Když jsem se bavil se svými přáteli, kolegy ze zaměstnání atp., kteří sami sebe označovali za atheisty nebo nevěřící a přišla řeč na víru a modlitbu, obvykle se ptávali: (o víře) „to seš jako přesvědčenej, že nad náma něco je?“ „máš nějaký důkazy?“ a (o modlitbě): „už ti to někdy fungovalo, žes Boha o něco poprosil a stalo se to? A co když se nestane nic? Budeš v něho dál věřit? Není to důkaz, že není?“.
Možná mnozí máte podobné zkušenosti a všichni bychom si jistě povzdechli jak to ti naši nevěřící nebo necírkevní známí a kolegové vnímají povrchně – víra přece není světový názor jakým býval nechvalně známý marxismus-leninismus a Pán Bůh přece není automat na lidská přání, aby to v něm po vhození nějaké formulky zarachtalo, zacinkalo a vypadlo z něj požadované zboží. Jak my to máme v té světské společnosti těžké, že ano? Nevěří, nechodí do kostela a ještě nechtějí pochopit, že to není tak, jak oni si myslí.
Ale, ruku na srdce, když se sami zamýšlíme nad otázkou víry a modlitby, nedopouštíme se někdy podobného, i když ne možná tak na první pohled křiklavého zjednodušení? Když bychom si položili otázku „kdo se může modlit“, rychlou a prvoplánovou odpovědí by bylo: „no samozřejmě ten, kdo věří v Boha – křesťan, žid, možná ještě nějaký mohamedán“. Uměli bychom si představit, že by se modlil někdo, kdo není přesvědčen, že Bůh je? Asi bychom to odmítli jako bláznivou, absurdní představu. Nebo: zkusme si vyjmenovat různé druhy modliteb: určitě bychom pod pokličku modlitby zahrnuli chvály, díky, prosby, vyznání vlastní hříšnosti a nehodnosti. Ale do pomyslného hrnce by se rozhodně nevešly stížnosti, výčitky a hudrování vůči Pánu Bohu; ještě tak možná nářek, ale ten jen za určitých okolností, jen určitý „správný“ a „kontrolovaný“ nářek, který by se obezřetně vyhýbal jakémukoliv braní Božího jména nadarmo, natož čemukoliv, co by jen vzdáleně mohlo připomínat rouhání. Něco takového je jistě symptom, příznak slabé a nekvalitní víry a pokud má dotyčný vůbec nějaké právo se Boha dovolávat, tak maximálně toho, aby „spomohl jeho nedověře“.
Myslím si však, že biblický a křesťanský pohled na vztah víry a modlitby je trochu jiný. Podívejme se například na trpícího Joba – ten hovoří s Hospodinem a bere si jen poměrně málo servítků. Skoro bychom byli rádi na místě Jobových přátel a volali „Psst, psst, ticho, tak ne, nebo si to uděláš ještě horší“. A přesto z příběhu vyjde jako ospravedlněný Job a „boží advokáti“ skončí zahanbeni jako zmoklé slepice. Nebo na Jákoba, který se s Bohem dokonce pere. Nebo na samého Pána Ježíše: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ -- tisíckrát se to můžeme snažit oslabit poukazem na citovaný žalm, přesto nezmizí určitý rozpačitý pocit výčitky vůči Bohu.
Zkusme se podívat na víru a modlitbu jako na dvě strany jedné mince. Touto mincí je vztah Boha a člověka. Vždyť jsme si řekli, že víra není nějaké teoretické přesvědčení o Boží existenci, nějaký světový názor nebo jak říkají tzv. něcisté („něco nad náma musí bejt“ -- domyšleno do důsledků by z této věty měla jít hrůza a ne pocit uspokojení z toho, že jsem nějaké vyšší bytosti učinil zadost nezávazným uznáním toho, že je). Je to přece vztah důvěry Božího dítěte k otci, vztah vděčnosti a lásky k Božímu synu, který za mne zemřel. Také opravdová modlitba není protokolární monolog nebo snůška požadavků, nýbrž rozhovor s někým, koho bytostně potřebujeme, na kom nám záleží. Sv. Terezie z Avilly říká, že modlitba není nic jiného ne rozhovor s přítelem, se kterým jsme často a rádi spolu. Tatáž osoba, ale nejen ona, ale i mnohé biblické postavy ukazují, že vztah Boha a člověka může být velmi krásný, ale zároveň i velmi složitý, „společná domácnost“ Boha a člověka někdy může nabýt rysů italského manželství. Víme však, že „itálie“ často nebývá tak vážným ohrožením vztahu jakým je vyhasnutí komunikace, situace, kdy partneři spolu přestanou mluvit. V Jobově příběhu takový přístup reprezentuje paní Jobová: „zlořeč Bohu a zemři“. Prostě se na Pána Boha vykašli, jednou pro vždy se k němu obrať zády.
Mohlo by se zdát, že uvedený pohled na vztah Boha a člověka je velmi opovážlivý: vždyť Bůh tak nekonečně převyšuje člověka; člověk je proti němu pouhé nic, pouhý prach, pouhý červ. Zvláště vám, kteří jste vyrostli v kalvínském, reformovaném prostředí, by se mohlo zdát, že základní situací ve vztahu Boha a člověka je propastná distance a od lidského červa by to byla pýcha a nebetyčná drzost, chtít přes tuto propast udržovat nějaký partnerský vztah. Vždyť jak píše Izaiáš: Může říci hlina hrnčíři svému „Co děláš“ apod.
Ano, Bůh se pyšným protiví, jenže těmi jsou vesměs míněni ti soběstační a sebejistí jedinci, ti, kteří na Boha z vysoka kašlou a okázale jej ignorují, titánsky budují „světlé zítřky“ všeho druhu a šlapou po druhých. Rouháním bychom spíše mohli nazvat přesvědčení, že Bůh má zájem triumfovat nad slabým, vyčerpaným a dezorientovaným človíčkem, vítězoslavně dolamovat nalomenou třtinu. Ježíšovo vtělení, jeho pozemský život a přijetí smrtelného údělu se sprostými zločinci, prožití totálního odloučení od Boží tváře – to vše nás může ujistit, že v komunikaci s Bohem neexistuje žádné tabu, žádné sebe{hříšnější|tělesnější|nicotnější} téma, o kterém by s ním nebylo možno hovořit.
Známe to – malé dítě se vzteká nebo křičí v panické hrůze před něčím, co rodičům může přijít malicherné, ale z perspektivy jeho samotného se to rovná téměř zániku světa. Rozumný rodič se matně rozvzpomene na svá dětská léta a situaci vyřeší nějakým kompromisem mezi objektivní závažností situace a dětskou optikou. A Bůh, uvnitř něhož je v Ježíši lidství trvale přítomno, by neměl vidět hranice a omezení člověka?
Na druhou stranu je ovšem potřeba uznat, že modlitba není prostředkem úniku ze „zlého“ světa do slastného nicnedělání v Boží náruči. A to i přes to, že modlitbu jako výkon nebo záslužný skutek musíme odmítnout. Na hoře Proměnění Ježíš odmítá Petrovu tužbu blaženého patření na Oslaveného Božího Syna ve společnosti Mojžíše a Eliáše. Ve velekněžské modlitbě u Jana prosí: Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Tím, že učedníci patří Ježíšovi, už světu nepatří, mají v něm však nadále úkol. Podle M. Bubera nemůžeme rozdělit svůj život mezi skutečný vztah k B. a neskutčený vztah ke světu – modlit se k Bohu, ale světa jen užívat. Kdo zná svět jako něco, z čeho je třeba mít užitek, nezná ani Boha jinak. Jeho modlitba je jen procedurou, jíž se zbavuje břemene a ucho které ji slyší je ucho prázdnoty. On a ne "atheista" je člověk bez Boha. o by však znamenalo, že Bůh stvořil svět jako zdání a člověka jako blázna. Člověk, který předstupuje před Boha, sice překračuje závazek a povinnost, ale ne proto, aby se světu vzdálil, ale proto aby se mu přiblížil, teprve v plnosti Boží přítomnosti se svět stává plně přítomným.
Pane, dej abychom byli ujištěni, že žádná naše tma pro tebe není temná a zároveň abychom tvé světlo nesli i do životů druhých.