Potomek rodu Davidova (kořene Jišajova) bude králem pokoje a osvoboditelem jako nový počátek, výhonek nového mesiášského věku na starém již skrytém kořeni, obdařený Duchem božím. Jeho dary (v.2-3) jsou duch moudrosti (začínající u bázně před Hospodinem) a rozumnosti (k rozpoznání Boží vůle), duch rady (moudré vlády) a bohatýrské síly (uskutečňující vládu), duch poznání (vztahu k Bohu) a bázně Hospodinovy. Ty o povedou k prosazování spravedlnosti a práva v boží dimenzi a vítězství (soudem) nad šiřiteli nespravedlnosti, nad protibožskou svévolí, tj. nad (ďáblovou) mocí zla (v.4).
Spravedlnost a věrnost jsou atributy Mesiášovy vlády (v.5), z níž vzejdou neuvěřitelné („zázračné“) poměry pokoje rajského charakteru, kde není boj o přežití hlavním účelem života (v.6-9). Univerzální poznání Hospodina vede k univerzálnímu míru. „Zvěř“ tu nemusí zastupovat zkrotnuvší lidské jedince, na všem živém, i na zvířatech, se projeví kosmický dopad proměny světa.
Mesiáš (kořen Jišajův) se stane korouhví pro všechny národy, boží přijetí je tedy otevřeno všem bez rozdílu. „Všicni v něj budou skládat naději“ (Ř 15,12!). »Místo jeho odpočinutí bude slavné« překládá V. jako »jeho hrob bude slavný« - za tím tkví patristická představa o vztyčené korouhvi jako symbolu Kristova kříže (srov. J 12,32…) a odtud aplikace výroku na Kristovo vzkříšení. To je snad základem velikonočního zdobení Božího hrobu (v pravoslavné a katolické tradici) – hrob Ježíšův je slavný tím, že je ráno prázdný, ozdobený slávou andělského světla.
Ž 72,1-7.18-19
Už staré aramejské a pak i křesťanské výklady vztahují slova žalmu na Davidova potomka, Mesiáše. Obraz líčí takové poměry, jaké neodpovídají historickým možnostem a jsou vysvětlitelné jen v eschatologickém kontextu. Žalm je proto užíván o svátku Zjevení páně (Epifanie, na Západě svátek založen na klanění mudrců /a někdy bohužel překryt milou ale mnohdy znejasňující tradicí „Tří králů“/, v pravoslaví na události Ježíšova křtu).
»Šalamoun« může být jmenován jako typ syna Davidova. »Spravedlnost krále« znamená právo pro všechny, i pro ty nejchudší a nejbídnější, neboť na tom je založena jistota a pokoj obce. »Hory a pahorky«, které »přinesou lidu pokoj a spravedlnost« buď označují celou zemi Izrael nebo jako bojová útočiště střediska válečné aktivity (pro niž už nemá být důvodu), anebo to dokonce mohou být místa modloslužby, která konečně ustane. I v dalším textu žalmu se rozvíjí idea dokonalé univerzální vlády (nad celým prostorem života »od moře k moři, od Eufratu do daleka«) přecházející v eschatologické království. »Dokud nezanikne měsíc a slunce« (v.5, 7 a 17) je výrazem věčného a kosmického rozměru spravedlivé vlády, jejíž veškeré požehnání je vposled Hospodinovo, jak vyjadřuje vznešená závěrečná doxologie (v.18-19).
Na Krista tu ukazuje soudcovská role krále i obraz království spravedlnosti a práva, ideální a nikdy v imanenci nenaplněné. Přesto je tento výraz naděje a touhy po skutečném požehnání života obce svědectvím o Boží vůli a slovem, které snad může tvořit doplněk k zásadnímu eschatologickému výhledu o naprosté novosti nadcházejícího stavu světa: »co oko nevidělo a ucho neslyšelo« (1K 2,9), »nová země a nové nebe« (Zj 21,1;5; 2Pt 3,13). Člověk však tuší charakter tohoto zaslíbeného království: spravedlnost pučí z »vláhy svlažující zemi«. Bude nastoleno spásou, představovanou zde jako záchrana, vykoupení od bezpráví z lásky k životu (v.14).
Ř 15,4-13
v. 12 se odkazuje na Iz 11,10 – Kristus bude panovat nad národem a všichni v něj budou skládat naději
v.13 Bůh naděje naplní pokojem ve víře
Mt 3,1-12
Celá perikopa je nesena zřetelným pocitem naléhavosti a neodkladnosti věci, která má zásadní význam pro všechny a všechno. Jan Křtitel je u Mt identifikován jasněji s Eliášem vnímaným jako předchůdce Kristův (11,14; 17,13). Prorocký citát u něj (v.3) znamená zaslíbení, u Ježíše se prorocký citát (jiné místo) již naplňuje (4,14-17).
V.1 Evangelium neklade důraz na to, že Jan Křtitel křtil, ale že kázal (ve smyslu vyhlašování příchodu království). Je viděn jako jednoznačný předchůdce Ježíšův. Poušť je symbolickým místem příchodu mesiášské éry vzhledem ke svému významu v exodu (podobně je místem Ježíšova půstu).
V.2 »Čiňte pokání« znamená »obraťte se od hříchu« (metanoiete) k Hospodinu. »Nebeské království« je skutečností Boží vlády nad věcí světa, která vychází „z nebes“ tj. od Boha k lidem a světu. Termín nahrazuje „boží království“ snad z obavy před užíváním božího jména. Znamená však víc: oblast Syna člověka, jemuž je dána moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). /“nebeské království“ může znamenat jak vládu Hospodina, tak Syna/
V.3 Příchod tohoto panování není nahodilý ale děje se podle prorockých zaslíbení (zde Iz 40,3). Na rozdíl od Mk 1,2 (kde je citát výroku nadpisem evangelia) je »na poušti« sám »volající« - Mt jde více o geografické a historické souvislosti. Poušť tu není ani tak starozákonní „poušť v plánu spásy“ jako „poušť Judská“.
V.4 Janův oděv a pokrm nejsou atributy asketického programu, nýbrž jen a právě podtrhují naléhavost obrácení a záchrany (na vedlejší věci teď nelze dbát). Zástupy »vycházející« za Janem (v.5) připomínají exodus. Vyznání hříchů ústí v křest v Jordáně – symbol očisty od hříchu a konečného exodu.
Jako později Ježíš, tak i Jan odmítá jistotu privilegovanosti „vyvoleného národa“ (v.9). Ke spáse světa Bůh vyvolenost nepotřebuje. Kdyby na to přišlo a mezi jeho lidem jej nikdo neuslyšel, může povolat kamení, tedy použít kohokoli (v.10) jako základ své obce. Hledání jistoty v identitě vyvoleného národa praotců je teď již marné. Příchod boží vlády (spásy) nezačíná vyvolením, ale obrácením od zlého a pokáním.
V.7-10 téměř doslova odpovídají kázání u Lk, nicméně úvod se liší, hněv Hospodina nemíří jako u Lk proti celému Izraeli, ale proti saduceům a farizeům (a je zvláštní, že jsou znepřátelené tábory jmenovány společně); Mt vůbec rozlišuje silněji mezi poslušnými a neposlušnými uvnitř Izraele.
V.8 Je zrušena všechna „sakramentální jistota“ – rozhodující jsou »plody«, pro očištění nestačí samotný rituál křtu – v kumránských svitcích se v mnišských pravidlech se ten, kdo nedbá zákona Božího, v žádné očistné lázni, ve vodě řek ani moří nemůže očistit. Jan Křtitel varuje před laciným úspěchem v podobě zástupů pokřtěných. Jde o „plod“, jenž roste z postojů srdce, jde o celý život.
V.9 Nejde tu o protiklad mezi nějakými „abrahamovci“ a jinými přívrženci. odvolání se nepočítá proto, že boha nelze svázat žádným odkazem, považovat jej za „vyřešeného“ odkazem na náboženství, nic není „hotové“ skrze nějaké kouzlo, amulet, rituál, modlení, dokonce ani skrze doslovné plnění příkazů zákona ještě není nic „uděláno“. Jen přístup bez výhrad a výminek se počítá. Bez toho je více života i v něčem tak neživém jeko je kamení. Bůh je svobodný v jednání i tvoření a povolá si z míst nečekaných (z pohanů, nedověrců, nás samotných) nový národ, církev.
V.10 Očistný oheň představuje Boží soud. »Sekera na kořeni« (v.10) a »lopata na mlatě« jsou nanejvýš naléhavé. Nemá šanci ten, kdo jen přihlíží v domění, že má dost času. Je tu poslední chvíle, obrácení nesnese odkladu! (Z pohledu spravedlnosti nesnese odkladu nastolení stavu práva, na-pravení, viz Ž 72).
V. 11 Tomu, kdo přichází, není Jan Křtitel hoden ani rozvázat řemínky obuvi, čímž expresivně vymezuje své (spásně-dějinné) postavení. Jan je Boží znamení času.
V.11 Odkaz na mocnějšího následovníka nemusí být nutně pozdější prvokřesťanskou vrstvou, neodpovídá přesně pozdějšímu Ježíšovi a může proto být Křtitelovým slovem vycházejícím z představy o Mesiáši-Soudci. Křest ohněm je výrazem pro očistu ke spasení. Janův křest vodou je křtem pokání a nenáleží do rámce kultovní očisty, neboť je jednorázový. Tento akt nikomu nic od Boha neslibuje, jen doprovází postoj a vůli k obratu.
V.12 Každý se v obrácení může postavit na stranu „ovoce“, „plodů“, které budou děleny od marných plev. Střezte se být plevami! je slovo evangelia křesťanské obci.
Podněty:
Ideální stav věcí v království božím je eschatologický výhled, ale je tu možnost a nutnost úsilí o uskutečňování prvků boží vlády teď a tady. Doufat v Hospodina a žít nadějí z ducha svatého (Ř 15,13) znamená usilovat o ony eschatologické hodnoty ve světě podle nejlepších možností. Hlavním rysem požehnaného prostoru existence je spravedlnost. Bez spravedlnosti není svobody ani naděje. Pokoj ve víře a radost ze svobody znovuzrozeného života nesnese útisk, násilí a bezpráví. (Ad Ž 72)
I v tom je boží spravedlnost (spravedlnost božího řádu věcí), že národy (tj. „neobřezanci“, tedy „pohané“) jsou zváni k doufání a pod správu Boží: Boží přijetí je pro (nás) všechny. (Ad Ř 15,12.13; Iz 11,9-10)
Volání Jana Křtitele přináší na počátku Adventu naléhavost nadcházejícího Božího příchodu s jeho královstvím pokoje, jaká je v pozadí vánočního příběhu – tomu příběhu dává smysl skutečnost prorockých zaslíbení, která se u Ježíše začínají závratným způsobem naplňovat. Mt 3 rámuje vánoční okruh: perikopa ústí do líčení křtu Ježíšova, které svátečně uzavře vánoční dobu.
Příchod boží vlády, Mesiášovy spásy, se týká všech a všeho (stvoření). Není podmíněn žádnými vnějšími skutečnostmi místa, času či původu a vyvolení. Začíná výzvou k obrácení od zlého a k pokání. To je předpokladem všech dalších (a velikých) věcí.
-smr-
Starokatolická kolekta:
Veliký a svatý Bože,
voláš nás, abychom v každé době a v každé situaci
připravovali cestu pro Krista, v němž k nám přichází pokoj a smíření.
Dej nám odvahu, změnit svůj život podle tvé vůle
a lásku ke všem lidem bez rozdílu.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a tvoří život na věky věků.