Vážení přátelé,
svatba je pro nás faráře vždy příležitostí, kdy v domě Božím vídáme i jiné tváře, než ty, které na nás každou neděli hledí či zívají pod kazatelnou. (Druhou takovou příležitostí je pohřeb, ale o tom se dnes bavit nebudeme.) Často přemýšlíme, co k nám do kostela ty dva přivádí. Někteří přijdou kvůli pěknému a důstojnému chrámovému prostředí. Jiní třeba z rodinné tradice. Mohou ale být i jiné důvody. Někdo třeba může v kostele či v církvi hledat oporu pro svůj vztah v tom, kdo mu může dát víc, než lidská společnost zastoupená pánem z úřadu, víc než lidská společnost sebelépe zorganizovaných sociálních a právních jistot. Věřím tomu, že Aleš s Šárkou sem dnes přišli z onoho posledně zmiňovaného důvodu, protože tam by to vzali ze všech správných i špatných konců za ten nejsprávnější.
Já teď využiji toho, že tu mám před sebou ty „jiné tváře“, tedy vás všechny jak jste se tu sešli, a zkusím vám říct pár slov o tom, jak vidíme svatbu my křesťané. Takovou malou občasnou pomocí při vysvětlování mi bude příběh z evangelia, tedy z biblické knihy, kde se píše o životě a smrti Ježíše Krista, který jsme před chvílí slyšeli.
Manželství je pro nás především věcí těch dvou, kterých se týká nejvíce. Je to především vzájemné rozhodnutí dvou milujicích se lidí pro toho druhého – rozhodnutí veřejně prohlášené tak, aby je všichni ostatní respektovali. Na samotném začátku Bible čteme, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Protože Bůh je milující, stvořil tedy také člověka jako milujícího. Koho by ale člověk měl rád, když by byl sám? Boha samozřejmě, mohlo by nás napadnout v první řadě. Ale to by nebylo moc fér. Milovat Pána Boha jen proto, že mi tu nikdo jiný nezbývá – to by od něj asi bylo trochu sobecké. Pán Bůh zřejmě došel ke stejnému závěru a tak člověka stvořil rovnou ve dvou sobě rovných verzích – jako chlapy a ženské, aby se vzájemně měli rádi.
Pán Bůh tedy vztah muže a ženy založil hned na začátku – ještě před tím než byla církev, ba dokonce ještě předtím než Eva utrhla jablko ze stromu. Je to tedy něco, co k člověku patří. Vidíme to na tom, že nějakou formu svatby mají prakticky všechny kultury, nejenom naše křesťanská či v naší společnosti často spíše už jen z křesťanství vzešlá.
Církev tedy „nevyrábí“ manželství, „vyrábí“ si ho ti dva svými sliby za přítomnosti svědků, mezi kterými církev může, ale klidně ani nemusí být. Některé církve, třeba ta naše evangelická, dokonce ani manželství nepokládají za svátost, tedy za jakýsi Bohem předepsaný medikament na léčení hříchu, jakým je třeba křest. Jaký pak má ale potom význam svatba v kostele, s církví?
Vraťme se k našemu příběhu z evangelia. Četli jsme, že v jedné palestinské vesnici jménem Kána se konala svatba. Taková obyčejná, jaké bývaly tehdy zvykem. Na této svatbě je také Ježíš. Ne jako oddávající, nýbrž jen jako obyčený host, který sem nepřišel ani moralizovat ženicha a nevěstu, ani pronášet moudrá slova, nýbrž se docela normálně bavit, posedět a radovat se s těmi, které měl rád. Organizátoři však poněkud neodhadli potřebné zásoby pitiva – buď ho zajistili málo, nebo měli hosté větší „splávek“ než se předpokládalo, a tak se uprostřed zábavy najednou dostavila krize – došlo víno, není se čeho napít. A tu se Ježíš překvapivě mění z hosta na hostitele – jeho zásahem je najednou k dispozici 500 litrů vína, a to kvalitního ročníku, žádný ovocný patok.
Ten příběh má v Bibli trochu jiný účel, ale přesto bych si dovolil říci, že svatba v kostele je podobná té z našeho příběhu: je to svatba jako každá jiná, ale s jedním, zato však důležitým rozdílem – je na ni mezi jinými pozván i Ježíš. Totéž pak můžeme říci i o tom co přijde po svatbě, tedy o vztahu mezi manželi a jejich dalším životě – křesťanské manželství je manželství jako každé jiné, se všemi peripetiemi, úskalími a zlomy – s jediným rozdílem: je to vztah, do kterého byl přizván Bůh. Je to vztah, ve kterém je nablízku pomoc, když si nevíme rady jak dál -- jako na té svatbě v Káni.
Za povšimnutí stojí i rozdíl v kvalitě vína, kterým Ježíš tak nějak otočil tehdejší zaběhanou praxi: dokud se pije „na chuť“, nabízet dobré víno a teprve až doba pokročí, hosté jsou již „společensky unaveni“ a vesměs je již jedno, co se pije, přijdou na řadu podřadnější várky. Ježíšovo víno je však i v pozdní hodině vynikající. I to víno pak může být obrazem vztahů mezi mužem a ženou – svatba, na které není Ježíš, by skončila v horším případě suchou skleničkou, v lepším případě kocovinou z různých směsek a všelijakého čůča. Také mezilidské vztahy, kde není přítomen Bůh, často mohou skončit krachem – „dojde víno“ – nebo poznenáhlým „sešupem“ z fáze opojení nádherou počáteční zamilovanosti do fáze otravné všední šedi, ve které spolu přebývají „ten můj“ a „moje stará“. Tam, kde je možné opřít se o Boha, se však lze nadít toho, že „nejlepší víno až naposled“ přijde i ve vztahu dvou lidí – láska se s časem nevyprázdní a nezšediví, ale prohloubí a uzraje.
Přeji tedy Alešovi a Šárce, aby nejen tento den, ale i celý jejich další společný život dopadl tak, jak ona svatba v Káni z našeho příběhu. Manželství je krásná, ale těžká životní cesta a bezpochyby někdy přijdou krizové situace, kdy bude „víno docházet“. Je však dobré vědět, že i v té největší krizi je na koho se obrátit. Že je zde Bůh, který se pro nás v Ježíši Kristu stal člověkem, že je zde také společenství církve, společenství lidí, kteří Boha hledají a snaží se (byť často velmi nedokonale) žít podle jeho slov.
Aleši a Šárko, kéž je ve vašem manželském vztahu Bůh stále přítomen jako host, aby se v pravý čas mohl stát hostitelem s tím nejlepším vínem.
Amen.