Manželství z lutherské perspektivy

Autor:
Publikováno:

Referát o manželství z pohledu lutherské teologie. Dovoluji si jej v přepracované podobě nabídnout i čtenářům, jako malý námět k zamyšlení nad tématem, které v církvi pokládáme za samozřejmé, ale např. při předsvatebních přípravách snoubenců pozorujeme, jak málo mu často rozumíme. Věřím, že text může poskytnout i určité vodítko v ekumenických rozhovorech o problematice manželství, které vyvstávají zejména v situacích smíšených sňatků.

Biblické svědectví

Manželství a svatební rituály jsou v různých formách přítomny prakticky v celé lidské civilizaci. I když se v některých kulturách vyskytuje polygamie, podléhají vždy partnerské, sexuální a rodinné vztahy více či méně striktním pravidlům, a to i v těch kulturách, které ve své vědecko-technologické povýšenosti považujeme za tzv. primitivní („volná láska ušlechtilých divochů“ je nejspíš jen výplod romantické mysli antropoložky Margaret Meadové). S tím je také v souladu svědectví Písma svatého, podle kterého Bůh ustanovil manželství již při stvoření požehnáním prvnímu lidskému páru a příkazem k plození potomstva (Gn 1:28). Instituce manželství se v knize Genesis nachází v závažných souvislostech celé teologie stvoření člověka – člověk je stvořen k Božímu obrazu jako muž a žena (Gn 1:27), tedy jako bytosti schopné vzájemné lásky a předávání života; vztah muže a ženy je založen na rovnosti a vzájemné pomoci (Gn 2:18nn). Podstatnou okolností je skutečnost, že manželský stav je ustanoven ještě v Ráji před pádem člověka. Manželství jako obraz věrné Boží lásky (ať už Hospodina k lidu Izraele nebo později Krista k jeho církvi či božských osob uvnitř svaté Trojice) se pak stává důležitým motivem ve zvěstování proroků a učení apoštolů (Ef 5:22-33 aj.) a svatební hostina je jedním z hlavních eschatologických obrazů Božího království (Mt 25:1-13, Zj 19:1-9 aj.). Tato provázanost Boží lásky a mezilidských vztahů později bude ovlivňovat i teologii manželství, především v otázce jeho svátostného rozměru.
 
Eticky je ve Starém Zákoně manželství chráněno zákazem cizoložství v Desateru a zákazy zvrácených sexuálních praktik (homosexuální styk, zoofilie, incest atd.). Rozvod byl v židovské tradici možný, rabínské školy se pouze přely o závažnosti důvodů, pro které je možno manželku zapudit. Pro Ježíše je však manželství zásadně nerozlučitelné (s vykladačsky ne zcela jasnou výjimkou mé epi porneia, „než kvůli smilstvu“ v Mt 19:9) z důvodu jednoty těla vytvořené Bohem (Mt 19:6), i přesto, že v řádu nového stvoření v budoucím věku již nemá místo (L 20:34-35). Sv. Pavel – ačkoliv sám pod dojmem brzkého příchodu Páně upřednostňuje celibát – a pavlovská tradice považují manželství za „dobré“ (1K 7:38) a nauky, které manželství zakazují, za ďábelské (1Tm 4:1-3).

Manželství ve staré církvi

Po celé první tisíciletí se manželství v církevních spisech žádná zvláštní pozornost nevěnovala. Bylo to dáno jednak důrazy některých vlivných církevních otců (sv. Augustin, Jan Zlatoústý aj.), kteří v domnění obhajoby příkladu Ježíše a Pavla vyzdvihovali celibátní stav nad manželský a tudíž manželství připisovali nižší hodnotu, jednak také tím, že sňatek nebyl považován za žádnou specificky „církevní“ záležitost a byl uzavírán podle civilního práva a místních zvyklostí. Účast církve se objevuje až později, nejprve především z praktických důvodů. První záznam o křesťanské svatební liturgii na Západě pochází až z 9. století.

Specifickou otázkou je vývoj chápání manželství jako svátosti. Výraz sacramentum sice několikrát užijí Augustin a další otcové, vždy však v širším významu „znamení“ vyjádřujícího Kristovu lásku k církvi u apoštola Pavla. Ve výčtu svátostí u autorů 1. tisíciletí (Rabanus Maurus, Paschasius Radbertus, Jan z Damašku, Theodor Studita a další) chybí. Zařazení mezi klasické svátosti se objevuje až ve vrcholném středověku, nejprve s určitými rozpaky u Huga od sv. Viktora a později u tvůrců soustavy 7 svátostí – Petra Lombardského, Alexandra z Halle a Tomáše Akvinského. Církevním dogmatem římskokatolické církve se stává na Florentském koncilu 22. listopadu 1439 (dekretem Exsultate Deo „proti bludům Arménů“) a definitivně je potvrzeno na 24. zasedání Tridentského koncilu (11. listopadu 1563). Zařazení mezi svátosti však bylo již před Reformací kritizováno řadou teologů a znalců kanonického práva, např. biskupem Durandem, jiní scholastikové sice svátostný charakter přijímají, ale nikoliv bez jisté rozpačitosti (sv. Bonaventura, G. Biel).

Manželství v pohledu lutherství

Reformace se k tématu manželství vlastně dostala dvěma oklikami, jednak přes kritiku „zlořádu“ povinného celibátu kněží a řeholních slibů (23. kapitola Augsburského vyznání a Apologie), jednak v revizi středověkého učení o sedmi svátostech (13. kapitola Apologie). Příčinu zmíněných „zlořádů“ spatřovala v zavádějícím učení o nadřazenosti panického či panenského stavu nad manželstvím.

Martin Luther žádnou soustavnou teologii manželství nevytvořil, k tématu se však vyjadřuje ve Velkém katechismu (ve výkladu přikázání „Nezcizoložíš“), v předmluvě k Oddávací knížce a v řadě jiných spisů. Soustavnější rozpracování tématu je dílem poreformační doby, především éry orthodoxního cizelování „čistého učení“ a konfesních polemik s protireformačním katolicismem a sektáři.

Johann Gerhard definuje manželství jako svatý řád života Bohem ustanovený (ordo vitae sanctus divinitus institutus). To je v první řadě odpovědí na osočení ze strany Tridentského koncilu, podle kterého prý reformátoři učí, že manželství bylo „vneseno do církve lidmi.“ Tento pohled ostatně dodnes zastává řada římskokatolických laiků a méně vzdělaných kněží, kteří si akceptaci civilních sňatků v evangelických církvích mylně vykládají jako potvrzení toho, že pro protestanty je manželství jen lidská společenská konvence. Autoři luterského pravověří svorně učí, že Původcem a hlavní příčinou manželství je Trojjediný Bůh. To je zjevné z toho, že manželství bylo ustanoveno ještě v Ráji před pádem člověka a týká se tedy lidské přirozenosti jako takové, stojí na přirozené náklonnosti nám dané při stvoření, nikoliv na hříšných žádostech vznikajících v důsledku pádu člověka.

Můžeme tedy shrnout, že pro evangelickou víru je manželství Bohem daný přirozený řád lidského života v trvalém společenství jedné ženy a jednoho muže, který je dán člověku již od stvoření a není tedy ani zvláštní církevní služebností, ani společenskou konvencí.

S tím souvisí otázka, zda a do jaké míry je možné manželství považovat za svátost. Římskokatolická církev považuje sňatek pokřtěných osob za jednu ze sedmi svátostí Nového Zákona (občanské manželství dvou nepokřtěných osob považuje za platné jako tzv. „přirozené manželství“, ovšem s výhradou rozlučitelnosti prostřednictvím tzv. pavlovské nebo petrovské výsady; pokřtěný křesťan-katolík je vázán povinností uzavřít svátostné manželství před církví) a tedy za svátost v užším slova smyslu (jako účinné znamení, které uděluje spásnou milost). Evangelická teologie však vůči tomu vznáší řadu námitek: manželství chybí nosný hmotný „živel“ odpovídající vodě u křtu či chlebu a vínu Večeře Páně, chybí rovněž analogická slova ustanovení v Novém Zákoně – Ježíš sice o manželství hovoří, avšak jako o již existující instituci, pro kterou vymezuje etický rámec. Manželství existuje již ve Starém Zákoně, nemá žádný předobraz jako má křest obřízku či Večeře Páně hod beránka. Dále je hlavním cílem svátostí nadpřirozené dobro prostřednictvím odpuštění hříchů a duchovního znovuzrození, dobrem manželství však je přirozené rození dětí tělesným způsobem.

Přesto však ani poreformační autoři svátostné souvislosti manželství zcela nezavrhují. Problém spočívá v příliš úzké scholastické „škatulce“ vytvořené pro svátosti, do které nelze manželství natěsnat bez pomoci jistého násilí – týká se to především myšlenky, že by náboženským úkonem církevního sňatku docházelo k předávání spásné milosti. Zůstává však (v tradici evangelické zbožnosti poněkud zanedbaný) motiv manželství jako viditelného obrazu Boží lásky, podobně jako je člověk sám ve stvoření viditelným Božím obrazem. Svátostný rozměr v širším slova smyslu (in significatione latiore), jako znamení posvátné věci (sacrae rei signum), teologové staroluterské orthodoxie připouštějí a koneckonců i sám Martin Luther se modlí ve své Oddávací knížce: „Charakterizoval jsi [stav manželský] tajemstvím svého milého Syna Ježíše Krista a církve, jeho nevěsty...“

Vztah manželství vůči církvi a společnosti nejlépe charakterizuje zařazení článku o manželství v luterské „teologické encyklopedii“ - jeho tradiční místo je (přes silnou souvislost s článkem o stvoření člověka) v tématu věnovanému církvi Kristově, ve které existují tři stavy – „služebný“ (duchovenský), „veřejný“ (dnes bychom řekli politický) a „domácí,“ který pokrývá rodinné vztahy v užším či širším měřítku. To by na první pohled mohlo znamenat návrat manželství do vlivu klerikálních struktur. Musíme si však uvědomit, že na rozdíl od římského katolicismu není v luterství církev pojímána hierarchicky, s laiky podřízenými duchovenstvu. Tím, že církev nevytváří manželství „shora“ distribucí svátostné milosti, ale naopak je (v luterském pojetí) křesťanská rodina základní jednotkou sborového společenství (jako svého druhu „církvička“ s otcem jako knězem) a buduje tak církev „zdola,“ vytváří se mezi manželstvím a církví úzká vazba i na jiném základě než na klerikálně-sakramentálním, kontrolovaném hierarchií.

S otázkou, zda manželství náleží sféře církve či sféře rodiny a společnosti, souvisí další ze sporných bodů mezi konfesními tábory – podle římskokatolického učení mohou také děti dosud závislé na rodině uzavřít platný sňatek proti vůli svých rodičů (splní-li pochopitelně všechny církevní podmínky), což luterští teologové popírají, sňatek vnímají v širším kontextu rodiny a společnosti. Jedná se pochopitelně o situaci standardních rodinných vztahů – u rodičů tyranských, nepříčetných či dlouhodobě v životě dítěte nepřítomných uvedená zásada neplatí; pro nešťastného Romea a Julii ze Shakespearova dramatu by tedy asi měli pochopení i strážci luterského pravověří.

Specifickým problémem je otázka rozvodu. Bez ohledu na laxní praxi v současných liberálních církvích je jak z římskokatolického, tak i z evangelického pohledu manželství zásadně nerozlučitelné. Zatímco u římských katolíků je možné tuto zásadu za určitých okolností obejít zneplatněním manželství od počátku (prohlášením církevního soudu, že manželství vlastně nikdy nenastalo), tradiční lutherská teologie připouští v případě cizoložství nebo „zlovolného opuštění“ (malitiosa desertio) s trvalými důsledky možnost uzavření nového sňatku pro nevinnou stranu.

Současné otázky

Ve svém textu jsem posluchače (a nyní tedy i čtenáře) letmo seznámil s vývojem a podobou klasické lutherské nauky o manželství, která se formovala v 16. a 17. století v zápase o vymanění křesťanského manželství z mocenské sféry středověké církve a přitom o zachování jeho křesťanského charakteru. Výzvy současnosti, tedy druhé dekády 21. století jsou však poněkud odlišné – otázka po charakteru křesťanského manželství se změnila v otázku, zda má manželství vůbec smysl (nehledě na otázku, zda má smysl křesťanství).

Konfrontaci s těmito výzvami (individualismus, „singles“ a rozpad rodiny, „queer“ ideologie a „alternativní“ formy soužití, sex odpreparovaný od vztahů) se poměrně obšírně věnuje teolog P. R. Hinlicky v 6. kapitole knihy „Luther a milovaná komunita,“ která je od loňského roku přístupná také českému a slovenskému čtenáři. V ní cituje jedno svatební kázání D. Bonhoeffera, podle kterého je sice láska vnitřní záležitostí páru, ale manželství tyto hranice překračuje, existuje jako stav (či dokonce „úřad“) se zodpovědností vůči světu a lidstvu, jako součást dlouhého řetězce generací. Citát německého mučedníka končí provokativní tezí, že nikoliv láska udržuje manželství, ale manželství udržuje lásku. Hinlicky v návaznosti na tuto myšlenku vyzdvihuje důležitost pevných forem manželství a rodiny nejen pro stabilitu lidského společenství, ale i jako obranu proti modernímu totalitarismu ve světě, kde si stát a autoritářské systémy osobují práva jakéhosi „náhradního rodiče“ atomizovaných jedinců. Upozorňuje však, že tyto formy nejsou pro Bonhoeffera nějaké statické obecně náboženské principy (které velkou část německých evangelíků přivedly skrze alianci „trůnu a oltáře“ k tragickému souhlasu s nacistickým režimem), ale jejich měřítkem je Boží obraz v přicházejícím Kristu.

Jsme svědky situace, kdy boj za nezávislost individua a sexuální revoluce (přestože přinesly i dílčí pozitivní efekt) paradoxně přivedly řadu lidí k nenaplněné touze žít v dobrých a trvalých mezilidských vztazích za současné neschopnosti takové vztahy navázat či si je udržet, že příslovečný klín „zotročujícího patriarchalismu“ byl vytlučen klínem (slovy amerického humoristy P. J. O’Rourka) „civilizace starých mládenců.“ Skutečnost, že víme o lidské přirozenosti, jejíž integrita je rozbita hříchem, nás vede k realismu, že ideálních a harmonických vztahů nemůžeme z vlastních sil dosáhnout nikdy. Je to však také prostor pro církev, která zvěstuje evangelium – i o manželství jako o dobrém a Bohem požehnaném stavu pro lidský život, kde Kristus mění vodu ve víno a který je obrazem jeho lásky.

(text vyšel v upravené podobě rovněž v ročence ECAV v ČR "Evangelicus 2015")