Milí přátelé v Kristu,
měli jste někdy v ruce židovský kalendář? Pokud ano, asi jste si všimli, že má oproti tomu našemu křesťanskému“ několik zvláštností – předně: nepoužívají náš křesťanský letopočet (který datujeme ± od narození Ježíše Krista) – mají teď rok 5784 (od údajného stvoření světa 3760 př. Kr.) – jiné názvy měsíců, a také pochopitelně jiné svátky. Jeden z těch měsíců se jmenuje áv a na jeho devátý den (9. áv, hebr. tiš'a be-av) – obvykle někdy mezi koncem července a polovinou srpna, letos úterý 13. srpna – připadá zvláštní půst, spojený s řadou smutných a tragických událostí židovských dějin. Začalo to už v době Exodu, kdy Izraelci (po rozporuplných zprávách od zvědů) odmítli vstoupit do Zaslíbené země, za což byli potrestáni 40 lety bloudění po poušti; podle židovské tradice prý Hospodin tento den určil jako den trestů a pohrom seslaných na svůj lid. Ve výčtu řady tragédií spojených (náhodou či úmyslně) s tímto datem (počítaje v to i řadu středověkých pogromů a začátek transportů do vyhlazovacích táborů) dominuje dvojí zničení Jeruzaléma a chrámu: r. 586 př. Kr. od Babyloňanů a r. 70 po Kr. od Římanů. První příběh je znám z Bible, druhý od židovsko/římského historika Josefa Flavia.
Kdybyste dnes přijeli do Jeruzaléma, jsou tam dvě místa, která tuto událost připomínají: prvním z nich je světoznámá „Zeď nářků“ – západní zeď bývalého chrámového okrsku, vše co zbylo z původního jeruzalémského chrámu (na jeho místě dnes stojí mešita). Je to dnes nejposvátnější místo judaismu, shromažďují se u ní a modlí nejen židé – navštívilo ji např. i několik římských papežů, amerických prezidentů a jiných celebrit. To druhé místo je méně okázalé, i když je to také spojené s nářkem: je to malý kostelík na západním svahu Olivové hory s názvem Dominus flevit – „Pán zaplakal“. Kostelík stojí v místech, kde stál podle dnešního evangelia Pán Ježíš, hleděl na město a se slzami v očích předpověděl jeho tragický osud.
Toto evangelium, které jsme slyšeli, je také v luteránském liturgickém kalendáři tradičně spojeno s 10. nedělí po sv. Trojici (už od předreformačních dob, přinejmenším od sv. Jeronýma) – asi ne náhodou, vzhledem ke spoluvýskytu s židovským svátkem. S ohledem na tematiku osudu židovského národa po prohrané válce se pro tuto neděli vžil také název „neděle Židů“. Oba příběhy zničení města a chrámu (od Babyloňanů i Římanů) svatopisci vykládají jako trest za nevěru Božího lidu - v případě Babyloňanů za odpadlictví k pohanství, v případě Římanů za nepřijetí Ježíše. Zajímavé je, že i rabínské židovství, které Ježíše dodnes neuznává, uvádí v Talmudu výklad události jako trestu za vzájemnou nenávist mezi lidmi (sin'at chinam); za to, že „nikdo nebyl spravedlivý, neboť se každý radoval z neštěstí druhého a každý svého bližního nenáviděl.“
Církev se v dějinách častokrát zastavila u historické stránky věci. Ježíšovo varování vztahovala jen na židovský národ jako takový, z čehož plynul přezíravý, pověrčivě xenofobní a někdy i otevřeně nepřátelský vztah k Židům rozptýleným jako menšina ve většinově křesťanské společnosti. Ani Reformace toho nezůstala ušetřena - Martin Luther, zklamaný z toho, že ani reformační verze křesťanství nebyla pro židy dostatečně lákavou nabídkou pro přijetí Ježíše, napsal na adresu „nevděčníků“ několik hanlivých traktátů, které pak s oblibou citovali nacisté (ačkoliv Luther kritizoval židovské náboženství, nikoliv etnikum či „rasu“). Hrůzy holocaustu pak vedly (v různé míře) k revizím vztahů církví k Židům a židovství; i liturgie dnešní neděle byla upravena - např. tradiční epištola 1K 12:1-11 o duchovních darech byla nahrazena oddílem z Ř 11:25-32, kde sv. Pavel mluví o vztahu Boha a Izraele.
Brát evangelijní oddíl primárně jako jakousi křesťanskou „satisfakci“ za židovské odmítnutí Ježíše by bylo alibistické, nezodpovědné a potenciálně duchovně nebezpečné. Boží slovo totiž není nějakým nezúčastněným historickým záznamem nebo bulvární senzací o věcech které se kdysi staly a týkají se někoho jiného; jde o nás a naši věc, do naší dnešní situace chce promlouvat. Už novozákonní době při mudrování nad cizím neštěstím (Pilátův masakr poutníků a pád věže v Siloe v L 13:1-6) Ježíš své posluchače varoval: nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete; jak pravil John Donne citovaný Hemingwayem: „neptej se komu zvoní hrana - zvoní tobě“. I ten „antijudaista“ Luther evangelium vztáhnul ze starověkého Izraele na soudobé Německo a jeho formy odvratů od Boha - pýchu, záslužnictví a svatokupectví římské církve (obdoba biblických velekněží), běsnění radikálních fanatiků (obdoba biblických zélótů), ale i nectnosti ve vlastních řadách evangelíků (farizejové jako vyšití). Jako problém viděl spoléhání na statické náboženské jistoty - budovu chrámu a jeho kultický provoz, ať už v podobě starozákonních obětí nebo papežských mší - bez stále obnovované věrnosti Božímu slovu a čtení „znamení doby“ v jeho světle. V jednom svém kázání říká, že starověcí Židé příliš spoléhali na to, že chrám Hospodinův dělal z Jeruzaléma „poloviční nebe na zemi“ – Bůh v něm byl přítomen, byl se svým lidem. Jen zapomněli na tu druhou polovinu – lid měl být také se svým Bohem.
Podobně se ale musíme ptát i dnes my, kde „zvoní hrana“ nám. I my můžeme spoléhat na různé statické a zdánlivě samozřejmé jistoty: na církevní tradice a původ v evangelických rodinách, na „dokonalou“ liturgii (ať slovenskou, českou etc.), na to, že nám má kdo kázat a hrát, že máme kde se modlit a Pánu Bohu zpívat, že máme nějakou církevní kancelář a ještě se odněkud berou nějaké peníze. Uprostřed toho se klidně můžeme přestat starat o to, zda k nám Pán Bůh promlouvá a jaký s námi má plán. Měli bychom si uvědomit, že i z těchto našich „jistot“ nemusí zůstat kámen na kameni, pokud pro nás každý nový den nebude dnem Božího navštívení, ve kterém se znovu a znovu budeme ptát, co po nás Bůh chce a jakými cestami nás vede – tak, aby to zásadní nezůstalo „skryto naším očím“.