Radostná cesta objevování Ameriky

Na samý začátek: Heilsbronn a Heilbronn jsou dvě různá místa. Banální zjištění, které jsem pouze díky nápovědě učinila u čerpací stanice kousek za Plzní. Takže až tam pojedete vy, pozor na to! 

    Má láska k vlasti dozrála za ročního pobytu v Německu - už svou otčinu nemiluji nekriticky. I proto jsem nad nabídkou vyjet do Bavorska na konferenci bavorských luteránů mnoho neváhala. Dopředu říkám, že jsem si odvezla víc než jsem čekala.

    Téma bylo lákavé - Wer trägt die Form? Die Beziehung von Gemeinde, liturgische Diensten, Riten und Raum - Kdo je nositelem formy? Vztah sboru, liturgických služeb, ritů, prostoru. Na programu byly „pouze“ tři přednášky. Přesto bylo zasedání velmi, velmi intenzivní - alespoň pro mě. Poznatky ke mě proudily s neztenčenou intenzitou ve všech formách - přednáška, diskusní skupinky, společné modlitby, podvečerní pobývání skupiny v zešeřelém kostele... A já objevovala svou Ameriku. Následující řádky jsou pouze třešničky na dortu, ochutnávka pro ty, kteří zaváhali a nebyli přítomni.

    „Forma je výrazem toho, co se ve slavnosti vyvíjí. Nejde o nereflektovaný formalismus, ale o formy, v nichž se může rozvinout dění víry.“ (B. Kranemann) Co to znamená? Dovolím si nyní používat metaforu mých kdysi oblíbených dřevěných kostiček, které se daly poskládat do šesti různých obrázků. Na kostkách se mi líbila variabilita - a zároveň respektování pravidel. Takže: složený obrázek, kterým je bohoslužebné dění, tedy pramení z víry a vede k rozvoji víry.

    Naše skládačka = bohoslužebné dění má spoustu dílků. Jedním je prostor pro ono bohoslužebné dění. I on káže těm, kteří do něj vchází. Naplno jsem si to uvědomila až při procházení zšeřelým kostelem v Heilsbronnu. Co v prostoru je, je další kostkou do skládačky. Kontinuita mezi generacemi evangelických cisterciáků, kteří se tu modlili a modlí po staletí, se nedá přehlédnout. Minulost, přítomnost a budoucnost se promítaly naráz do budovy kostela, nejen v modlitbě. I to, co v kostele (třeba i jen na čas) není, patří do zvěstování -  scházející květiny, světlo, obrazy... Je nutné respektovat  hranice, které patří k člověčímu žití. Mluvit lze i jinak než slovy, protože člověk nemá pouze uši, ale také oči, ruce. Kázání prostoru ke mě proudilo velmi bezprostředně, zatímco k mluvenému slovu jsem místy byla téměř imunní.

    Další kostkou skládačky může být třeba hudba, její různé žánry, které se střídají. Součástí pravidelných modliteb byly nápěvy ve stylu gregoriánský chorál - jak krásně se nesly pod oblouky! Stejně tak luterské „šlágry“ - melodie mi připomínala zároveň Prahu i Kiel - ekumenický rozměr s rozsahem přes půl Evropy. Slovo z kazatelny získá novou razanci, pokud mu ve správnou chvíli pomohou varhany - poznatek z nedělní bohoslužby. A nyní kostička, která byla nejkrásnější. Společenství. Divila jsem se samozřejmosti, se kterou brali účastníci konference i lidé z Heilsbronnu do rukou sešitky - pomůcku k modlitbě hodin. S jakou samozřejmostí zpívali. (Já listovala sešitkem tam a zpátky, neb intuitivní navigace po sešitku prostě selhala.) Melodie obnovila sílu (pro mě příliš) známého textu Písma. Celou knihu Job lze shrnout do jedné noty a jednoho slova žalmu! Jak? Při slovu Tal (údolí) nechte melodii stoupnout a je to. Hlubina je výšina, osamocenost je setkání, ve svých údolích potkáváš toho z výšek! Až to se mnou zatřáslo. Ve společenství se poněkud odlišovali liturgové svými bílými albami, v neděli i zeleným ornátem. Co se mi na jejich oblečení líbilo? Smířená jednota - někdo byl oblečen tak, druhý onak...

    Zkusila jsem si odpovědět na otázku, která dala konferenci název. Kdo je tedy nositelem formy? Odpověď znáte - celá „skládačka“.

     Když si teď po sobě čtu zprávu z konference, vidím, jak jsem objevovala Ameriku. Vše, co jsem napsala, popsaly dávno přede mnou hlavy studované. A nejspíš si říkáte, že jakožto čerstvá absolventka ETF UK  bych tohle všechno měla mít v hlavě - nebo v knihovně, a místo třídenního sezení na konferenci v Německu dělat něco užitečného v Čechách. Je to pravda. A zároveň není. Protože něco se naučit a něco vědět je rozdíl. Nebo přesněji posloupnost: nejprve byla teorie  - v mém případě naučená v předstátnicové rychlosti. Na ni navazovalo pozorování  již naučeného v novém světle. A tak jsem ráda za ty tři dny na konferenci.   

    Co jsem si z konference odvezla? Docela jednoduchý poznatek - forma bohoslužebného dění je forma, díl skládačky, nic víc. Přesto i ona spolurozhoduje o tom, jestli bude vyřčeným slovům rozuměno. Kromě jiného je nutno věnovat alespoň trochu pozornosti formě, která spolu-káže k užitku posluchačů.

    A kromě toho, do mé přetékající knihovničky přibyly další materiály. Kam já je jenom dám?

Fotografie