Evangelium pro tuto neděli začíná ve slovenské Agendě až od 5. verše, stejně tak i v současné německé Agendě, a obsahuje jen druhé vyprávění, příběh setníkova sluhy – redaktoři asi chtěli usnadnit nám farářům práci, abychom se při výkladu soustředili jen na jeden příběh a nemuseli řešit dilema, jestli dát přednost setníkovi nebo malomocnému. Ve starocírkevních perikopách (které se používaly např. v době Lutherově a Bachově) však začíná již veršem prvním – když si třeba čtete Lutherova kázání, vidíte, že reformátor úmyslně používá oba dva příběhy a vzájemně je porovnává; také v Bachových kantátách se zpívá o tom, že ztrápená duše se cítí tu jako jeden, tu jako druhý nešťastník – proto si dovolím v tomto oba pány následovat a také se zabývat oběma příběhy.
Co tedy mají tyto příběhy společné? Samozřejmě, řeknete, uzdravení. Příběhů o uzdravení je ale v evangeliích celá řada, takže proč evangelista Matouš (a pak redaktoři perikop) spojili dohromady zrovna tyto dva?
Oba příběhy mají krom samotného uzdravení další společný jmenovatel: týkají se těch, kdo byli v Ježíšově době mimo hranici Božího lidu: jeden z uzdravených byl pohan („pucflek“ římského důstojníka z okupační armády), druhý sice (asi) byl Žid, ale ocitl se tam kvůli svému onemocnění.
Lepra je dodnes velmi zlá nemoc (podle internetové encyklopedie jí onemocní každý rok asi ¼ milionu lidí), i laik dnes zná její děsivé projevy, kdy z člověka obrazně řečeno „odpadává maso“ – deformuje se mu obličej a končetiny; vedle kůže a sliznic napadá také nervy a postižený přichází i o různé smysly, například o hmat, což nemoci také dalo její český název „malomocenství“. V Ježíšově době na ni neexistovaly žádné léky. Židé malomocenství viděli jako obzvláštní znamení Boží nepřízně – o různých biblických postavách, například o Mojžíšově sestře Miriam nebo o králi Uziášovi, čteme, že je tím Pán Bůh postihl jako trestem za nějaký hřích – a protože si s tím tehdy žádný doktor neporadil, věřili, že z této nemoci může člověka uzdravit zase jen Bůh. V Mojžíšově zákoně byl nemocný prohlášen za kulticky nečistého a vyhnán do samoty mimo lidskou pospolitost; pokud měl štěstí a uzdravil se, mohlo ho zpátky do normálního života vrátit pouze dobrozdání kněze, že je již „očištěn“.
Takhle na tom byl i ten náš malomocný z evangelia: nemoc ho učinila kulticky nečistým a tím pádem ho „společensky popravila“: mohl žít jen mimo ostatní lidi, maximálně ve společnosti podobně postižených nešťastníků, jak o tom víme i z jiných příběhů evangelia. Pokud by malomocný porušil tato pravidla, se zlou by se potázal – v židovském Talmudu se zachovalo ustanovení, že pokud malomocný vstoupí do Jeruzaléma, má být „zbit“ – dostat k trápení s nemocí ještě „nakládačku“, to si každý raději dvakrát rozmyslí.
To setník z Kafarnaum na tom byl sice o něco „lépe“, v tom smyslu, že byl příslušníkem okupační armády a jen tak leckdo z místních by si na něj nemohl dovolovat. Role nenáviděného okupanta mu ale není příjemná, nechce zbytečně provokovat a s Židy se snaží vycházet dobře - podle Lukášovy verze příběhu (L 7, 2-10) dokonce přispěl na stavbu místní synagogy. Teď má ale problém: jeho oblíbeného služebníka postihla nějaká asi kardiovaskulární příhoda (BKR: „šlakem poražen“), je ochrnutý a nejenže nemůže pracovat pro svého nadřízeného, ale asi i hodně trpí.
Teď jde ale kolem Ježíš a pravidla jdou stranou, malomocný i setník se zcela obnaží ze svých (ať už dobrovolných nebo nucených) společenských rolí a stojí před Ježíšem jen jako dva lidé kteří potřebují pomoc (malomocný pro sebe, setník pro druhého).
Oba se ale zároveň ukazují jako muži velké víry: malomocný se Ježíšovi klaní, setník z Kafarnaum se chová sice méně teatrálně, ale stejně jako malomocný Ježíše oslovuje výsostným titulem „Pane“ (Kyrie), což je zejména od „nadřazeného“ Římana vůči „podřadnému“ Židovi něco neslýchaného. Malomocný věří, že ho Ježíš může „očistit“, což podle tehdejšího názoru mohl udělat jen Bůh – člověk (kněz) mohl maximálně konstatovat, zda očištění bylo nebo ne. A setník také věří v Ježíšovu mimořádnou autoritu, i když ji chápe tak nějak po svém – přímočaře a „po vojensku“.
A i Ježíš sám razantně zamíchá s již rozdanými kartami: malomocného, kterému by se zbožný Žid vyhnul velkým obloukem (a my bychom, i když z hygienických důvodů, udělali totéž) se bezostyšně dotkne a i s římským vojákem se baví jakoby většina jeho souvěrců nevyznávala rovnici „dobrý Říman = mrtvý Říman“.
Víra obou mužů má dvě stránky, které sice na první pohled vypadají jako své opaky, ale myslím si, že u zdravé víry nemůže být jedno bez druhého: pokoru a odvahu. Oba vědí, že si ve své situaci nemohou nic nárokovat, že Ježíš je ve svém rozhodnutí pomoci zcela svobodný a jeho případná pomoc zcela nezasloužená. Malomocný to vyjadřuje slovy: „chceš-li, můžeš mne očistit“, setník větou „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu,“ větu kterou známe třeba z liturgie Večeře Páně, kdy tím uznáváme, že Kristus ke svému stolu nezve spravedlivé, ale hříšníky. To je ta pokora. Na druhou stranu, kdyby pokora znamenala ono „sedávej panenko v koutě / budou-li chtít, najdou tě,“ musel by se asi setník rozloučit se svým služebníkem a malomocný s myšlenkou, že se vrátí mezi normální lidi; i Luther říká že poslušnost víry neznamená jen sedět a čekat až anděl z nebe vše zařídí. Oba svým způsobem zariskují: malomocný trest za porušení pravidel, setník „jen“ reputaci, že se musí pokořit před „méněcenným“ a „necivilizovaným“ Židem. Víra vyžaduje i odvahu, „přehodnocení hodnot“ a někdy porušení pravidel a konvenvcí, vědomí, že „Kristus nám za škody stojí“, jak zpívali husité.
To má dopad nejen na náš vztah k Bohu, ale i na naše vztahy k bližním. Často slyšíme, že žijeme v rozdělené společnosti; složitosti a problémy globalizovaného světa mnohé z nás ženou do „bezpečí“ za zdi různých ghett, ať už definovaných národnostně, nábožensky, politicky, kulturně či všelijak jinak (jak to ukázala i nedávná volba amerického prezidenta), kde obnovujeme staré hradby a stavíme si nové a „společensky popravujeme“ uvnitř těchto hradeb ty z nás, kteří nezapadají a vůči kterým má společnost (podobně jako u těch leprotiků) třeba i formálně odůvodněné zábrany. Pro Ježíše ale tato rozdělení nehrají žádnou roli, pokud jde o druhého člověka v jeho nouzi, a stejně by měla jednat i jeho církev, která je podle svědectví apoštola Kristovým „tělem“, tedy (mimo jiné) jeho přítomností v hmotném prostoru tohoto světa. Doba Zjevení Páně (Epifanie) nás přece učí, že Kristus se zjevil jako Spasitel všech lidí. A jeho poznámka o „takové víře, kterou neviděl u nikoho v Izraeli“ by nás měla upozornit, že Ježíšova měřítka kdo je nebo není Boží lid mohou být zcela jiná než naše. A že možná budeme překvapeni, že na místech u stolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem budou sedět ti, které jsme tam vůbec nečekali, zatímco po těch, o kterých jsme to „na tuty věděli“, tam nebude ani vidu, ani slechu.
Přeju nám všem, aby u tohoto stolu našel místo i jeden každý z nás. Amen.