Úvod do liturgie slavnosti Narození Páně
Na den Narození Páně (aka Boží hod vánoční) 25. prosince se v západní liturgické tradici užívají tři bohoslužebná schémata s vlastními perikopami, proprii atd. (3 "mše"):
- v noci (in nocte) - lidově tzv. "půlnoční", liturgická aktualizace vlastní události narození Spasitele a zvěstování pastýřům. Propria jsou postavena na "královských" žalmech č. 2 a 110 ("Řekl Hospodin mému Pánu...").
- za svítání (in aurora) - Ježíš Kristus jako Světlo světa, které zazářilo v temnotách, perikopy o návštěvě pastýřů u jeslí a spáse dcery siónské (Iz 62:11-12), Propria z "královských" žalmů 93 a 97 ("Hospodin kraluje, oděl se velebností / zajásej země") a Ž 118 (v. 26n "Požehnaný jež přichází ve jménu Páně" ).
- ve dne (in die) - Ježíš Kristus jako
vtělený Bůh a Spasitel celého světa, perikopy z Druhého Izajáše, listu
Židům a Janova evangelia (Slovo učiněné tělem, ) žalmů 89 (o věčnosti
Davidova království), 96 a 98 (univerzální zjevení Hospodinovy spásy,
"Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha")
Poznámky k jednotlivým textům
Introitus - Iz 9:6
Z knihy Izaiáš jsou ve vánočních lekcích a propriích zastoupeny všechny tři tradičně uváděné prameny: Protoizaiáš (kap. 9), Deuteroizaiáš (kap. 52 a další) a Tritoizaiáš (kap. 62). Antifona introitu k Božímu hodu vánočnímu Puer natus est nobis vychází z "prvního" Izaiáše. Text o narozeném chlapci a synu, na jehož rameni spočine vláda, je v liturgii vztahován na Ježíše Krista a představuje betlémské Dítě jako aktivního činitele dějin světa a dějin spásy. V graduálu je k antifoně připojen žalm 98.Velmi zajímavá je problematika textového zdroje tohoto introitu v římské liturgii. Jedná se o velmi prastarý liturgický zpěv (což ukazuje také existence modifikované verze v ambrosiánské liturgii - musel tedy s určitostí existovat v latinské bohoslužbě ještě před karolinskou dobou) na text jednoho z předvulgátních latinských překladů Bible (tzv. Vetus latina). Závěr antifony Magni consilii Angelus (posel velké rady) je překladem ze septuagintního megalés bulés angelos a v Jeronýmově Vulgátě je přeložen podle původního hebrejského znění (admirabilis consiliarius, ČEP: "Divuplný Rádce", BKR: "Předivný, Rádce"). Pravděpodobně to byl velmi známý a oblíbený zpěv (gregoriánská melodie introitu v VII. modu je neuvěřitelně krásná), neboť septuagintní pojmenovaní zaslíbeného dítěte jako posla (angelos) mohlo vést zavádějícím směrem ke spekulacím ariánů, kteří Krista pokládali za pouhého anděla či podobnou stvořenou duchovní bytost, avšak i přes tento "defekt" se původní znění dochovalo v liturgii dodnes. Na jiných místech (např. v centonisovaném introitu Lux fulgebit z formuláře "za svítání") je použit Jeronýmův text.
Introitus Puer natus est je v liturgii použit ještě jednou, a to na svátek Jména Ježíš (obřezání Páně, občanský Nový rok), právě kvůli atributům daným jako "jméno" božskému Dítěti (pozn.: v současné katolické liturgii je tento svátek nahrazen svátkem mariánským, s jinými texty a proprii).
Žalmy a Iz 52:7-10
Žalmy 89, 96 a 98, použité v liturgii, patří do
okruhu tzv. královských žalmů, podle některých vykladačů byly používány
v chrámovém kultu při slavnosti intronizace Hospodina jako krále. V
těchto žalmech je motiv Hospodina ujímajícího se vlády svázán s motivem
Hospodinovy spásy, kterou "uzří všechny končiny země", což ukazuje na
určitou blízkost a spojitost s vůdčími myšlenkami Deuteroizaiáše. Žalm
89 vedle toho obsahuje další "vánoční" motiv, a to zvěst o věčném
království Davidova potomka. Lekcionář vymezuje čtení z Iz 52 verši 7-10. Ve starší vánoční
liturgii však byl využit i začátek kapitoly, zejména text o vykoupení
bez peněz a proroctví že Boží lid pozná "v onen den" Hospodinovo jméno
(s ohledem na kontext "spásy", "záchrany" - ješaja, Ježíš...).Zvěstnost textu spočívá v myšlenkách, že Hospodinova královská vláda a jeho soud jsou spojeny se spásným děním. Tato "záchranná akce" (přestože "spasení ze Židů jest" a Deuteroizaiášova slova jsou primárně určena do řad vyvoleného národa) má univerzální dopad a Bůh je jako Spasitel zjeven všem národům. Jako křesťané věříme, že se tak stalo Ježíši Kristu.
Žalmy jsou využity v propriu, v graduale (mezi čteními), offertoriu (k přinášení darů) a communiu (k přijímání eucharistie).
Epištola Židům 1:1-14
Pavel Škrábal ve svém překladu Nového zákona nadepsal tento oddíl slovy "Nesmírná vznešenost Ježíše Krista, Spasitele světa". Autor listu Židům usiloval o ukázání Ježíšova díla v jeho jedinečnosti a definitivnosti (pověstné hapax Kristovy oběti v kap. 9), což na počátku demonstruje na jedinečném postavení Ježíše ve vztahu k Bohu. Smysl oddílu a v podstatě celého listu "svatým" lze shrnout prvním veršem (volně parafrázováno dle řeckého textu): Tentýž Bůh, který mnohokrát a mnohými cestami mluvil k otcům prostřednictvím proroků, promluvil definitivně ve svém Synu, kterého ustanovil dědicem všeho.Při výkladu oddílu je potřeba pozorně číst původní text a obezřetně zacházet s dostupnými českými překlady, neboť některé výrazy jsou zatíženy misintepretací, která některé křesťanské skupiny přivedla k heresím, případně výnzamem z pozdějšího filosoficko-theologického kontextu, ktrerý by, zpětně promítnut do textu, mohl dát tomuto zavádějící smysl.
Týká se to např. překladů "odlesk" (ČEP, orig. apaugasma, záře) a "otisk" (KMS, orig. charaktér, přesná podoba, plný výraz) ve verši 3., které by mohly být snadno chybně pochopeny ve smyslu, že Ježíš je jen jakýsi "průklep" Boha přes nějaký kopírák. V následujícím verši ČEP překládá "(jméno) které mu bylo dáno", což by mohlo svádět k adopciánským představám, v ř. textu je však výraz kléronomeó = "obdržet za dědictví", jak také překládají ostatní překlady.
Ve 3. verši se dále vyskytuje slovo hypostasis (ve spojení charaktér tés hypostaseós - "dokonalá podoba podstaty" (ŠKR), "obraz osoby" - BKR), který byl později použit jako terminus technicus pro "osobu" (individualitu) v nauce o Kristově soupodstatnosti s Otcem a později trojičního učení. To je však záležitost až 4. století po Kristu, v Bibli může mít toto slovo stejně tak dobře význam "jistota", základ důvěry, něco, na co se můžeme spolehnout, co "je skutečně jak je".
To však neznamená, že by pisatel listu Židům nepovažoval Ježíše za Boha. Naopak, celá jeho argumentace je zaměřena touto cestou: srovnáním s anděly a jinými obyvateli nebes (dle Bartha "stvořeného světa člověku neviditelného") a jejich stvořenou nicotností a služebnou účelovostí vyniká "Syn" jako Pán, Stvořitel a Boží právoplatný dědic. Nikde jinde v Písmu (kromě Janova evangelia) to není řečeno s takovou určitostí a pisatelova odvaha zvláště vyniká, uvědomíme-li si, že text byl určen teologicky jistě erudovaným posluchačům z řad Židů nebo židokřesťanů.
Zvěstnými motivy textu jsou uvedená jedinečnost a definitivnost Kristovy osoby a díla pro lidské (a kosmické) dějiny a pevná ukotvenost těchto ve spásných dějích Starého zákona, který však touto jedinečností a deinitivností završují a překonávají.
Prolog Janova evangelia - J 1:1-14
Zde se dostáváme k vlastní podstatě Vánoc, kterou nejsou (jak nám bulíkují televizní reklamy) "dárky", ale Boží vtělění, inkarnace. Logos, ústřední pojem janovské christologie (zde vědomě převzatý z myšlenkového milieu helenistické antiky a helenistického židovstva), který byl "u Boha" a byl Bůh, se stal tělem ("masem", sarx).V Janově prologu není Logos žádný nezúčastněný a abstraktní pojem bytující kdesi ve světě idejí, což dokládá motivy života (viz J 11:25 a 14:6 - "já jsem ... život") a světla, světla lidí, které bylo účastno při stvoření a nepoznáno vstoupilo do lidského světa; úkolem světla je nehořet pod "kbelíkem", nýbrž "svítit všem, kteříž jsou v domě" (Mt 5:15).
v. 1:1 "a Bůh byl slovo" - kai Theos én ho logos - chybějící určitý člen u slova Theos je dán přísudkovou vazbou (jako podstatné jméno přísudkové vyjadřující ztotožnění subjektu s predikátem), nikoliv snahou použít slovo "bůh" jako druhové jméno (a tedy v češtině s malým "b"), jak činí některé sekty (Svědkové Jehovovi apod.) které popírají Kristovo božství.
v. 1:14 "a Slovo se stalo tělem" - kai ho Logos sarx egeneto - dosl. masem, biologickou tělesností ("tělo" je však v Bibli často zástupný výraz pro člověka či lidskou přirozenost). Vladimir Lossky hovoří o "zázraku pokory" - neměnný a dokonalý Logos "k pohoršení metafyziků" podstoupil jistou změnu ("stal se", ginomai) a to dokonce takovou, že přijímá od svého stvoření.
Theologickou otázkou zůstává, zda tento svrchovaný akt Boží lásky byl podmíněn nutností "opus hominum" v rekonciliačním procesu (např. ve smyslu Anselmovy satisfakční teorie), čili, jinými slovy, zda by se Bůh stal člověkem i bez lidského hříchu a potřeby vykoupení. Podle některých postav západní (Joannes Duns Scotus) a východní (sv. Izák Syrský, sv. Maxim Confessor) theologie hodnota vtělení jako nejsvrchovanějšího aktu Boží lásky k člověku tuto "účelovost" mnohonásobně převyšuje.
Theologické a homiletické zamyšlení nad texty
Texty ze schématu "ve dne" hovoří o jedinečném významu osoby a díla vtěleného Božího Syna Pána Ježíše Krista pro člověka a překračují tak vyprávěcí schéma vánočního příběhu zachyceného v synoptických evangeliích (Mt 1, Lk 2) a čteného ve schématech "v noci" a "za svítání", kterému svým způsobem dávají ex post smysl a význam. Nabízí se zde tedy příležitost obejít svůdnou sentimentální vánoční selanku s pastoralní idylou a obrazem "ježíška" jako kučeravého zlatovlasého dobře živeného pacholíka, který hází komínem dárečky pod stromeček. Dále je třeba počítat s tím, že atheisovaná společnost (počítaje v to žel i "vlažné" či "tradiční" členy sborů a farností) může vánoční příběh vnímat (vědomky či nevědomky) jako archetypální mythos vegetativní povahy ("narodil se Člověk", "život střídá smrt", ...), který lidstvo v různé podobě provází od neolitických kultů plodnosti až po Dietlovy seriály a normalizační ságy. Proto je vhodné zdůraznit jedinečnost, dějinně časovou zařaditelnost a v důsledcích definitivnost Boží spásné události.Řečeno se sv. Augustinem: "Netřeba se báti" o významu Božího vtělení hovořit, přesto, že v současné době můžeme zvl. v Českobratrské církvi a v protestantské theologii vůbec pozorovat trend, kdy pod heslem otevřenosti a tolerance ke zbytku společnosti (jiná náboženství, atheistické a nekřesťanské myšlenkové směry) dochází k podbízivosti, slevování z vlastních pozic a "výprodeji pokladu víry pod cenou", což vede k přehnanému důrazu na Ježíšův čistě lidský příběh a jeho učení, vzhledem k tomu, že "moderní" kazatelé nemají často odvahu vystoupit se "současnou interpretací" evangelijní zvěsti před přeci jen dosud poměrně "konzervatiním" posluchačstvem.
Zvláště u novozákonních perikop je potřeba brát v potaz, že jsou doslova nabity theologií a byly jako klíčová východiska součástí dogmatického kvasu zejména v patristickém období, kdy byly na jejich podkladě formulovány zásadní články víry. Povaha těchto textů je určitým způsobem znevýhodňuje oproti kazatelsky a posluchačsky vděčným "vyprávěcím" látkám. Je zde tedy zvýšené nebezpečí, že by se kázání mohlo změnit v suchopárnou přednášku o věrouce s množstvím abstraktních pojmů, i když existují vzácné příklady přetavení hutné věroučné zkratky do sdělného a básnicky působivého tvaru - např. koleda Adeste fideles - originální latinský text, ne několikrát přefiltrovaný a rozmělněný český odvar "Ó křesťané všichni" - která geniálním způsobem shrnuje celou theologii Vánoc v lidsky přijatelné podobě.
Pomoc při kerygmatické interpretaci těchto textů v církvi můžeme hledat u nejpovolanějšího z povolaných, u sv. Athanasia, který stál u zrodu dogmatu o Ježíšově božství a později trojičního učení. Jeho úvodní otázka (viz Oratio de incarnatione Verbi apod.) nestála "jaký je sám v sobě Bůh?", "jak je 'uvnitř' uspořádán?" nýbrž "jakou mohu mít jistotu, že Bůh to, co učinil, myslí vážně a doopravdy?". Čili nikoliv východisko ontologické, nýbrž soteriologické. Tím se vyhneme spekulativní dogmatické deskripci, která by řadě posluchačů připoměla nudné "biflování" pouček a otázek z katechismu, které pro ně doměle nemají praktický význam, a získáme existenciální východisko ne nepodobné mnoha otázkám současného člověka, který ve své kritice víry vychází často z konceptu Boha jako nezúčastněného diváka, který je nad věcí ("kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl jen tak dívat?")
Z textů je tedy důležité zdůraznit, že událost vtělení a vznešenost Ježíše jako Boha a člověka (podobně jako "intronizace" Boží ve Starém zákoně) nejsou samoúčelné, ale mají význam ve spojitosti s Boží záchrannou akcí a jeho láskou k člověku - jak v listu Židům, kde je důstojnost Kristovy osoby jen předstupněm k argumentaci o jedinečnosti a uiniverzální postačitelnosti jeho oběti, tak v Janově prologu, kde "život byl světlo lidí" a Jednorozený pro nás v celosti nám uchopitelné sdělil (dosl. "exegetoval", J 1:18) toho, kterého nikdo nikdy neviděl.