(neuzavřený, první) rozhovor víry
vést a být veden ke Kristu
harmonie vyznání Krista
kde bydlí Kristus?
Struktura:
Jan identifikuje Ježíše
Jan svědčí o Synu, který křtí Duchem
dva Janovi učedníci odejdou za Ježíšem
Ondřej přivede svědectvím o Mesiáši Šimona
Výklad
Evangelijní oddíl je nabitý christologickými výpověďmi. Spojují se v něm různé christologické linie.
Janovo evangelium pověsí na úvod Ježíšova působení velkou vývěsní tabuli, jakési úvodní titulky, „starring“. Je to jako v dobrém kázání: to nejpodstatnější se řekne hned a koncentrovaně, aby vše další znělo ve smyslu prvně řečeného.
V rámci titulků najdeme mnoho Ježíšových „rolí“. Odpověď na otázku, kdo tedy přichází, není nad slunce jasná formule, ale mnohorozměrná výpověď. Za každou „rolí“ je jistá tradice, spojení s určitou částí Ježíšova života, určitá spiritualita. Jan ev. je nestaví proti sobě, ale vedle sebe v podobě jakýchsi stupňů či hladin nahlédnutí (vrcholem je tu vyznání Synova božství, resp. Ježíše Christa); vybízí nás k hlubšímu poznávání („stále jsem nevěděl, kdo to je“ – to říká ten, kdo toho nyní ví o Ježíši bezkonkurenčně nejvíc).
V hlavní roli:
- smírčí beránek nesoucí hříchy (Iza 53,4 – Sept.: byly to však naše hříchy, jež nesl (Heb. má „nemoci“); Iza 53,7 - beránek je obrazem pokorného sebeodevzdání spíše než Bohem obětováného tvora. Jan ev. ovšem myslí i na propojení se závěrem evangelia, kde Ježíš umírá ve stejnou chvíli, kdy je v chrámu zabit beránek během paschy);
- ten, na němž spočinul Duch (mnoho SZ míst, např. Iza 11,2: Na něm spočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a duch rozumnosti, duch rady a duch bohatýrské síly...) a také na něm zůstává
- křtící Duchem (naplnění smyslu Janova díla), takovým pojmenováním Křtitel dává najevo, že své úsilí považuje za předobraz Božího jednání, které se uskutečňuje skrze Ježíše. Jakkoli důležitou postavou Jan Kř. byl, tady říká, že jeho činy jsou jen ochutnávkou toho, co v plnosti přichází po něm. Někdy se obáváme, že lidské činy budou před Bohem odhaleny ve své neúplnosti a nahotě. Je tu ale i druhá, Janova možnost: Bůh řekne k našemu A svoje B; naše činy dostanou sub speciae aeternitatis nový, netušený význam. Jsem „adoptován“ Bohem, poznávám na sobě obraz Boží, jednajícího Krista. Třeba ve svátostném jednání – křehká pomíjivost a hmatatelnost je naplněná smyslům skrytým Božím jednáním, které bude jednou zcela zřetelné.
- Syn Boží (čistě NZ a Janova christologie – se zmínkou o Duchu základy trojiční christologie, „Syn“ vyjadřuje jedinečný vztah k Otci, jeho obraz, poslání od něj, blízkou a důvěrnou znalost, jednotu smýšlení a podstaty),
- rabbi, mistr, učitel – oslovením se podrobuji jeho autoritě, což není málo, jak by se mohlo zdát vzhledem k ostatním výpovědím; vztah učitele a učeného může být velmi osobní
- Mesiáš
Poznání Ježíšovy identity vyrůstá postupně z ne-vědění, z ne-poznání (Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – v. 26; nevěděl jsem, kdo to je – v.31; stále jsem nevěděl, kdo to je – v. 33). Vyznání víry jsou ukazatele na cestě touhy po Bohu, ještě stále nevíme, v očekávání oblékáme naši víru do slov, nijak definitivních.
Překlad v.30 působí jisté obtíže. ČEP je řeší tím, že nahrazuje původní bohatou dvojitou metaforu za mnou-přede mnou a po mně-dříve než já zplošťujícím komparativem větší než já. Janova věta se ve skutečnosti podobá jakési hádance: Za mnou / Po mně přichází ten, kdo mne předčí, neboť byl přede mnou.
Historické postavy vysvětlujeme vždy z jejich kulturního a dobového kontextu. Tímto směrem se ubírá (přínosné) zkoumání tzv. historického Ježíše. Zpráva o Ježíši však chce být čtena především jako zpráva, která přesahuje lidský rozměr jedné epochy. Ježíš Kristus je pravým výrazem Božího jednání v dějinách, Slovem, které bylo od počátku jejich motorem. Ježíš Kristus byl dříve (prótos, první), než Jan, „dříve (prin, prve), než se narodil Abraham“ (8,58), ačkoliv přichází časově po nich. Má smysl „číst“ dějiny obecné (Abraham) i své osobní (Jan Křtitel) brýlemi Božího díla lásky, která je u základu věcí (už v mámině břiše, on ze mne učinil to, co jsem – Iza 49 (SZ čtení)).
Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží."
Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem.
Ten, kdo přichází za mnou, je před-nější. Taková věc se snadno řekne, pro Jana Kř. má však přímý důsledek: je opuštěn těmi, které duchovně vedl a vychovával, kteří si ho vážili, pro které byl orientačním bodem. Vyznávat Krista znamená vést druhé k nezprostředkovanému vztahu k Bohu (víra zraje k dospělosti). Ve vztahu učitele a žáka, rodiče a dítěte, někdy i v přátelství může být vztah obdiv-respekt-vzor-doprovázení vystřídán odcizením, které však často znamená, že se ta druhá osamostatňuje a staví na vlastní nohy. Stojí za to (zejména pro faráře!, pro rodiče, pro pomáhající), položit si otázku: Aby přišel ke Kristu, nemusí v jistém smyslu opustit i mne? A: co to v mém případě znamená - nechat druhého odejít, jako to udělal Jan Kř.?
Jan to připustí, dokonce to iniciuje! Přijímá to, že jeho učedníci mohou při Ježíši vyrůst jinak, než on si to představoval (což se opravdu stane). Písmo neříká, že je mu přitom lehko. Takové věci musí člověk zpracovat, aby v něm nezůstala hořkost (kdy člověk obsedantně přepočítává, co všechno tomu druhému dal, a co za to?). Snad je tu přece nabídnut jakýsi model. Jan s tímto momentem počítal, byl k tomu, kdo přichází za ním, cele nasměrován už dopředu (1,26-27). Ježíš nepovolává, učedníci odejdou sami – nejsou na Janovi nezdravě závislí (protože jim to nedovolil).
Vést druhé mohu pouze s vědomím, že je to dočasné; naopak: dočasně (a tedy s velkou pokorou) mám na sebe brát „rodičovskou“ odpovědnost za hledající ve víře.
Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu: "Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?"
Odpověděl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.
U „lidštejších“ synoptiků je povolání událostí jakoby z jiného světa, u „zbožšťujícího“ Jana ev. velmi prostým setkáním. Toto setkání má však v sobě skrytou dimenzi prvního rozhovoru víry. Nejprve tiché sledování, nejistota, odstup, zvědavost. Obrácení se Ježíše – změna iniciativy, jsme vyzváni ke vztahu face-to-face, zhmotnění našich rozpaků (nemám utéct, odejít?).
„Co chcete?“, doslova (a méně „naštvaně“): „Co hledáte?“ – nerozkazuje, ale ptá se; ptá se na moji otázku, na moji neúplnost, touhu, žízeň; jsme pobídnuti, abychom nechali zaznít volání po Jiném a Přesahujícím Bohu; je to výzva k očištění od falešných motivací následování (‚koho hledáte‘ spíše než „co“). „Mistře, kde bydlíš?“ (resp. „kde zůstáváš?“) – Místo odpovědi otázka (Boží odpovědi nás vedou k dalším otázkám, dialog víry podle Tillicha). Odpověď učedníků je otázka po Kristu. Kde bydlíš – kde je Tvůj stálý prostor, kde Tě můžeme nalézat stále? Kde je možné Tě navštívit, vstoupit do úzkého a osobního kontaktu s Tebou, mít pro sebe čas? Kde bydlíš uprostřed lidí – to je také otázka po vtělení – po Kristu vtěleném do mého světa a života. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány... (EZ 308)
„Pojďte a uvidíte!“ – výzva k následování, k přesvědčení se na vlastní kůži (komu stačila jen informace, zůstane venku, tady jde o formaci (která ‚obohacuje ve všem, v každém slovu i v každém poznání‘ 1. Kor 1,5)). Poznat, kým Kristus je, můžeme jen tím, že zakusíme a vstoupíme. Poznání Ježíše je vtahující, zkušenost s ním nás vede k tomu, abychom zůstávali, bydleli s ním. Jsou čtyři a teprve druhý den se učedníci vracejí. Máme před očima večer strávený u společného stolu a dlouhý, otevírající rozhovor.
Druhý den přivede Ondřej svého bratra, „nalezli jsme (už ne učitele, ale) Mesiáše“. Pokud byl u synoptiků Petr na prvním místě, tady je třetí vzadu, kterého jeho bratr k Ježíše přivede, dotlačí. Význam Petra není v tom, jak a kde byl povolán (jeho počátky jsou tu líčeny dost skromě), ale v tom, k čemu byl Ježíšem povolán: aby byl Kéfasem, Skálou.
Proč nemá jméno ten třetí (resp. první učedník)? Není to „ten učedník, kterého Pán miloval“? Ten, jehož poloprázdné místo je nám v Janově evangeliu znovu a znovu nabízeno s nevyslovenou otázkou, zda se tento příběh netýká i mne.
Písně
243 (aleluja),
262 (před VP)
308
322
(Svítá)
Vítězi k poctě zpívejme
Kde Pane jsi
De noche iremos
Každý den Pán mi sílu dává
-jb-
Starokatolická kolekta:
Bože, příteli života a radosti,
ty jsi nám ve svém Synu Ježíšovi zjevil svou nádheru a velikost.
Dej, ať ho máme stále před očima,
ať nasloucháme jeho slovu
a věrně ho následujeme.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí navěky.