Mi 6, 1-8
Lidový prorok Micheáš (zřejmě Izajášův učedník) oznamuje blížící se zkázu i naději na obnovu. Bůh vede podle Micheáše se svým lidem spor. Nevyvedl Bůh lid z Egypta? Nedělal kvůli němu zázraky? Jakou mají výmluvu na to, že Boha ignorují? Odpovědí je otázka: jak se může člověk zalíbit Bohu? Raduje se Bůh z množství obětí? Nikoli. Jsou jen náhražkou spravedlnosti, dobročinných a láskyplných skutků a pokorné poslušnosti.
Ž 15
Žalm je odpovědí na otázku jeruzalémských poutníků po podmínkách pro vstup do chrámu, “Božího stanu”. První verš formuluje otázku, další verše dávají odpověď deseti podmínkami, které je třeba plnit. Jsou uváděny zásady pro bohoslužbu či každodenní život. Obojí patří totiž k sobě, jsou dvojí formou téže poslušnosti Boží vůle. Chování a jednání věřícího v chrámě směřuje k dobrému lidskému společenství. Spravedlivý je ten, kdo plní tyto požadavky: a) jedná spravedlivě, b) mluví pravdu, c) nepomlouvá, d) neubližuje, e) nehaní, f) opovrhuje zlými a bezbožnými, g) je solidární s bohabojnými, h) drží slovo, i) nelichvaří, j) nebere úplatky. Žalm je podoben desateru přikázání svou jasnou formulací zákazů a příkazů. Kdo je ve spojení s Bohem skrze mravní poslušnost a bohoslužbu, stojí na pevném základě, kterým neotřese žádná katastrofa (v.5).
1 K 1, 18-31
Bůh jedná mnohdy jinak, než člověk myslí. Boží moudrost je lidem bláznovstvím. Zajímavé jsou dva biblické pohledy: na počátek, na nepochopitelný čin, kterým si Bůh vyvolil svůj národ (viz Dt 7,7-8). O pádu mocných a povýšení ponížených se zde mluví tak, jako v SZ (Jb 12,17-24).
Pavel následně předvádí korintským křesťanům, kteří patřili většinou mezi lidi sociálně slabé, tři skupiny lidí: moudré, mocné a urozené. To jsou ti, kdo měřítkách světa něco znamenají, ti, proti nimž jsou korintští křesťané bez privilegií, bez moci. Právě ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou “něco”. Dle K. Flossmanna je v řečtině uvedený střední rod vyjádřením opovržení horných vrstev vůči nízkým vrstvám lidu. Otroci byli věci, ne osoby. Pavel tuto věc vidí v kontextu církve v Korintě.
Chlubit se lze jen “v Pánu”. Protože před Bohem neplatí, co máme, ale co jsme, to zůstává v platnosti a bude ještě zdokonaleno Boží mocí a láskou. Moudrost je v Kristu. Lidská moudrost není hlavní cestou k Bohu. Pavel se zaměřuje na lidskou chudobu, ta je dokladem Boží přítomnosti. Ježíš ukázal celým svým životem, že nepřišel na svět hledat bohatství, ale člověka, aby ho spasil.
Mt 5, 1-12
1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.
2 Tu otevřel ústa a učil je:
3 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
6 Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
7 Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
8 Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
10 Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
11 Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.
12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
Ježíšova slova jsou adresována celému lidu. Vyhlášením “blahoslavenství” začíná Ježíš první ze svých pěti “velkých řečí” v Matoušově evangeliu, které jej mají představit jako nového Mojžíše, dávajícího lidu novou tóru. Tzv. kázání na hoře tak odkazuje k vyhlášení desatera Božích přikázání.
Blahoslavenství byla a jsou předmětem mnoha reflexí a rozborů. Vypsat dějiny výkladu tohoto textu by zřejmě zabralo mnoho stran textu. Při přemýšlení nad tím, jak text vyložit dnes, by mohlo pomoci konstatování, že jde spíš o poezii a zpěv než o nějaký systém “ctností” nebo “Modrý život podle Ježíše”.
Exkurs “makarios”
“Makarios” je napřed doloženo pod významem “být svobodný od všedních starostí a námahy” a popisuje v básnické mluvě stav bohů a těch, kteří mají podíl na jejich božském životě. Později dostává slovo význam, kterému odpovídá naše “být šťastný”. Důležitý je výskyt formulace “makarios, hos...” (šťastný je ten, který...). Tak se lidem gratulováno při příležitosti nějaké šťastné události. Gratuluje se rodičům k jejich dětem, moudrým k jejich poznání, bohatým k jejich bohatství, zbožným k jejich vnitřní výhře, mystikům k jejich prožitku boha, mrtvým (na náhrobcích), že unikli marnivosti věcí.
V LXX (Septuagintě, tedy řeckém překladu textů Starého zákona) je “makarios” použito k překladu hebrejského ešer (štěstí, spása). Svým významem jsou to slova určená předchozími představami o štěstí. V raných vrstvách SZ se přitom toto slovo nevyskytuje. Objevuje se teprve v mudroslovné literatuře jak o pozemském dobru (Sir 25,8; Gn 30,13), tak o životní moudrosti (Př 3,13; Sir 14,20) nebo o naplnění božích přikázání (Ž 1,1;41,2; 119,1). Za blahoslaveného je v žalmech označen ten, kdo bohu důvěřuje (Ž 2,12; 34,9; 84,13) nebo ten, komu byly odpuštěny hříchy (Ž 32,1n). Souvislost náboženského štěstí v příklonu Jahweho a pozemském štěstí skrze dary stvoření je určující pro moudrost. Hospodin však sám není nikde nazván “makarios”. V pozdně izraelské době lze zaznamenat široký výskyt, zejména v apokalyptických textech (Dan 12,12; Tob 13,14), ve kterých ne zřídka je blahoslavenství doplněno kontrastujícím bědováním. Obsahově zde získává blahoslavenství charakter eschatologického zaslíbení (Hen 58,2)
V Novém zákoně je sloveso “makaridzo” použito 2x (Lk 1,48; Jk 5,11), podstatné jméno “makarismos” 3x (Gal 4,15; Řím 4,6.9). Vyskytuje se spíš slovo “makarios”. 15x u Mt a Lk, několik u Pavla, dva u Jana, 1.Petr a Jakub a 7x ve Zjevení sv. Jana.
Novozákonní blahoslavenství formálně navazují na blahoslavenství apokalyptické literatury. V Ježíšově učení ve 3. osobě a skoro vždy se zdůvodněním nebo popisem blahoslavenství (... neboť jejich je...). V blahoslavenstvích je spojována minulost a budoucnost.
Jistě je zajímavá otázka, kolik těch blahoslavenství v uvedené perikopě je. Slovo “makarioi” je v textu použito 9x, poslední “jste blahoslavení” je možná opakování toho osmého. Stejně tak však můžeme říci, že poslední verš této perikopy (v.12.) je desátým blahoslavenstvím. “Makarios” znamená blahoslavený, šťastný, je to přejná formule, vyjadřující radost někoho z Božího vykupitelského jednání. A verš 12., desáté blahoslavenství, tuto skutečnost vyjadřuje slovy “radujte se a jásejte, protože...” Bylo by tak možno uvést blahoslavenství do souvislosti s dekalogem? Nebyla by to nakonec velká pomoc, jak desateru přikázání rozumět? Bez složitého vysvětlování, že se v hebrejštině nejedná o imperativy? Např. “cti otce svého i matku svou...” by korespondovalo s “blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství”. A “nezneužiješ jména Hospodina...” s “blaze tichým...”. Taková práce s dekalogem by možná odpovídala také Ježíšově další řeči: “bylo vám řečeno..., ale já říkám vám...”.
Tradičně se však mluví o osmi blahoslavenstvích. Jsou výchozím bodem pro všechny další náročné požadavky kázání na hoře. Jako kdyby se tím chtělo říci: ti malí a nepatrní, kteří z hlediska světa vypadají a jednají nemožně, jsou Bohem učiněni šťasnými. A mít štěstí je přece velká věc! (Existuje jízlivá poznámka k tomu, když si často vzájemně přejeme “hlavně hodně zdraví”. Ta poznámka říká, že “na Titaniku byli taky všichni celkem zdraví...”). Zde jde navíc o štěstí dané Hospodinem. V Matoušově evangeliu jde o pozitivní určení toho, “jaké jednání se vyplatí”.
Kromě prvního a posledního (tedy verš. 3 a 10) jsou všechna blahoslavenství psána v budoucím čase a pasivním tvaru. První a poslední mluví o božím království, které je zde přítomno.
Sv. Augustin vnímá blahoslavenství o pronáslednování pro spravedlnost jako souhrn všech předešlých a napočítává tak sedm blahoslavenstvích. Dává je do vztahu k sedmi darům Ducha svatého a spojuje je se sedmi prosbami Otčenáše.
Např. prosba “posvěť se jméno tvé”. Jméno Boží posvěcují, tedy uznávají za svaté ti, kdo se bojí Boha. To jsou pak ti “chudí duchem”. Augustin píše: “Je-li to Boží bázeň, pro kterou se prohlašují blaženými chudí, prosme, aby se jméno Páně posvětilo mezi lidmi skrze svatou bázeň, žádejme, aby mezi lidmi svatá bázeň Boží zůstala na věky věků.”
“Přijď království tvé.” Království Boží přichází stále, ale nemůže proniknout. Lidé mu vzdorují. Jediní, kdo mu nekladou odpor, jsou tiší, proto “oni dostanou za úděl zemi”.
“Buď vůle tvá.” Tak se dovedou modlit jen ti, “kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti”.
“Chléb náš vezdejší den nám dnes” se vztahuje na ty, kdo “budou nasyceni”.
“Odpusť nám naše viny” se mohou doopravdy modlit jen “milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství”.
“Neuveď nás do pokušení” se splní těm, kdo jsou čistého srdce.
Jde-li o poezii a zpěv, lze jistě text vyložit takto poeticky.
“O Izraelském Bohu... Písmo neplýtvá barvami, aby líčilo jeho blaženost. Ta se rozumí sama sebou. Biblické autory však udivuje stálá snaha Boží o svět. Sklání se z nebe k lidem, zvláště ke svému lidu, aby je udělal šťastnými. Blaženost člověka je tedy milost, účast na slávě Boží. Příchod Ježíšův na zemi je vrcholem této Boží péče o lidi. Věčně blažený Bůh přichází na svět, stává se chudým, poníženým, pronásledují ho. Ale on je přesto Bůh ve své slávě. Proto on sám v horské řeči ohlašuje, že přišel na svět, aby štěstí přinesl těm, kdo jsou chudí, tiší, čistí srdcem, milosrdní. Není to vypočítávání ctností, organicky sestavený program života, který se má uskutečňovat v budoucnu. Je to konstatování. Je to, jako by řekl: Jste takoví a taková, podle lidského úsudku jste to vy, kteří jste ze šťastného života vyloučeni, neuspěli jste, nezbohatli jste, nemůžete se smát, necítíte se zajištěni. Ale já vám přesto říkám jménem Božím: Boží království , to jest všecko to, co se v životě očekává, je vaše, už je to tu, protože tu jsem já, který jsem se stal “tichým a pokorným srdcem” (Mt 11,29)” (kardinál T. Špidlík)
Homiletické podněty
Jak je to v našich společenstvích, žijeme jako obdarováni takovou Boží přízní?
Být doma v Božím království, být potěšen, dostat dědictví, být nasycen, dojít milosrdenství, zřít Boha, být nazván dítětem Božím, radovat se a jásat z odměny- to vše nám Bůh dává. aby se nám dobře žilo. Co nám tedy chybí? Co z toho jsme nepřijali? Ježíš to vše již přinesl a ještě to přijde v plnosti. V plnosti božího království již žijeme a ještě do ní jdeme. V takové souvislosti a z perspektivy blahoslavenství se máme modlit Otčenáš a žít desatero.
-td-
Starokatolická kolekta:
Bože, ty se smilováváš nade všemi lidmi,
přijímáš nás, i když jsme slabí,
a my u tebe nacházíme bezpečí a ochranu.
Buď naší útěchou a naší silou,
abychom tvou spravedlnost a tvůj pokoj předávali dál.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.