Hned na samém počátku SZ zazní Hospodinovo požehnání člověku, jako muži a ženě: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1.28). Toto plození a množení se, je pak Zákonem ustanoveno v manželství jako jediném řádném svazku, na něž se toto požehnání vztahuje. (Symbolicky je zavržen jako řádný postup plození dětí s otrokyněmi v příběhu o Abramovi a Hagar. Ismael právě není nositelem Hospodinova požehnání, zaslíbení). Manželství samo je pak ve SZ vysoce oceňováno, zvláště pak manželství obdařené syny se téměř blíží jakési primitivní představě vykoupení. To, co je ve SZ jen naznačeno je pak v Talmudu řečeno výslovně: „Bezdětný člověk je považován za mrtvého.“ (Midraš Raba ke Genesis LXXI, 6). Ještě zřetelněji je tato myšlenka vyjádřena v jednom z talmudických příběhů o nemocném králi Chizkijášovi: „Přišel k němu prorok Izajáš,syn Amosův, a řekl mu: Toto praví Hospodin: Udělj pořízení o svém domě, protože zemřeš, nebudeš žít. Co znamená: ,Protože zemřeš, nebudeš žít?´- ,Protože zemřeš´ na tomto světě, ,nebudeš žít´vesvětě budoucím. Otázal se: Proč tak přísný trest? Odpověděl: Protože jsi nesplnil povinnost zplodit děti. Chizkijáš mu řekl: To proto, že jsem s pomocí Svatého ducha uviděl, že ze mě vzejdou děti ničemné. Izajáš mu odpověděl: Co je ti po tajných stezkách Všeslitovného? Máš konat vše, co ti bylo přikázáno, a nechat Svatého, budiž pochválen, aby činil, co se mu zlíbí.“ (Berachot 10a)
Manželství, a zvláště pak syny obdařené manželství, je tak jeden z vrcholů života podle Zákona, tedy i náboženského života jako takového. V tomto ohledu lze zřetelně vnímat judaismus jako náboženství mnohem tělesnější než křesťanství, a to nikoli v negativním slova smyslu. Je to jednoduše náboženství, které má pochopení pro náš vezdejší život.
A v tom je právě kontrast s křesťanstvím. Je-li náš náboženský ale i každodenní život obehnán hradbou Zákona, podmíněn celou řadou Hospodinových přikázání, jsou tato přikázání jak mostem spojujícím člověka s Bohem, tak mostem, který jej ve skutečnosti od Boha oddaluje. Jsou prostě pevně dané hranice. Tady jsem já, tam je Bůh. Křesťanská víra, jak ji zjevil Kristus Ježíš, naproti tomu usiluje o bezprostřední vztah s Bohem. Ten je dán neopakovatelnou obětí Božího Syna, která jakoby otevírá nejsvětější svatyni Chrámu všem. Už nejen veleknězi, ale všem Židům, ba i pohanům. Permanentní noc kostelů. To má ovšem za následek zvednutí nároků na učedníky Kristovy. Už nejsme děti, jsme dospělí, jak praví apoštol Pavel. Jsme dokonce královským kněžstvem, jak praví apoštol Petr. Nutně se tedy tato zvýšená laťka musí projevit v každodenním životě, tedy i v pohledu na manželství.
Když čteme NZ pozorně, zjistíme velmi záhy, že na manželství nemá již tak zcela bezproblémový, ba téměř adorační pohled jako SZ. Manželstvím se zabývá jak Kristus, tak i apoštol Pavel, ale oba ve skutečnosti dávají přednost celibátu.
Neboť masivním opravdu masivním tématem NZ je vztah člověka k Bohu. Vztah bez překážek a rozptylování. Takový je pak důsledně možný právě jen v celibátu (jak potvrdí asi každý se zkušeností z manželství. Jak říká Ježíš, možná až příliš vyostřeně: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.“ Ještě výrazněji je „nepraktičnost“ manželského svazku na cestě za takto vysokým duchovním ideálem vyjádřena ve slovech apoštola Pavla v 1 Kor: „Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.“ Není třeba to tedy chápat jako podceňování manželství (např. v horizontu příchodu Božího království, které přijde opravdu brzy), ale spíše jako vysoké ocenění duchovnějšího přístupu k k víře i za cenu toho, že život prožiji bez partnera a bez dětí.
I sám Pavel ve zmíněném listu korintským totiž říká jasně: „Kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře (!), ale kdo se neožení, udělá lépe.“ Možná jsou i lepší cesty, ale manželství je bezpochyby dobré. V listu Timoteovi se pak Pavel velmi ostře vyjadřuje o těch, kteří zakazují lidem ženit se a jíst Bohem stvořené pokrmy (1Tmt 4.1-3)
Nicméně v dějinách křesťanství se to brzy začalo chápat, že na samo manželství a plození dětí Písmo nazírá kriticky, jako na něco podřadného ba nečistého. Jako radikální odvrat od pojetí manželství, které mají Židé a SZ. To, kromě toho, že to pokřivilo přirozený pohled na sexualitu a hlubokou lidskou potřebu svůj život i své lože sdílet s někým blízkým, je hlavně nebiblické, ba i nenovozákonní. Toto přetížení celibátu a lehké opovržení nad pohlavním životem člověka a nad manželstvím, se podařilo zvrátit až reformaci, ačkoli tam se nemůže člověk ubránit dojmu, že šli reformátoři až k druhému extrému, jak možná uslyšíme v dalších příspěvcích. Celibát byl skoro zavržen. Je to pochopitelné v dobovém kontextu, kdy takto z křesťanského života byly vylučovány či zlehčovány i jiné dobré, avšak zneužité věci (např. zpověď, kadidlo při bohoslužbách apod.), přesto je to vzhledem k Ježíšovým a Pavlovým slovům trochu svévolné.
Pokud ale přejdeme od vyšších sfér zbožnosti k nám, většině spíše obyčejných věřících, oceňuje NZ manželství opravdu velmi vysoko. Je asi skvělé žít čistě v celibátu a plně tak sloužit Bohu, ale je dobré žít ve spokojeném manželství. Člověk tím neztratil Boží blízkost a poznání Boha, dokonce v určitém ohledu získává jiný druh poznání, než je dopřáno křesťanu v celibátu. Není asi dobré sexualitu přeceňovat (stejně jako podceňovat), ale je pravda, že i sám Pavel ve svém známém citátu: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to veliké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ více než naznačuje, že se jedná právě i o tělesné soužití manželů. V tom zůstává Pavel nadále farizeem, neboť obraz Hospodina a jeho lidu jako obraz manželství, ve vší jeho tělesnosti, je velmi starozákonní. Píseň písní je toho možná až příliš vzrušujícím dokladem.
Každopádně manželství je jedinou reálnou alternativou oproti celibátu, buď celibát nebo manželství muže a ženy, tak stojí jediné dvě alternativy podle NZ.
Snad ještě na závěr pár slov k rozvodu. Rozvod je velmi citlivá otázka, týká se totiž slibů, daných si manželi před Bohem, i definitivní přetnutí nejdůvěrnějších vztahů mezi manželi. Snad i proto okolo rozvodu bylo mnoho sporů. Ve SZ se tato otázka prakticky neřeší, i když SZ rozvod/propuštění zná, jakkoli se k němu staví odmítavě (např. Dt 22.19; Dt 22.29; Jr 3.1, Mal 2.16). Přesto detailnější instrukce ohledně rozvodu ve SZ nenajdeme. V pozdější době se tato otázka probírala podrobněji, zejména opět v Talmudu. Mírnější škola Hilelova (v některých ohledech velmi blízká Ježíšovu učení) praví: „Muž se smí se svou ženou rozvést jedině tehdy, když zjistil, že je mu nevěrná.“ Mnohem přísnější škola Šamajova šla mnohem dál: „Může se s ní rozvést dokonce i tehdy, když mu zkazí jídlo.“
V NZ Ježíš zastává přísnější Hilelovo pravidlo: „Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží.“ (Evangelista Lk dokoce ani neuvádí smilstvo jako důvod k rozvodu). Je-li pravda, že člověk slibuje svému protějšku společný život až do smrti, nedá se pak společný rozvod a následný intimní život páru z jiných, než opravdu vážných důvodů, chápat jinak, než jako nevěra, resp. cizoložství.
Souhrnem tedy, manželství má v NZ postavení spíše realistické. Nepodceňuje se, ani není příliš přeceňováno. Vlastně by byl postoj NZ k manželství dnes velmi moderní a současně pastorační. A to zvláště v protestantských církvích, které na celibát už dnes velmi pohlížejí úkosem, a vážnost manželství je také citelně oslabena. S trochou nadsázky a s jistou nostalgií je potřeba říci, že jsme si téma manželství nechali trochu vzít. Vždyť nikoli ČCE nebo reformační církve v Evropě, ale katolická církev je dnes vnímána jako ochránkyně manželství a rodinných hodnot, zatímco reformační proudy dnes poněkud líbivě, bez ohledu na NZ a vlastní teologii, připouštějí i jiné soužití partnerů, než je manželství. Ad fontes (zpět k pramenům) je tedy heslo, které je zcela akuální i dnes.