Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, zaznívá na začátku Janova evangelia (J 1:14). Evangelista tu v této krátké větě vyslovuje celou podstatu vánočního zázraku. „Slovo“, které pro něj bylo u Boha, ba byl to Bůh sám (J 1:1) přichází do lidského světa jako člověk,„tělo“, patřičně masité, neopomene zdůraznit Jan proti bludařům, kteří lidskou tělesností opovrhovali.
Možná ale i nás zaráží ten zvláštní protiklad: hmotné tělo, pro člověka zdroj nejrůznějších životních radostí, ale také trápení, když přijde nemoc nebo stáří; tělo jako to, co máme společné i s nerozumnými zvířátky -- a proti tomu slovo, nehmotné a nepolapitelné, něco, co je jednou závanem lidského hlasu, jindy shlukem písmenek na papíře a ještě jindy řadou jedniček a nul v paměti počítače. Když slyšíme výraz „slovo Boží“, většina z nás si vzpomene na tu starou tlustou knihu s nápisem „Bible svatá“, kterou máme na čestném místě v knihovně nebo na nočním stolku u postele.start-do-eku-tydne/
Evangelista Jan však ono „Slovo“ myslí v trochu širším významu než jako tak jak je definuje věda, jako „jednotku informace“, byť obsažené v posvátném textu. 18. verš první kapitoly evangelia říká, že Boha, kterého nikdo nikdy neviděl, nám jeho jednorozený Syn doslova „vyložil“ (v původním textu je slovo „exegetoval“, které se dodnes používá jako technický termín pro výklad Písma svatého). Co to znamená, to můžeme vidět dál v evangeliu: po celý svůj pozemský život Ježíš lidem vypráví, jaký je Bůh, avšak nečiní to jen slovy, ale i svým jednáním a celým svým životem jako takovým: Ježíšův Bůh je milující, soucitný, uzdravující, milosrdný, je na straně opovrhovaných a vyvržených, nese s člověkem jeho úděl a zástupně za něj trpí, probouzí mrtvé k životu. Proto říká theologie, že Ježíš je jako Boží Syn vlastně takové Boží „sebevyslovení“, ve svém Synu ze sebe Bůh, lidově řečeno „vydal všechno“, Ježíš je „Bůh pro druhé“, jak řekla jakási moudrá hlava.
Velký východní učitel církve 4. století Athanasius, kterému ostatně ohledně Vánoc za mnohé vděčíme, kdysi napsal často citovaný (a můj oblíbený) aforismus, že „Bůh se stal dítětem lidským, aby se člověk mohl stát dítětem Božím“. Ctihodného církevního otce bychom mohli parafrázovat v duchu zmíněné věty z evangelia: „Slovo se stalo tělem, aby se tělo mohlo stát slovem“. Když začneme číst Bibli od začátku, čteme příběh o stvoření člověka, o úkolu být Božím obrazem (Gn 1:27), být jakýmsi Božím „reprezentantem“ vůči ostatnímu stvoření. V dalších kapitolách první biblické knihy čteme, jak člověk v tomto úkolu selhal, jak se v něm tento obraz tříštil čím dál víc od počátečního odcizení se Bohu (Adam s Evou) přes vraždu svého bratra (Kain), bezuzdnou mstivost (Lámech) atd. až k úplnému znetvoření (lidské „zrůdy“ za dnů Noého před potopou). Člověk přestal být pro své spolustvoření obrazem milujícího Boha, stal se naopak ničitelem jeho díla.
Do této situace přichází Ježíš. Přichází posbírat střípky rozbitého obrazu a zcelit jej k jeho původnímu účelu. „Co kdys' Adam ztratil / Kristus nám navrátil“, zpívá se v jedné staré církevní písni. Když Kristus přichází na svět, stává se novým Adamem (Ř 5:14-17, 1K 15:22.45), „prototypem“ nového stvoření, které překonává smrt (1K 15:20). Ježíš je však zároveň i tvůrcem tohoto nového stvoření: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha (J 1:12-13).
To je význam druhé vánoční „zkratky“, radostné zvěsti, kterou říká anděl pastýřům: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán (L 2:11). „Spása“ neznamená jen to, že budeme my osobně zachráněni od věčné smrti, ale že se také vrátíme ke svému původnímu určení být nejen předmětem, ale i partnerem Boží lásky a „zrcátkem“, které bude pouštět pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka (J 1:9) do všech temných zákoutí současného zraněného světa; vždyť Boží záchranné plány nekončí jen u člověka, ale jejich součástí je, jak ukazuje sv. Pavel, celý stvořený vesmír! Jistěže my sami, jako součást světa, který byl hříchem a odcizením zraněn, tento obraz v sobě neumíme „zrestaurovat“; to je možné jen když se připojíme k Pánu Ježíši Kristu a necháme se jím obnovit. Slovo se stalo tělem, aby se tělo mohlo stát slovem, aby se člověk („tělo“) mohl stát „Boží řečí“ („slovem“) vůči druhým lidem i ostatnímu stvoření, aby přestal být „člověk člověku vlkem“ a stal se „člověk člověku Kristem“.
Radost z narození Spasitele světa ať naplní vaše srdce i příbytky.