvu. Ale i Ježíšova odpověď přičítajcí uzdravení její víře je zesílena (v. 22). Uzdravení („záchrana“) ze odehraje vzápětí – vše tu stojí těsně vedle sebe: víra v uzdravení u Ježíše, příslib uzdravení a událost uzdravení. Vv. 23-25 – i vzkkříšení z mrtvých se odehrává rychleji, chybí aramejské volání k procitnutí, které by snadno mohlo být zle pochopeno jako magická formule. Chybí též příkaz k mlčení – je zastoupen příkazem k vyklizení prostoru. Zázrak se neděje primárně pro usvědčení posměváčků. Je to uzdravení a záchrana především pro zemřelou. V. 26 – zpráva se roznesla po „oné zemi“, tj. vypravěč zde již nežije.

 

Starokatolická kolekta:

Nemilosrdnější Otče,
tvůj Syn přišel,
aby k sobě volal hříšníky a uzdravoval jejich duše,
a dával nám všem perspektivu nového života.
Odstraň z nás všechen egoismus a daruj nám své smilování.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.