Ohrožené křesťanství

Křesťanství je dnes podle počtu věřících největším světovým
náboženstvím. Je pevně zakořeněno v mnoha evropských zemích. V řadě
východoevropských států probíhá znovuzrození víry, obnovují se nebo
staví tisíce kostelů a stovky klášterů, zakládají se duchovní
vzdělávací instituty, miliony lidí znovu nacházejí cestu k Bohu. Zdá
se, že není žádného důvodu pro obavu o osud křesťanství.

Posuzujeme-li ale situaci šířeji a pokoušíme-li se pohlédnout do
budoucnosti, nevypadají perspektivy křesťanství už tak radostně. V
některých oblastech světa lze pozorovat tendence, které - jak se mi
zdá - musejí vyvolávat vážné obavy. Poprvé po mnoha desetiletích lze
mluvit o podstatném oslabení křesťanství v Latinské a Jižní Americe,
kde statisíce věřících se přidávají k sektám, novým náboženským
hnutím a různým charismatickým skupinám. V severní Americe přivodily
skandály, které byly vyvolány nemorálními způsoby chování duchovních,
církvi tak vážkou škodu, že celé diecéze nuceny vyhlásit bankrot.

V Evropě, kolébce západního křesťanství, probíhají znepokojující
procesy. V mnoha zemích západní Evropy panuje katastrofální
nedostatek kandidátů na kněžský úřad, kteří se musí importovat z
východní Evropy, Asie a Jižní Ameriky. Počet mladých lidí, kteří sami
sebe označují za křesťany a navštěvují kostel, značně klesá. Podle
statistik poklesl ve Vídni počet členů katolické církve poprvé po
mnoha staletích pod 50%. Demonstrativní výstup z církve se stal
každodenním jevem; někteří bývalí věřící si dokonce přejí, aby jim
bylo vystaveno potvrzení, že jim udělená svátost křtu je anulována.

Tradiční křesťanský názor na manželství už v Evropě nepřevládá. S
rodinami s mnoha dětmi se setkáte zřídka, přibývá rodin s jedním
dítětem, je stále více manželství bezdětných a případů, kdy dítě/děti
vychovává pouze jeden rodič. Křesťanského obyvatelstva Evropy
neustále ubývá; zároveň se velmi rychle zvyšuje počet evropských
muslimů.

Všechny tyto procesy jsou dobře známé, jak v církevním tak i světském
tisku se o nich dost informuje. Nezmiňuji je proto, abych vzbuzoval
paniku, nýbrž proto, abychom mohli společně uvažovat jak o výzvách,
před kterými dnes tradiční křesťanství stojí, tak i o odpovědech,
které můžeme na tyto výzvy společně dát.

Výzvy přicházejí dnes pro křesťanství jak zvnitřku tak zvenčí. Výzev
zvnějšku je velmi mnoho. Je to především militantní sekularismus,
který v oblasti evropské společnosi dobývá stále zřetelnějších
vítězství a prohlašuje se za jediný legitimní světonázorový systém,
na jehož základu má být založen nový světový pořádek - jak v Evropě
tak i mimo její hranice. Snaha vytlačit náboženství ze sféry
veřejnosti, přidělit mu místo na periferii lidského života, odkázat
je výlučně do oblasti soukromého života každého jednotlivce - takový
je onen program, jehož realizaci prosazují zastánci militantního
sekularismu. Jsme svědky důsledné, systematické a cílené agrese
sekularismu vůči zbytkům evropské křesťanské civilizace, která má být
jednou provždy zničena. Tato agrese se děje za slavnostního bubnování
zastánců demokracie a liberálních hodnot, za hlasitého pokřiku na
obranu lidských práv a svobod občanů. Při tom se ale zpochybňuje
jedno základní lidské právo - smět veřejně vyznávat víru v Boha; v
ohrožení se ocitá právo lidského společenství pořádat svůj život na
základě náboženského světového názoru.

Útok militantního sekularismu na křesťanství nabývá na síle v
kontextu globalisačních procesů, které se týkají všech větších vrstev
obyvatelstva po celém světě. Globalizace je různorodý, mnohostranný a
mnohovrstvený proces. Globalizace ovlivňuje jak svět jako celek tak
také jednotlivé země a oblasti, jak celé lidské společenství, tak
také konkrétní lidi; týká se politiky a ekonomie, morálky a práva,
vědy a umění, vzdělání i kultury. Globalizace vtiskuje svou pečeť
prakticky všem sférám činnosti a života člověka, snad s jedinou
výjimkou: náboženství. Pouze náboženství se dnes důsledně staví na
odpor zoufalému tlaku globalismu a vstupuje do nerovného boje na
obranu oněch hodnot, které považuje za zásadní a proti kterým se
staví globalisace. A pouze náboženství je sto postavit proti
ideologii globalismu svůj systém duchovně morální orientace, který
zakládá staletími osvědčená zkušenost generací, která byla formována
v době před globalisací.

Křesťanství je vyzýváno také onou "diktaturou relativismu", o níž
několik dní před svým zvolením za římského papeže hovořil kardinál
Joseph Ratzinger. Podle jeho slov 'relativismus neuznává žádná
omezení a pozvedá vlastní ego člověka a jeho přání na poslední
kriterium'. Relativismus se stal dominující ideologií v oblasti
evropských základních, středních i vysokých vzdělávacích zařízeních.
O raného dětství se do člověka vtiskuje, že neexistují žádné
absolutní morální normy a hodnoty, že náboženství je rekvizitou
minulosti a že vlastní blaho a pohodlí se pro člověka musí stát
nejvyšší hodnotou. O této tendenci v oblasti vzdělávání hovoří
liberální filosof F. Fukuyama s netajeným uspokojením: 'Moderní
vzdělání stimuluje učité tendence k relativismu, t.j. učení, v němž
jsou všechny hodnotové horizonty a hodnotové systémy relativní,
místně a dobově vázané a žádné výpovědi nejsou pravdivivé... Na konci
dějin poslední člověk ví, že se nevyplatí riskovat život pro nějaký
velký cíl, protože vidí dějiny plné zbytečných bitev, v nichž lidé
navzájem bojují, aby se rozhodlo, má-li být člověk křesťanem nebo
muslimem, protestantem nebo katolíkem.'

Ale skutečnost dosvědčuje, že pro miliony lidí na zeměkouli v žádném
případě není lhostejné, jsou-li křesťany nebo muslimy, protestanty,
pravoslavnými nebo katolíky. A mnoho z nich je ochotno nejen svůj
život 'riskovat pro nějaký velký cíl', ale v případě nutnosti jej
položit za svou víru, jako tomu bylo v případě desítek tisíc
mučedníků a vyznavačů víry v Rusku 20. století. Jejich nasazení pro
víru a také ve svém rozměru bezpříkladné náboženské znovuzrození
posledních 15 let v Rusku a řadě východoevropských zemí jsou
svědectvím toho, že náboženská etapa ve vývoji zdaleka nepatří do
minulosti a že víra dokáže lidi inspirovat i v našich dnech jako tomu
bylo před staletími.

Když sekularismus odvrhl ony duchovně-morální hodnoty, které tvoří
základ tradičního náboženského světového názoru, nezasadil ránu ani
tak náboženským společenstvím, jako spíš celé lidské společnosti,
především rodině a dětem. Tradiční představy o nerozlučitelnosti
manželství, o manželské věrnosti a o požehnání v dětech byly
pohřbeny: Tyto představy jsou v Evropě se strany liberálů a demokratů
všech odstínů systematicky poplivávány a hanobeny. Namísto manželské
věrnosti se propaguje "volná láska", životní svazek homosexuálů se
staví naroveň manželskému svazku, proti požehnání v dětech se staví
"plánované rodičovství". Zničení zřízení "rodina" je závažným
zločinem proti lidstvu, za nějž před dějinami ponesou odpovědnost
liberálové a přívrženci sekularismu. Právě zřeknutí se tradiční
rodinné morálky je u kořenů oné těžké demografické krize, která
zasáhla mnoho zemí Evropy a která její křesťanské obyvatelstvo
ohrožuje vymřením.

Totalitářské sekty a tak zvaná nová náboženská hnutí jsou další
reálnou misijní výzvou pro církev 21. století. I na tuto výzvu bychom
měli odpovědět společně. Podle slov Jeho svatosti patriarchy
moskevského a celé Rusi Alexije podrobují totalitářské sekty a nová
náboženská hnutí 'celý systém křesťanských hodnot revizi, když se
pokoušejí nalézat světonázorový základ v reformních východních
náboženstvích, v esoterice a někdy také v obyčejném okultismu'. Tato
hnutí a sekty "důsledně podkopávají staletí starých tradic a principů
národů, rozdmychávají konflikt se společenskými institucemi a
vyhlašují válku církvi Kristově'. Jejich destruktivní činnost 'nevede
jen ke zfalšování smyslu křesťanské zbožnosti, ale také ke zničení
národní duchovní kultury'.

Dnešní přívrženci sekt využívají nejnovějších metod kontroly nad
vědomím lidí, propagandy a reklamy; mnoho sekt disponuje mocnými
finančními strukturami. Nekontrolovaná činnost "nových náboženských
hnutí" přivodí vážné škody zdraví člověka, pohrdá základními lidskými
právy, ohrožuje rodinu, společnost a stát a zpochybňuje tradiční
hodnoty. Odvolávajíce se na výhradní zákonnost a zamlžujíce své pravé
zájmy ukrývají se vůdci sekt velmi často za různá náboženská,
politická, obrozenecká, kulturní a jiná provolání.

Nebezpečí pseudoreligiozní expanze zřetelně rozpoznaly některé
evropské země jako Německo, Francie, Belgie a Polsko už dávno: Tyto
země přijaly řadu opatření k omezení činnosti destruktivnícxh hnutí a
sekt. Problematika sekt a nových náboženských hnutí byla vyjádřena v
dokumentech a usneseních valného shromáždění Rady Evropy, v
doporučeních Evropského parlamentního shromáždění a v usneseních
Ministerské rady EU a Evropského parlamentu.

Církev ale nemůže tento problém odsunout stranou také z moci svého
povolání ke stálému dosvědčování pravdy. Musíme také uznat, že určitý
podíl viny na širokém rozšíření sekt leží u nás, zástupců tradičních
církví. Statistika ukazuje, že se k sektám většinou nepřidávají
atheisté, kteří se náhle obrátili k novému, pro ně zajímavému učení,
nýbrž lidé, kteří v církvi nebyli slyšeni tam, kam se o duchovní radu
obrátili a kde nenašli nutnou pozornost a potřebné pochopení. Musíme
se pozorněji a ochotněji věnovat problémům moderních lidí, z nichž
mnozí dnes v církvi hledají podporu v těžké životní situaci. Musíme s
lidmi mluvit v řeči moderní společnosti, jejíž život a problémy
bychom měli znát. Bez bázně bychom měli odhalovat neblahé případy,
při čemž nesmíme zapomínat, že náš boj je proti lži a ne proti
člověku. Přívrženci sekt jsou děti Boží, 'pro něž Kristus zemřel', On
miluje každé své stvoření stejně.

Další výzvu představuje pro tradiční křesťanství islámský
fundamentalismus. Pravidla politické slušnosti vlastní většině
Evropanů nepřipouštějí mluvit o "islámské hrozbě". Nejčastěji
slyšíme, že islám je mírumilovné náboženství a že pouze jednotliví
extremisté a teroristé se ho pokoušejí zneužít pro své antihumánní
cíle. V kontrastu k těmto řečem je ale v Afganistánu za přestup ke
křesťanství udělován trest smrti, v Indonesii vypalují muslimové
křesťanské kostely a v Kosovu probíhá před zraky celého světového
společenství a za přítomnosti tak zvaných "mírových sil" systematické
a barbarské ničení starobylých křesťanských svatyň. Liberální
politici vyzývají muslimy, aby se integrovali do západní společnosti,
ale mnoho muslimů o to vůbec neusiluje, naopak od jednotlivých zvlášť
militantních imámů přicházejí výzvy, aby byla celé západní civilizaci
vyhlášena svatá válka a aby byla Evropa dobyta.

Mluví-li se o výzvách tradičnímu křesťanství se strany křesťanství
samotného, je to podle mého mínění nejzávaždější liberalisace
dogmatického, ekklesiologického a morálního učení v mnoha
protestantských společenstvích. Tento proces vedl na ekklesiologické
rovině k zavedení kněžství žen a k celé řadě jiných, z hlediska
tradičního křesťanství nepřijatelných, novot. V oblasti křesťanské
etiky vedl tento proces zvláště k revizi tradičních představ o
manželství a rodině, o manželské věrnosti a cudnosti, k uznání
takzvaných "homosexuálních manželství" a dokonce k zavádění
zvláštního rituálu "požehnání" tohoto druhu životních svazků. V učení
vede právě tento proces nezřídka k dogmatickému relativismu, který
dovoluje volný výklad mnoha základních pravd křesťanství, jako třeba
učení o svaté Trojici a o zmrtvýchvstání Kristově. Je stále
obtížnější mluvit o "křesťanství" jako o jednotném systému učení
věrouky a morálky: Stále zřetelnější a do nebe volající se stává
hluboká propast v názorech mezi křesťany tradice a křesťany
liberálního proudu.

V takové situaci se konsolidace sil oněch křesťanských společenství,
která jsou ochotna hájit tradiční verzi křesťanství proti všem možným
liberálním verzím, stává naléhavou a nezbytnou. K těmto společenstvím
patří především katolická a pravoslavná církev i staroorientální
(předchalcedonské) církve. Nemluvím zde teď o oněch vážných
dogmatických a ekklesiologických názorových rozdílech, které mezi
těmito církvemi existují a které mohou a musí být projednávány v
rámci bilaterálních dialogů rozhovorů. Mluvím o nutnosti jisté
strategické aliance mezi těmito církvemi, o jistém paktu nebo smlouvě
na obranu tradičního křesťanství jako takového, na obranu především
před výzvami moderny přicházejícími jak zevnitř tak zvenčí, ať to je
liberalismus, sektářství, islámský fundamentalismus, militantní
sekularismus nebo relativismus.

Křesťanský konservativismus je až podnes v Evropě ztotožňován skoro
výlučně s katolickou církví, při čemž je stanovisko pravoslavných
méně známo. Když by katolíci vystoupili v jedné frontě, stal by se
hlas pravoslavných církví významně slyšitelnějším a pozici katolické
církve by se dostalo mocné dodatečné podpory. Nesmíme zapomenout, že
v Evropě žije v současné době asi 280 milionů katolíků a asi 210
milionů pravoslavných. Společně by vytvořili armádu půl miliardy,
která by byla sto hájit své hodnoty a ideály.

Katolíci a pravoslavní by se měli společně vydat na cestu obrany
především tradičních morálních hodnot jako je rodina, požehnání dětmi
a manželská věrnost. Bohužel máme s většinou protestantů v těchto
otázkách závažné divergence, nemluvě o zásadních divergencích
theologické a ekklesiologické povahy. Jako příklad bych chtěl uvést
rozhovor s jedním luteránským biskupem, který se odehrál v rámci
theologického dialogu s jednou ze severních lutherských církví.
Pokoušeli jsme se vypracovat společný dokument o obraně tradičních
hodnot. Šlo o potraty. Zeptal jsem se: 'Můžeme ve společném dokumentu
napsat, že potrat je hřích?' Odpověď luteránského biskupa byla
následující: 'Přirozeně nepropagujeme potraty, dáváme přednost
bránění početí.' Ptal jsem se dál: 'Ale je potrat z hlediska Vaší
církve přesto hříchem nebo ne?' Odpověděl: 'Rozumějte, existují přece
různé okolnosti, například život matky nebo život dítěte je v
ohrožení.' - 'A kdyby nebylo žádného ohrožení života dítěte ani
života matky, je potom potrat hříchem nebo ne?' Luteránský biskup ani
potom jednoznačně nepřitakal k tomu, že potrat je hříchem.

O čem lze vést dialog, když potrat není hříchem, když "homosexuální
manželství" je velkolepé a bránění početí výborné? Pouze katolíci a
pravoslavní zachovávají v dnešní Evropě tradiční pohled na rodinné
hodnoty a v tomto ohledu jsou pravoslavní a katolíci strategickými
partnery.

Jak pravoslavní tak katolíci musí dnes zodpovědět jednu otázku:
Můžeme se, ač nejsme jednou církví, vzhledem k vnějšímu světu učit
jednat jako jednotná struktura, jako spolek stejně smýšlejících, jako
strategičtí partneři? Mnoho pravoslavných je přesvědčeno o tom, že to
můžeme a toto přesvědčení sdílí - pokud je mi známo - i značný počet
katolíků.

Strukturu, která by katolíkům a pravoslavným dovolila vystupovat v
jedné frontě, lze pojmenovat různě. Když jsem před více než jedním
rokem v den volby Benedikta XVI. za římského papeže poprvé navrhl
vytvoření takové struktury, nazval jsem ji "pravoslavno-katolická
aliance". Od té doby přišlo mnoho ohlasů, převážně kladných. Někteří
se ale pohoršovali nad slovem "aliance", v němž viděli militaristické
a politické konotace. Přirozeně, že hlavní věcí není pojem, ale idea
sama. Pro mne bylo důležité nalézt takový pojem, který by neobsahoval
žádné ekklesiologické konotace a nedával možnost pochopení, jako by
se navrhovala nová unie mezi pravoslavnými a katolíky k dosažení
jednoty ve věrouce. Navrhovanou strukturu lze nazvat například
pravoslavno-katolickým výborem pro spolupráci v Evropě nebo
konsultativní radou.

Na Eucharistickém kongresu v Bari v květnu 2005 ostatně zmínil
kardinál Walter Kasper, president Papežské rady pro podporu jednoty
křesťanů ideu pravoslavno-katolického "koncilu". Tato idea byla v
pravoslavných kruzích přijata různě, protože slovo "koncil" má v této
souvislosti nanejvýš specifickou konotaci: Upomíná na koncil
ferrarsko-florentský a jiné podobné koncily, na nichž katolíci
vnucovali pravoslavným unii.

Jsem toho názoru, že v nynější etapě je ještě příliš brzy hovořit o
"koncilu" s cílem dosažení jednoty ve věrouce a v ekklesiologii. Měli
bychom daleko spíše hovořit o strategické spolupráci s cílem
vypracovat společné stanovisko v sociálních a morálních otázkách - o
alianci, výboru nebo konsultativní radě, která by pravoslavným a
katolíkům pomohla k tomu, aby nehájili vlastní zájmy, nýbrž zájmy
tradičního křesťanství jako takového.

K navrhované struktuře by mohli patřit ti katoličtí biskupové, kteří
tvoří Komisi evropských biskupských konferencí (COMECE) a z druhé
strany oficiální zástupci těch pravoslavných zemských církví a
staroorientálních (předchalcedonských) církví, které mají v Evropě
diecéze nebo farnosti. Jiné organizační modely této aliance jsou
jistě také možné.

V rámci navrhované organizace by mohly být diskutovány - jak už bylo
zmíněno - především sociální a etické otázky jako vztah k sekularismu
a relativismu, problémy bioetiky a biotechnologií, umělého přerušení
těhotenství, bránění početí, klonování, euthanasie a mnoho dalších
otázek. Ve všech takových otázkách by mohla tato organizace v
partnerské autoritě vést dialog s evropskými mezinárodními
organisacemi, jako třeba s Evropskou komisí, Evropským parlamentem a
Radou Evropy. Při diskusi o těchto otázkách by mohla organisace
zastupovat tradiční křesťanství také v dialogu s islámem, židovstvím
a jinými světovými náboženstvími.

V rámci Evropské pravoslavno-katolické aliance nebo Výboru pro
spolupráci nebo Konsultativní rady by mimo to mohl být vypracován
"Kodex chování" pro katolíky v pravoslavných zemích a pro pravoslavné
v katolických zemích, kterého je potřeba pro upravení problému
proselytismu. V takovém případě by organisace vykonávala funkci
"pravoslavno-katolického shromáždění biskupů" na celoevropské úrovni.

Otázky věrouky se musí přirozeně porojednávat v rámci již existující
Smíšené komise pro pravoslavno-katolický dialog, která se po
šestiletém přerušení sejde opět letos na podzim v Srbsku. Ale máme v
nynější situaci, kdy je ohroženo samo křesťanství, právo omezovat
svou bilaterální spolupráci na nenaléhavé diskutování papežova
primátu, formulace "filioque" a jiných theologických a
ekklesiologických otázek, které církev rozdělují?

Jako "profesionální" theolog si jsem velmi dobře vědom významu těchto
otázek pro dosažení jednoty církví. Tyto otázky se ale diskutují již
skoro tisíc let a není známo, kolik času je ještě třeba k tomu, aby
byly vyřešeny. Nemůžeme počítat s brzkým dosažením jednoty ve věrouce
a nesmíme ji učinit podmínkou pro rozšíření spolupráce. Theologický
dialog je třeba vést dále jeho vlastním způsobem: Jeho úspěchy nebo
neúspěchy ale nesmějí mít vliv na naši spolupráci v oněch mnoha
oblastech, v nichž jsme vzájemný souhlas nikdy neztratili.

Právě dnes je taková spolupráce naléhavá jako nikdy předtím. Za
dvacet, třicet nebo čtyřicet let může být pozdě.