Téma:
Hospodin si neponechává své plány pro sebe, ale vyhlašuje svou vůli.
Texty
Iz 42,1-9
Hospodin oznamuje lidu svůj záměr. Vyhlašuje příchod svého služebníka, zvláštního posla i soudce. Zmínka o ostrovech (42,4) ukazuje, že tu není jen pro Izrael, bude „za smlouvu lidu“ a „světlo pronárodům“ (42,6) – to označuje jeho obecný mandát. Je poslán k zajatému lidu s radostným poselstvím o odpuštění, připomíná platnost Hospodinovy smlouvy, je zajedno s trpícími. Hospodinův služebník odkazuje k budoucnosti, o kterou zápasí a pro niž učí žít i v nesnadných chvílích. Je to postava vykazující mesiášské rysy. Odedávna byla tato pasáž vykládána jako proroctví ukazující k Ježíši Kristu.
Ž 29
Hymnus na Boží svrchovanou vládu oslavuje Boží hlas, který poráží pýchu i zdánlivě nepohnutelných cedrů a ukazuje Boží svrchovanost. Osloveni jsou „synové Boží“. (Jjsme to i my, služebníci, kteří se Bohu ani zdaleka nemůžeme rovnat, a tak i naší odpovědí je přiznávat v chrámu Bohu sílu a slávu.) Hospodinu je zde přiznána také obrovská moc, která se projevuje v přírodě (v.3-9).
Sk 10, 34-43
Tato řeč Petra ke Kornéliovi a jeho přátelům je stručným zvěstováním evangelia o odpuštění hříchů (v.43). Bůh nikomu nestraní, ale jeho poselství platí všem. V Duchu svatém to Petr rozpoznává a tak vstupuje i do tohoto pohanského domu. Apoštolové jsou tu označeni jako prvořadí svědkové Krista, další svědkové Páně svědčili o tom, co přejali od apoštolů.
Mt 3, 13-17 Ježíšův křest
Jako zněl Boží hlas nad vodami chaosu (Gn 1,1n) a jak o něm pěl žalmista (Ž 29), i zde vpadá Hospodin do světa svým mocným hlasem. Oznamuje svou lásku a vyvolení Ježíše, kterému dává svého Ducha. Paralely tohoto příběhu máme ve všech evangeliích. Hned na jejich počátku je odhaleno, kdo Ježíš je. Ježíšův křest je historickou skutečností. Svědčí o tom i fakt, že v době soupeření Janových a Ježíšových učedníků by kristovci těžko vymysleli, že Ježíš byl pokřtěn Janem.
v 13. – Ježíš přichází za Janem Křtitelem k Jordánu, k řece, která v dějinách Izraele symbolizuje přechod od starého k novému.
v.14 – Jan je zděšen, že by měl křtít svého Mistra, ale Ježíš prokazuje svou pokoru, kterou vidíme v celém jeho působení právě také v tom, že se nechává pokřtít od Jana. Jěžíš sám nikoho nekřtil, až na konci svého působení posílá své učedníky, aby zvěstovali a křtili ve všech národech.
v. 15 - Ježíš nepotřebuje Janův křest pokání a odpuštění pro svou osobu, ale pro „naplnění vší spravedlnosti“, tedy aby se ujal svého úřadu Syna, služebníka Božího (Iz 42,1), jehož úkolem je být na straně lidu a vzít na sebe jeho hříchy. V tomto směru je Ježíšův křest přípravou na smrt na kříži, kterou sám nazývá křtem (Mk 10,38, L 12,50).
v. 16 – Ježíš po vystoupení z vody obdrží Ducha. Nejedná se o zvláštní přírodní úkaz. Ježíšovi se otevřela nebesa - měl vidění, a setoupil na něj Duch, který se nezměnil v holubici, ale sestoupil na něj jako holubice. Způsob sestupování je přirovnán k letu právě tohoto ptáka protože holubice je symbolem nového života. My pak máme nový život v Kristu. Tento úkaz nemuseli nutně vidět i ostatní.
v.17 – Ukazuje se Boží hlas. Jan v dané chvíli tento hlas ovšem neslyšel, jinak by později neposílal své učedníky k Ježíši, aby se ho zeptali, zda on je ten Mesiáš, který má přijít. Ježíš je Boží milovaný Syn, což zde určuje především jeho poslání, funkci, nikoli jeho božství.
Homiletické podněty:
Hlavními tématy jsou křest a Boží hlas, který se nese dějinami. Hlas je sám o sobě neviditelný, ale to, co oznamuje, se děje. Je zcela hmatatelné a reálné. Boží působení vidíme i my ve svém životě. Téma neděle může být připomínkou našeho vlastního křtu, může být i příležitostí k zařazení slavnostní obnovy křestního vyznání do bohoslužeb. Ježíše učinil křest Beránkem Božím. Boží hlas potvrzuje lásku k Synu a vyvolení, které Ježíši patří. I pro nás byl křest vykročením na cestu nově určeného člověka. Ne, že by nás Bůh před křtem nemiloval, ale dostáváme nové přednznamenání, potažmo nové úkoly do života.Tím, kdo ve křtu jedná, je u Ježíše i u nás sám Bůh. Také proto je nemyslitelné jakékoliv opakování této svátosti. Pro každého křtěného křest svátostně předjímá jeho konečný osud, což je možné jen díky předjímce posledního soudu, která se uskutečnila v Ježíšově smrti a vzkříšení. Stejně jako Vánoce nedávají dobrý smysl bez souvislosti se zvěstí Velikonoc, tak význam našeho křtu je úzce svázán se smyslem křtu Ježíšova.
Můžeme se zamyslet celkově nad významem svátostí v našem životě. Nemizí jejich závažnost? Nestává se nám zvláště ze křtu leckde pouhá rodinná slavnost nebo výraz připojení se například k „světonázoru“ životního partnera? Ani Ježíš se nemohl pokřtít sám. I my dnes potřebujeme člověka, který nám bude zvěstovat a pokřtí nás. Zároveň se křtem řadíme do linie svědků a máme odpovědnost nést zvěst o Boží lásce a příklonu k člověku dějinami dál. Křtem nejsme už sami sví, ale chceme se nechat jako Ježíš vést Duchem na své životní cestě, stát se Božími služebníky.
-mš-
Starokatolická kolekta:
Bože, příteli všech lidí,
při křtu v Jordánu jsi zjevil Ježíše
jako svého milovaného Syna.
Dej, abychom i my,
kteří byli znovuzrozeni vodou a Duchem svatým,
žili jaké tvé dcery a synové
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí navěky věku.