Bratři a sestry,
Nevím jak vy, ale já občas mívám pocit, že Duch svatý je v církvi takovou „Popelkou“. Když na to přijde řeč, tak mu sice teoreticky uznáváme božskou důstojnost, v katechismu jsme se přece učili, že je třetí osobou v Nejsvětější Boží Trojici, z katechismu také víme, že by bez něj spousta věcí v Církvi nefungovala. Ale jinak se mu až na tuto jedinou neděli v církevním roce, která je „jeho“, celkem úspěšně vyhýbáme. Doby, kdy se církevní sněmy, rozpravy o důležitých rozhodnutích, školní rok apod. zahajovaly modlitbou k Duchu sv. jsou pomalu minulostí. Pokud se o Duchu svatém začne více mluvit, začínáme být nervózní a myslíme na různé církve a denominace, které skrytě nebo otevřeně pokládáme za nějak „ulítlé“. Naše „střízlivé“ evangelictví se moc nesrovnává ani s představou, že by Duch sv. nějak výrazněji působil při svátostech nebo při konfirmaci, ordinaci apod. Nebo mají někteří podvědomé obavy ze slov Spasitelových, že hříchy proti Duchu sv. nebudou odpuštěny, a tak pro jistotu na Ducha svatého ani nepomyslí nebo se pro ně stává skrupulózním strašákem.
Duch svatý naštěstí na tomto našem „lajdáctví“ není nijak závislý. Kdyby byl, církev by tu dávno nebyla nebo by přinejmenším nebyla církví. Jeho dílo je v církvi i ve světě přinejmenším stejně důležité jako dílo Boha Otce nebo dílo Ježíše Krista.
Velkolepé dílo vykoupení člověka, které jsme si připomněli o velikonocích by se samo o sobě zastavilo na mrtvém bodě, kdyby nemělo další pokračování. Tak trochu to vidíme na Ježíšových učednících – Pán vstal z mrtvých, aleluja – a oni bázlivě sedí za zavřenými dveřmi nebo zkoušejí vjet do starých kolejí života. Živý Pán ale má pro vykoupeného člověka jiný úkol. V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, jak volá: „Máš žízeň? Pojď ke mně! Zaženeš ji nejen sám sobě, ale staneš se zdrojem vláhy i pro druhé!“ Obraz žízně a vody je každému člověku srozumitelný. Ježíš ho tu užívá v okamžiku, kdy kněží na svátky Stánků polévají roh oltáře a modlí se za konec sucha. Nelze si nevzpomenout na vidění proroka Ezechiele o prameni vody který vytryskl z pod prahu chrámu, rostl a mohutněl a oživil každého živého tvora, který mu přišel do cesty.
Evangelista Jan k tomu připsal, že to bylo řečeno o Duchu svatém. Duch svatý je tu někdo, kdo způsobí, že člověk, který uvěří v Ježíše zachrání nejen sám sebe, ale stane se požehnáním i pro ostatní. V řeči na rozloučenou Ježíš říká: „až přijde Přímluvce … i vy budete svědčit“. Duch svatý, kterého slibuje učedníkům, Přímluvce, Utěšitel, Zastánce či jakými dalšími slovy jde přeložit ono řecké slovo Parakletos, to není jen plyšový medvídek pro soukromou útěchu zarmoucených učedníků. To je bezbřehý oceán lásky a pokoje, který se touží dostat ke každému i k poslednímu člověku na světě. Z vykoupeného lidstva chce dále budovat živý organismus, apoštolem Pavlem popisovaný jako tajemné tělo Kristovo, který směřuje k čím dál většímu sjednocování a vrůstání do božské skutečnosti.
Text z knihy Skutků hovoří o zrození církve počaté spasitelnou obětí na golgotském kříži. Bázliví učedníci najednou zapáleně hovoří s naprosto neznámými lidmi a moc Ducha způsobuje, že každý rozumí. V Janově evangeliu vzkříšený Ježíš přináší učedníkům pokoj a dar Ducha – pro službu odpuštění a smíření, která se tak stává čímsi vyšším, než pouhým právním aktem zrušení trestního procesu – stává se uzdravením a utvářením něčeho zcela nového.
Na druhou stranu ale dílo Ducha svatého v církvi nelze oddělit od Ježíšova díla spásy, od velikonočního tajemství. Církev, kterou Duch svatý utváří, roste z jediného zdroje – z Kristovy oběti. To si dost často neuvědomují právě různí nadšenci, kteří od víry, církve, křesťanství očekávají vzrušující zážitky, ale surová realita kříže jim příliš nevoní. Událost Letnic má význam jen v tomto rámci daném Velikonocemi - proto Letnice uzavírají velikonoční období, které trvá celých padesát dní po neděli Vzkříšení.
Když Židé slavili Letnice, připomínali si dar Desatera Božích přikázání, které dostal Mojžíš na hoře Sínaj. Tedy uzavření staré smlouvy. Proroci Jeremiáš a Ezechiel však Božímu lidu připomínají Hospodinův příslib, že s lidmi uzavře smlouvu novou, zapsanou ne do kamene, ale do srdce. A toto obnovení lidského srdce, totální přetvoření člověka bude provázeno vylitím Ducha Božího. Můžeme si to uvědomit, když se díváme na obě události – na sínajskou horu a na vzkříšeného Ježíše předávajícího Ducha učedníkům. Především nepopiratelnou souvislost s velikonocemi, s Božím spásným jednáním. První deska desatera začíná slovy: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Bez této věty ztrácí zbytek desatera význam – stal by se jen rozmařilou samolibostí tyranského vládce. Ježíš učedníkům jen ukáže rány po hřebech a kopí – ty mluví samy za sebe: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze spárů smrti a z otroctví hříchu. V Janově evangeliu je zmínka o prvním dní po sobotě – dni vzkříšení a dní nového začátku.
I my jsme Duchem Božím taženi ven ze svých ulit a skrýší – byť skrýší v podobě kostelů, sborových sálů a far – k tomu, aby z nás tryskala živá voda naděje, lásky a radosti pro ostatní lidi. I v nás chce drtit studený kámen a nahrazovat jej živým masem, i skrze nás chce působit Boží pokoj a odpuštění. Kéž jsme k tomu vždy ochotnými nástroji.
Amen
Pane Ježíši Kriste,
ty jsi dal svým apoštolům Ducha svatého
a zaslíbil jsi jej také všem, kdo o něj prosí.
Sešli nám tohoto Ducha a naplň svým pokojem srdce všech,
jimž jsi daroval víru. Tobě buď sláva navěky.