Nedávno jsme měli v Praze na setkání farářů jako hosta židovského rabína. Vyprávěl nám o různých tradicích své komunity, mimo jiné o svátku Chanuka („svátek světel“ podle známého svícnu), který se slaví zhruba v době našeho Adventu a Vánoc (letos začne celkem pozdě, až na našeho sv. Štěpána). Připomíná událost zaznamenanou v apokryfních knihách Makabejských. Židé tehdy úspěšně povstali proti nadvládě pohanských helénistů. Protože tito v rámci svého řádění také znesvětili Hospodinův chrám – postavili tam sochu pohanského boha Dia – bylo třeba chrám znovu vysvětit. Povstalci zjistili, že mají zásobu posvátného oleje pro svícen pouze na jeden jediný den, přesto zahájili obřady vysvěcení - a Boží zázrak zajistil, že svícen z této zásoby hořel celých 8 dní, než byl k dispozici dostatek oleje nového. Pan rabín se svěřil, že svátek pro něj má velký duchovní význam: i když má člověk v ruce skromné prostředky, může v důvěře v Boha a v odvaze víry dokázat velké věci, pokud se rozhodne vykročit.
Napadlo mne, že křesťanské poselství Adventu v sobě skrývá něco podobného. Připomínáme si Ježíšovo narození v Betlémě, který byl sice rodištěm krále Davida, ale v době proroka Micheáše, který prorokoval o Kristu, to byl bezvýznamný zapadákov, který mohl do společné izraelské armády proti asyrské říši poslat akorát pár chlapů. A o něco severněji, v jiném a také nepříliš významném městě Nazaret, žije podobně nenápadný a na první pohled bezvýznamný človíček: židovská dívka Marie, pro kterou by tehdy byla za normálních okolností vrcholem její „kariéry“ svatba s místním tesařem - osud prostý, ale počestný a spořádaný.
Možná jste viděli film Matrix, kde hlavní hrdina, počítačový hacker Neo, dostane na výběr dvě kapsle: modrou, která způsobí, že na všechno zapomene a život se vrátí do starých kolejí, nebo červenou, která ho odpojí od dosavadní reality, aby se mohl věnovat nebezpečnému poslání, o kterém zatím nic neví. Před podobným výběrem stojí i Marie, když ji navštíví anděl: buď bude pokračovat v dosavadním, poměrně bezpečném životním kursu, nebo přijme výzvu zapojit se do Božího plánu - s téměř prázdnýma rukama, s množstvím rizik a minimem jistot, před sebou cestu o níž zatím neví, že povede do betlémského chlívku, do egyptského exilu, pod golgotský kříž, do horní místnosti v Jeruzalémě ... a taky na oltáře, do modliteb a písní řady křesťanských církví.
Marie řekla „ano“, vykročila (podobně jako Abraham a další biblické postavy) s odvahou do neznámé a rizikové životní situace, opřená jen o důvěru v Boží zaslíbení. Ke štěstí nás všech, aby se mohl uskutečnit největší zázrak v lidských dějinách a možná i v dějinách vesmíru: Bůh se stal člověkem. I když pro nás jako evangelické křesťany není Marie prostřednicí mezi Bohem a lidmi, je pro nás její rozhodnutí důležité - nejen z hlediska dějin spásy, ale i jako příklad toho co je víra, na jakou cestu nás vede Bůh a jak na to člověk „milostí zahrnutý“ odpovídá.
Možná se jako jednotlivci, jako sbor nebo jako církev cítíme malí a bezvýznamní - tak jako obyčejná dívka Marie, jako „zapadákov“ Betlém nebo i jako parta odvážlivců pod vedením Judy Makabejského. Možná ale nezáleží tolik na tom, co všechno máme v ruce, ale jak se rozhodneme. Sv. Pavel píše v 1. listu Korintským: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic“ Bůh koná veliké věci právě na těch nejmenších a vzbuzuje život tam, kde by bylo holým šílenstvím na něco takového jen pomyslet. Stačí jen nebát se a věřit – Tomu, který všechno činí nové.