Církevnímu otci sv. Augustinovi napsal kdysi jeden křesťan jménem Januárius dopis, ve kterém se vyptával na různé věci ohledně slavení církevních svátků. Augustin mu odpověděl dvěma dopisy, kde mimo jiné srovával Velikonoce a Vánoce: Velikonoce jsou důležitý a velký svátek protože nám určitým způsobem zpřítomňují tu základní událost spásy: připomínáme si nejen něco, co se stalo v minulosti, ale můžeme do toho také sami vstoupit. To už se učily malé židovské děti ještě ve Starém Zákoně: tím, že se zúčastnily velikonoční večeře – hodu beránka. Tím se připojovaly k Božímu lidu, který kdysi Mojžíš vyvedl z Egypta, který od Boha obdržel dar svobody. A pro křesťany to fungovalo stejně, jen už s tou velkou svobodou, kterou všem lidem přinesl Kristus: o velikonocích se nejčastěji křtilo a křtem lidé vstupují do Ježšova příběhu, aby se stal i jejich příběhem. S Velikonocemi souvisí i Večeře Páně, kdy se Kristus každému člověku dává svým tělem a svou krví, které obětoval na kříži – každé slavení Večeře Páně jsou tedy takovými malými velikononocemi; svátkem svobody. Naproti tomu Vánoce (soudil Augustin) nám jenom připomínají minulou událost – příchod Krista – a tak nejsou ve srovnání s Velikonocemi zas tak důležité. Možná svou roli sehrálo i to, že na rozdíl od Velikonoc, které se v církvi slavily od nepaměti, byly v době Augustina Vánoce ještě relativně zánovním svátkem.
Jen o generaci později další církevní otec, Lev Veliký, už zpíval jinačí písničku: ve svém kázání říká, že máme „myslet na narození Páně, v němž se Slovo stalo tělem, ne jako na minulou událost, kterou si připomínáme, ale jako na přítomnou skutečnost, na kterou hledíme“. A o kousek vedle přichází co tím myslel: Bůh se stal člověkem, abychom „nalezli přirozenost toho, kterého uctíváme, ve své vlastní přirozenosti“. Lev Veliký byl teolog, tak to vyjádřil možná trochu složitě, ale jiní to zvládli o něco jednodušeji: Bůh se stal tím, čím jsme my, abychom my mohli být tím, čím je on; „Bůh se stal dítětem lidským, abychom my mohli být dětmi Božími“, jeden ze starých otců to dokonce vyjádřil i velmi přímočaře: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem“ – samozřejmě ne v tom smyslu jak to chtěli v ráji Adam s Evou, když si mysleli, že jako Pán Bůh budou moct všemu poroučet a velet, ale tak, že v sobě budeme mít Boží život; že budeme, jak píše sv. Petr „účastníky božské přirozenosti“. Je to vlastně součást toho, když říkáme, že Kristovo dílo spásy je „radostná výměna“ – Bůh v Kristu si vzal něco našeho, aby nám mohl dát něco svého: vzal na sebe naši smrt a bídu, aby nám mohl dát život a slávu, vzal na sebe naše hříchy, aby nám mohl dát svou spravedlnost – to vše je skryté v tom, že na sebe vzal naše lidství, abychom mohli být tím, čím je on. Jiný církevní otec, Řehoř Naziánský, to vyjádřil slovy: „to co nebylo přijato, nemohlo být uzdraveno“. Když říkáme „radostná výměna“, není to samozřejmě tak, že by se Kristus radoval z našich hříchů a nepravostí a nějak si je užíval; jeho radost pramení z lásky k nám. Láska znamená být někomu blízko, někdy i být s ním „na jedné lodi“. Proto stejně tak i naše radost nemá stát jen na úlevě, že jsme se zbavili toho co nás tížilo – má to být radost vděčnosti, že pro nás něco udělal někdo, kdo nás má rád.
Správné řešení mudrování podobných těm Augustinovým je to, že Vánoce a Velikonoce jsou vlastně takové spojité nádoby, že jedno nemůže být bez druhého. To ukazuje třeba i modlitba ze 3. století, kterou používáme před Večeří Páně při české liturgii, kdy Bohu děkujeme že Kristus „byl počat, vtělil se a zjevil se jako tvůj Syn, narodil se z Ducha a Panny Marie.“ Aby nám mohl dávat své tělo a krev, které za nás obětoval na kříži, musel se stát člověkem jako jeden z nás, musel vstoupit do našich dějin, naší historie. Bez Vánoc by tedy Velikonoc nemohlo být, možná tak akorát by mohl, Bůh Ježíše obětovat jako obyčejného člověka a tak se nelišit od krvežíznivých a pomstychtivých pohanských bohů, kteří si nechtějí sami pálit prsty, zázrak Vánoc nám ale říká, že Bůh šel v Kristu „s kůží na trh“ sám a z lásky.
Na druhé straně, bez těch Velikonoc by opravdu byly Vánoce jen připomínkou sice velké, ale už dávno minulé události kdysi za onoho času, událostí, na kterou sentimentálně vzpomínáme a kterou jsme omotali folklórem, konzumem a kýčem. Velikonoce nám ukazují rozměr Boží lásky, pro kterou se Bůh stal člověkem. Možná znáte ten obraz, kde se v dřevě Ježíškových jesliček už skrývají trámy Kristova kříže. Velikonoce skryté ve Vánocích nás ale také ujišťují, že to co se stalo v Betlémě není jen historie nebo vyprávění pro děti, ale něco, co se nás dotýká tady a teď. Teolog a mystik Johann Gerhard se modlí: „dobrý Ježíši, buď také Ježíšem pro mne!“ Jméno „Ježíš“, jak možná víte, znamená „Hospodin je záchrana“. Velikonoce skryté ve Vánocích nás ujišťují, že Ježíš pro nás není jen obrázek na vánoční pohlednici nebo soška v lidovém betlémě, ale někdo, kdo je Spasitelem, Záchranou i pro nás, pro jednoho každého z nás, někdo s kým se setkáváme v živém hlasu evangelia, ve svátosti jeho těla a krve, ve společenství těch, kdo vyznávají jeho jméno.