Mimo období po Zjevení Páně jsme včera vstoupili také do tradičního „ekumenického“ týdne, tedy (oficiálně) Týdne modliteb za jednotu křesťanů, kdy se scházíme k různým bohoslužbám a setkáním proto, abychom se s bratry a sestrami z ostatních církví modlili za překonání mnoha rozdělení, která si jako dědictví minulosti ještě za sebou vláčíme dál.
To, že je církev Kristova jen jedna, vyznáváme i ve vyznání víry, které nám odkázal Nicejský sněm, jehož výročí si letos připomínáme („věřím jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev“). Rozdělení křesťanů je bolest a následek lidského selhání, které se máme snažit překonat - pro důvěryhodnější svědectví světu i pro pokoj a plnější sdílení Božích darů mezi námi samotnými. Protože jsme však (jak by řekl K. Čapek) lidé všelijak rozmanitě různí, jednota Kristovy církve nemá být nějakou uniformitou jako v nějaké sektě nebo v totalitním hnutí, ale „jednotou v různosti“, kde panuje (dle výroku připisovaného sv. Augustinovi, i když doloženého až v 17. století): „v podstatném jednota, v ostatním svoboda a ve všem pak láska“. Že je to někdy docela náročné, to vidíme už na samém počátku církve: můžeme si vzpomenout na dopisy apoštola Pavla do korintského sboru, kde existovaly různé frakce příznivců jednotlivých apoštolů: byla tam strana „petrovců“, „pavlovců“ a „apollovců“ a zastánci každé z nich se hašteřili, že pouze oni jsou – když už ne jediní praví tak alespoň – ti nejlepší křesťané; že jen ten „jejich“ apoštol má patent na pravdu a jen jejich důrazy – ať už šlo o zákonictví, učenost nebo duchovní prožitky – jsou ty správné.
Přitom Pán Bůh respektuje právě to, že jsme lidé všelijak rozmanitě různí – tím, že nám ve společenství církve dává různé dary, kterými si máme vzájemně sloužit, jak o tom apoštol Pavel píše v té dnešní epištole. Křesťan není žádný soběstačný univerzální voják se švýcarským nožíkem a KPZ-tkou na všechny možné situace; církev je postavena tak, že jeden druhého vzájemně potřebujeme a zároveň mu ze svého máme co nabídnout. Jan Amos Komenský kdysi napsal, že církev jako tělo Kristovo není tělem červa, který má všechny končetiny stejné, ale tělem člověka, kde různost končetin slouží jejich vzájemné pomoci ve prospěch organismu jako celku.
Jak poznám k čemu mne Bůh v církvi povolává? Může nám hrozit samozřejmě riziko dvou extrémů - buď se přeceníme v představě, že zvládneme všechno, co se v církvi dá dělat, a pak napácháme víc škody než užitku (to se někdy stává čerstvým konvertitům sršícím energií a nadšením) nebo se naopak podceníme: usoudíme, že nejsme k ničemu, maximálně tak k pasivnímu sezení v kostelní lavici. Je potřebné si uvědomit,
že všechno co v církvi konáme pro druhé je služba a
že nás Pán Bůh jako své pokřtěné děti v ničem „nešidí“:
všichni třeba smíme v Písmu svatém hledat Boží vůli - služba kazatele je tu k tomu, aby nám někdo, kdo se Biblí zabývá do hloubky, pomohl Božímu slovu rozumět. Podobně třeba všichni smíme zpívat Pánu Bohu k oslavě - abychom to ale společně dělali dobře a s větší radostí, máme službu kantora, varhaníka nebo jiného hudebníka aby nás v tom podpořil.
Ke každé službě Pán Bůh dává potřebný dar. A nemusí to být zrovna jen výřečnost na kazatelně nebo hudební nadání u varhan. Může to být třeba i dar méně „efektní“ - například schopnost nějaké praktické pomoci. Nebo třeba i „jen“ schopnost druhému naslouchat a říct mu povzbudivé slovo, všimnout si jeho potřeby. To nejsou dary v Božích očích o nic méně důležité - i od apoštola jsme slyšeli, že dar služby (diakonia) nebo povzbuzování je pro budování sboru a církve stejně potřebný jako dar proroctví nebo vyučování. A ve zdravém sboru, zdravé církvi by měly fungovat všechny typy darů – jak ty „duchovní“, tak i ty „praktické“, aby se z něj nestal zase nějaký jednostranný extrém – buď z nás budou nábožní mimozemšťani zcela mimo realitu tohoto světa, nebo se sbor naopak promění v sice technicky a ekonomicky perfektně šlapající organizaci, ale zcela bez ducha, zbude z něj maximálně akorát chabá konkurence nějakého kulturního střediska nebo centra volného času.
A možná že – podobně jako jednotlivci v místním církevním sboru – můžou v rámci ekumenického společenství, v rámci jediné a univerzální Církve Kristovy sloužit i celé jednotlivé církve a křesťanské tradice a místo dosavadního vymezování se a zdůrazňování „toho našeho“ se mohou jedna od druhé učit a vzájemně se obohacovat – třeba v oblasti práce s Biblí, s liturgií, s modlitbou nebo s diakonickou službou. Možná tady, u pokory a uznání toho, že se vzájemně potřebujeme, že nikdo z nás nemá všechny Boží dary proto, aby se mohl vytahovat nad druhé, začíná cesta k překonání všech mělčin a mrtvých bodů, na kterých vázne sbližování křesťanů.
A tady vlastně vidíme i to, co ty dary, ať už jsou – stejně jako lidé – všelijak rozmanitě různé, co mají společného. To jediné na čem záleží je to, zda to děláme z upřímné lásky, pro dobro druhého, nebo jen proto, abychom byli za „hvězdy“ a cítili se důležitě. Zda umíme ze svých obdarování nejen dávat, ale také z obdarování druhých přijímat. Vždyť rozličné dary, které máme, mají jeden zdroj v jednom Duchu, který nás vede ke společnému vyznávání že Ježíš je Pán. A to je důležité proto, aby svět – který bedlivě sleduje naši důvěryhodnost i na tom, jak se k sobě chováme – aby svět uvěřil.