Jer 31, 7 – 14:
Prorok ohlašuje veliké evangelium o blížící se spáse pro Izraele.
1. Tím, kdo spásu provede a uvede v realitu a dokončí ji, je samotný Bůh. Tentýž Bůh, který opustil Izraele, který se v očích mnoha Izraelců i pohanů mohl zdát Bohem slabým a poraženým. A nebo právě proto: tento slabý a poražený Bůh se chystá ke spáse, již se připravuje návrat, již se připravuje obnova Izraele.
2. Toto evangelium není určeno jen Izraelcům. Slovo o chystané spáse je také úderným slovem všem pronárodům. Svědky spásy Izraele se stanou i veškeré pronárody. Stanou se také svědky toho, že tentýž Bůh, který rozmetal Izrael, také Izrael spasí.
Ef 1, 3 – 10
Důvodem, vlastně pramenem, impulsem dobrořečení Bohu, které stojí na začátku hymnu, není nějaké všeobecně lidské poznání či vědomí Boha jako vyšší bytosti v rámci celé kosmické hierarchie, nýbrž jedinečná spásná událost v Ježíši Kristu. Ježíš Kristus je pramenem a impulsem dobrořečení Boha a tím také poznání tajemství Boha. Důvodem apoštolova dobrořečení je dobrořečení, jehož se nám dostalo od samotného Boha skrze Ježíše Krista.
“Vyvolení před stvořením světa.” Jak to chápat? Jistě zde nejde o predestinato gemina. Není zde řeč o vyvolení jedněch ke spáse a druhých k zatracení. Ono označení předem vyvolil – před stvořením světa – tím se chce předně říci, že Boží spásný čin v Ježíši Kristu není nějakou nutnou událostí v rámci události aktu stvoření. Bůh svou spásnou událost není člověku ani stvoření nijak dlužen. Nechce se také říci, že Boží spásný plán v Ježíši Kristu je nutnou odpovědí na lidský hřích. Chce se zdůraznit, že Boží spásný plán je aktem svobodného a suverénního Boha, je aktem, který nebyl vnitřní nutností stvořeného světa, ani vnitřní nutností Boha, který by jen tak mohl uskutečnit plnost svaté Trojice – tedy vtělením věčného Syna v Ježíši Kristu. Boží spásný plán je aktem svobodné lásky.
A před stvořením světa také oznamuje, že do Božího spásného plánu jsou zahrnuti všichni lidé, lidé jako takoví. Apoštol taktéž nemá na mysli předurčení k věčné spáse, ale k časným dobrům evangelia zde na zemi. Bůh nás určil za své syny ne na základě nějaké naší dispozice, na základě humanity, ale na základě rozhodnutí své vůle; a že jeho spásná vůle není libovůlí, ukazuje apoštol oním zdůrazněním “ ještě před stvořením světa”. Můžeme tedy domyslet: ještě nestvořený svět (a tedy i lidé), jsou určeni Boží spásnou vůlí. Ovšem posledním cílem této Boží láskyplné spásné vůle je oslava Boha stvořitele.
Evangelium:
Na neděli (druhou vánoční) připadá podle ekum. lekcionáře evangelium podle Jana – výběr z první kapitoly, z prologu. Není mi zcela jasné, proč je text určen až od 10 verše a neobsahuje celý prolog. Ovšem poetický text je velmi teologicky nabitý a téměř každý verš by vydal na samostatné kázání.
Od 10. verše začíná druhá hlavní část prologu. Stále se jedná o preexistentní Slovo, nyní ovšem jde o jeho existenci ve světě, který byl skrze něj stvořen.
Slovo přichází do světa, který byl skrze něj stvořen. Světem (kosmos) je zde míněn svět, společenství lidí, spíše než vesmír. Slovo prochází světem, svým stvořením, a je nepoznáno. Poznání není jen teoretické rozpoznání obsahu, nýbrž zaujmutí osobního vztahu. Slovo procházející světem není tak zahalené, aby mohlo být nepoznáno. Svět je skrze Slovo stvořen, svět ví o svém počátku, avšak odmítá ho, nechce ho poznat, přijmout. To je vina světa.
Verš 11 tuto skutečnost podtrhuje. V komentářích se diskutuje o tom, zda “vlastní” jsou Židé. Mohlo by se jednat o stupňování – nejen svět, ale také Bohu blízký národ nepřijal poslané Slovo. Přijatelnější ovšem je, že jde o paralelu k verši 10. V prologu se mluví o celém lidstvu, ne o židovském národě. Pokud by byl v kázání tematizován problém “vlastních”, pak by měl být zaměřen do církve, nikoliv k židovstvu.
Celý svět je vlastnictvím Logu (nabídka spásy je univerzální). Již před vtělením Slova zde byla nabídka spásy. Byli tací, kteří přijali Slovo a přijali moc stát se Božími dětmi (srov. J 11,52 – Ježíš mluví o rozptýlených Božích dětech).
Co to znamená být Božími dětmi? Verš 13 se to pokouší určit blíže. Pravděpodobně se zde nerozlišuje příliš mezi těmi, kteří přijali ve světě působící preexistentní Logos a těmi, kteří se obrátili na základě Ježíšova kázání. Podstatné je, že věří v Boží jméno (= přijali Slovo) a jsou narozeni z Boha. Víra a znovuzrození jsou znaky bytí Božím dítětem. Narození z Boha je postaveno do protikladu narození z vůle člověka. Stát se Božím dítětem lze pouze Božím zásahem. Nelze to svou vůlí ani čím jiným lidským učinit. Stejně jako příchod Spasitele není závislý na dobrých skutcích lidstva nebo na tom, že to z lidí někdo chtěl, ale na Boží milosti (to je podstata víry o narození z Panny).
V. 14. Třetí tematika prologu (našeho úryvku druhá) se týká vtělení Logu. Ve vztahu ke světu byl Logos od počátku, nyní však do něj vstoupil jako pravý člověk. Slovo se stalo tělem, Logos se stal “masem” – je to jiný způsob přítomnosti; zároveň je důraz položen na skutečném (nikoliv zdánlivém) lidství Kristově. Slovo bydlelo mezi námi, rozbilo mezi námi stan. Jistě je zde názvuk na “stan setkávání”, kde Hospodin uprostřed svého lidu zjevuje svou slávu. Odpovídá to také mesiášským očekáváním u proroků – Bůh bude bydlet uprostřed lidí.
Vtělený Logos uprostřed lidí – tak je možno spatřit jeho slávu – v zázracích a znameních. Sláva se podle Jana projevuje ale také na kříži. Ježíšova sláva je manifestací jeho Božského bytí.
Sláva je slávou jednorozeného – Boží Syn nemá srovnání. Je mnoho Božích dětí, avšak tento je jedinečný, zrozený přede všemi věky. Tuto slávu nemá ze svého výkonu, nýbrž jako Syn od Otce. “Ježíšova sláva je milostiplná, spásu přinášející sláva zjevení.”
V. 15 – část Křtitelovské tradice. Jan o Synu “vydává svědectví” – je zde přít. čas! – stále.
V. 16 – navazuje na 14. Sláva, zahrnující do sebe milost a pravdu, nezůstala pro sebe. Celý život je pod milostí.
V. 17 – poměrně příkrý protiklad mezi Mojžíšem a Ježíšem. V Janově podání jde o zvýraznění nové skutečnosti – vtělení Božského Logu je nová situace v dějinách spásy.
V. 18 – představuje přechod k obsahu evangelia. “Boha nikdo nikdy neviděl” – zde Jan “zapovídá” přímé vidění Boha, zde je zřejmé, že “jednorozený” je Syn právě proto, že on směl na Boha patřit tváří v tvář. Varianta 18b – jednorozený Syn či jednorozený Bůh. Varianta “Syn” je smyslově logičtější, ovšem varianta “Bůh” zase ukazuje na vyznání Ježíše Krista jako Boha. “V náručí Otcově” – Kristus zaujímá u Boha takové místo jako nikdo jiný, je v úzkém spojení s Otcem, poznal ho tak, jako nikdo z lidí. I v pozemském bytí je Bůh Ježíši obzvlášť blízko. Spekulace o Bohu není zapotřebí, Ježíš nám o něm řekl; vše, co bylo zapotřebí o Bohu znát, nám Ježíš předal, vylíčil, v plnosti ukázal.
(s využitím Theol. Handkommentar zum NT)
Homiletické podněty:
Blízkost nového občanského roku (někde pravděpodobně první bohoslužby roku 2005) a obvyklá novoroční předsevzetí a závazky je možno uvést do kontrastu či do souvislosti s bytím Božími dětmi. Co to znamená znovuzrození? Je to “ode dneška…” budu či nebudu dělat to či ono? Jde to? Máme tak uvažovat jako křesťané?
Možno “pokračovat ve Vánocích” – příchod a přicházení Boha do světa, který ho stále odmítá, ač skrze něj je stvořen. Poznává církev svého Pána? Přijímá ho? Nestává se “vlastními”, kteří zabouchli dveře?
Vtělení Boží – Ježíš: Bůh i člověk… Jak to předat dnešnímu křesťanu? Lze to nějak věrohodně zvěstovat? Už tenkrát začali psát báseň, hymnus – nikoliv dogmatické pojednání…
m&ds
Starokatolická kolekta:
Bože světla,
osvěcuješ všechny, kdo v tebe věří.
Zjev se nám lidem, abychom tě poznávali a obrátili se k tobě.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
našeho Pána a bratra,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.