Když Tomáš Akvinský vyučoval theologii na pařížské univerzitě, navštívil jednou svého kolegu, taktéž věhlasného theologa františkána Bonaventuru. Rozhlížel se po jeho pracovně – něco mu v ní chybělo. „Kde máš knihovnu? Knížky o theologii a tak?“ zeptal se po chvíli svého přítele. Bonaventura ukázal na kříž, který visel na zdi a řekl Tomášovi: „Toto je moje knihovna“.
Kříž na kterém zemřel Ježíš Kristus je ústředním tématem zvěsti křesťanské církve. Apoštol Pavel dokonce ztotožňuje „evangelium“ a „slovo o kříži“ - kámen úrazu pro židy a bláznovskou zvěst pro ostatní. “Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ Na jiném místě „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista“. Kdysi jsem viděl obrázek, na kterém je kříž Kristův zobrazen jako střed lidských dějin, podobně jako na starých mapách byl Jeruzalém středem světa.
Do Ježíšovy doby byl kříž jako popravčí nástroj znamením hanby a ponížení, vyhrazený pro sprosté zločince. Něco jako pranýř nebo šibenice, jen s horším průběhem umírání. Kdyby zůstalo jen u Ježíšova lidského příběhu, byl by to nejhorší krach, jaký ho mohl potkat. Něco, na co by se mělo rychle zapomenout, honem ututlat.
Ježíšova smrt však v sobě má něco, co způsobilo, že se tento předmět, který dosud vzbuzoval odpor a strach, stal symbolem naděje pro miliony lidí. Něco, co jí dává jiný význam než nepodařený konec politicky neprozíravého proroka či „snivého rabbiho Jošuy“. Velikonoční skutečnost prázdného hrobu umožnila učedníkům, aby se zpětně podívali na některé události kolem Ježíšova života a smrtia objevili jejich skutečný význam.
„Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.“ ZA NÁS, vyznáváme v Nicejsko-cařihradském vyznání víry. „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem“, dosvědčuje opět sv. Pavel.
Písmo svaté používá pro označení významu Ježíšovy smrti pojmy „oběť“ a „výkupné“. Ježíš Kristus svůj život obětoval – ne však za „pravdu“, za abstraktní ideály, za svoji vizi společnosti. Obětoval jej za každého konkrétního člověka, za mně i za tebe. Pojem „výkupného“ v sobě zahrnuje lidskou situaci popsatelnou slovy „otroctví“ a „dluhy“. Toto je naše situace před Bohem. Otroctví Zlému a dluhy vůči Dobru. Uvědomujeme si tuto situaci? Ježíšova oběť nás z tohoto otroctví vysvobozje a tyto dluhy splácí.
List Židům však Ježíše označuje zároveň jako velekněze, který tuto oběť přináší. Ježíš není jen pasivním účastníkem vlečeným souběhem událostí, mužem hozeným přes palubu žralokům, aby se ostatní zachránili. Není jen Beránkem vypěstovaným pouze pro tento účel někým jiným. Přichází s touto obětí sám a dobrovolně. Přichází čistý a s božskou autoritou, která mu otevírá dveře člověku nedosažitelné, ale otevírá je pro nás. Noc před svým utrpením předbíhá události a vydává své tělo a krev sám od sebe do rukou těm které miloval. Ještě dříve než ho do rukou lidí vydá někdo jiný. Jak napsal Řehoř z Nyssy: Kristus nevyčkával až bude ke své oběti donucen Jidášovou zradou a zlobou kněží. "On předběhl vůli zla a dříve než k tomu byl donucen, dobrovolně se vydal v předvečer utrpení a daroval nám své tělo a svoji krev."
Vyprávění o Ježíšově utrpení, jak ho zaznamenal evangelista sv. Jan, nás ujišťuje, že Bůh má věci pevně v rukou. Ježíš je na cestě oběti veden láskou a solidaritou s člověkem, nikoliv krvežíznivostí Boha nebo ďábla. Tato láska ve spojení s Kristovým božstvím působí, že se dokonalá a jedinečná oběť smíření stává zároveň vítězným bojem proti zlu. Ježíš pije kalich lidského údělu až do dna, prochází údolím smrti jako každý, ale v moci smrti nezůstává. Smrt proniká až k podstatě jeho lidské osobnosti, ale zde naráží na božský život, v němž pro ni není místo. Ďábel provedl neplatnou operaci a byl ukončen.
To vše je ukryto ve skutečnosti kříže. Kříž již nereprezentuje sám sebe – popravčí sadismus. Reprezentuje toho, kdo jeho prostřednictvím obrátil zlo vůči sobě v dobro mnohých. Toho, který i v posledních chvílích myslel na druhé – na spoluukřižované lotry, na své katy, na pozůstalé příbuzné a přátele pod křížem. Reprezentuje Boží lásku. „Kríž je znakom spásy, kríž ten drevený“. Ve středověké poezii byl oslovován jako strom života: „Nádherný strome zářící etc.“
Sám kříž však není vrcholnou skutečností víry, není koncem křesťanovy cesty, je začátkem. Ruský pravoslavný myslitel Losskij napsal, že vykoupení není cílem, je jen prostředkem k pravému cíli, kterým je život sjednocený s Bohem. Pro křesťana je odpuštění a smíření, které mu Ježíšova vykupitelská smrt vydobyla, jen otevřením cesty, která vede do věčného společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým i s ostatními bratry a sestrami. Kéž i nám je dána milost na tuto cestu vykročit.
Kříži, jediná naděje
v čas umučení se v nás vryj
ve věrných milost rozhojňuj,
z hříšníků jejich viny smyj.
Amen