Dnes je Květná nedělě, kdy si spolu s celou církví připomínáme událost o které jsme slyšeli z evangelia – vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma, kde byl za několik dní o velikonocích zrazen, odsouzen a ukřižován. Do svatého města vstupuje jako král, za jásotu davů, mávání palmovými ratolestmi (jakýmysi dobovými mávátky, řekli bychom), lidé zpívají oslavné písně a připravují mu cestu ze svých vlastních oděvů.
Dnes je zároveň 1. dubna, „Apríl“, tradiční lidový svátek bláznů, ve
kterém se věci říkají úplně opačně, než jak jsou. Mohli bychom říci, že
tato připomínka do církve, do bohoslužeb nepatří, ale když bychom se
podívali podrobně na Ježíše a jeho královský průvod, zjistili bychom,
že na této velkolepé podívané, na tomto „happeningu“, jak se dnes říká,
je také cosi napohled bláznivého a postaveného na hlavu -- „normální“
králové vracející se z vítězných bitev přijíždějí vychutnat svůj triumf
po zuby ozbrojeni na statných ořích – a tento král jede beze zbraně a
na obyčejném vypůjčeném oslu. „Normální“ králové přicházejí s velkou
družinou hodnostářů a vojáků – a tento král přichází s „armádou“
otrhaných venkovanů, malých dětí a žen nejisté pověsti. „Normální“ král
by za sebou vlekl dav spoutaných zajatců – a kolem tohoto krále Ježíše
pobíhají jeho „zajatci“ zcela svobodně a dobrovolně, ba co víc: jsou to
většinou zajatci bývalí, ti které sám Ježíš vysvobodil z područí
kdečeho zlého – hříchů, nemocí a všelijakých bytostí, které s Pánem
Bohem nekamarádí.
Takže takovýto král vjíždí do Jeruzaléma. Stát se to zde a nyní, asi
by jej lidé opravdu podezírali z toho, že se jedná o cosi bláznivého,
že si z nich Ježíš a jeho společnost tropí aprílový žert. Tehdejší i
dnešní mocní by se při pohledu na tuto parodii na skutečné triumfy asi
shovívavě usmívali, možná taky trochu nervózně – v politické
nestabilitě, jaká bývala v Jeruzalémě za vlády Římanů o svátcích, by
mohl zbytečné potíže způsobit i tento král chudých na oslu z půjčovny.
Jenže tohle není žert. Ježíš myslí vyjádření svého královského nároku
zcela vážně. Ale jeho pokora a bezbranost a svobodná spontánnost těch,
kdo ho doprovázejí, chce ukázat, že je zcela jiným králem než násilní
dobyvatelé. „Moje království není z tohoto světa“, vyzná později před
Pilátem.
Když Ježíšův průvod míjí Olivovou horu, na které měl podle dobových židovských představách stanout Mesiáš, rozeznívá se krajinou zpěv o slávě a pokoji, podobně jako kdysi zpívali u Betléma andělé. Kdo by si pomyslel, že dnešní oslavovaný král bude za pár dní na úpatí téže hory, v zahradě Getsemanské zápasit s tíží svého poslání, opuštěný v potu a krvi? Kdo by si pomyslel, že Ježíš se v Jeruzalémě jako „král židů“ za pár dní objeví znovu a nedobrovolně – v nachovém plášti a s korunou z trní, jako pokus o zlomyslnou karikaturu vládce, jako jakýsi brutální a surový „apríl“ římských vojáků, kterým si chtěli dobírat porobený židovský národ? A kdo by si pomyslel, že „požehnaného syna Davidova“ se za pár dní okázale zřeknou ve prospěch římského císaře?
Sv. evangelista Jan ve své verzi dnešního příběhu píše, že teprve po
velikonocích, teprve když Kristus zemřel s nápisem „židovský král“ nad
hlavou a především poté, co vstal z mrtvých jako slavný vítěz nad
smrtí, pochopili jeho učedníci, co měl tento podnik znamenat, co chtěl
Ježíš svým královským průvodem vyjádřit. Poslání Hospodinova Mesiáše i
volání zástupu Hosanna, čili česky „spas nás!“ se naplnilo, ale jinak,
než si představovali.
Mnoho vykladačů říká, že zástup, který Kristu provolával slávu, nebyl oním davem, který v Pilátově soudnici řval „ukřižuj“! První prý byli galilejští poutníci, druzí úplatná jeruzalémská chátra. Takový výklad se v církvi dobře poslouchá; zvláště pokud se ztotožníme s těmi co zpívají „Hosanna“, jsme rádi, že se sami na sebe nemusíme dívat jako na ty, kteří jindy volají „na kříž!“ Jenže když posloucháme vyprávění o Květné neděli, jak nám je předal sv. Lukáš, zjistíme, že i v zástupu oslavujícím Ježíše se vyskytují remcající farizejové, že jsou tam hlasy, které volají: „to se nesmí, to se nedělá, to není domluveno, to se musí zakázat!“ – ať už ze zbabělého strachu z postihu či trapasu, nebo z vlastních představ o tom, jak to bylo, je a bude na věky věků správné. Někdy se tímto přistupem dají strhnout i samotní Ježíšovi učedníci – aby nebyly „potíže“, odhánějí od Mistra „dotěrné“ děti, slepce nebo nemocné. Mají své představy o tom, co je dobré, vymýšlejí hlouposti jako stavění stanů na hoře Proměnění a nakonec v rozhodujícím okamžiku nejsou tam, kde jich je třeba. Tragický příběh Jidáše nám ukazuje, že riziko přestupu od „hosaňáků“ k „ukřižákům“ se nemusí vyhnout ani nejužšímu kruhu kolem Ježíše. I ten kdo žije dlouho v Ježíšově blízkosti, ale neporozumí mu, protože se nechce vzdát vlastních představ, může skončit v davu těch, kdo ho vlečou na Kalvárii.
Evangelium o Božím království ani radost z Božích skutků se však nedají zastavit umlčováním jejich lidských svědků. Budou-li oni mlčet, bude volat kamení.
Radostná zvěst i oslava Boha si svoji cestu najdou. Někdy i přes to
kamení. Pamatuji se, že když jsem byl malý – ještě za komunistů –
nevyrůstal jsem ve věřící rodině a církev tenkrát nikde nebyla vidět,
všichni byli zalezlí v kostelích nebo doma. Kolem jednoho kostela jsem
v Brně kdysi chodil, na rozdíl od těch ostatních, kam jsme se jako děti
chodili o vánocích dívat na betlémy, byl tento kostel stále zavřený a
za plotem z vlnitého plechu (komunisté jej určili k demolici), ale
přesto mne nějakým způsobem přitahoval a nahlodával ve mně „pionýrský“
ateismus naučený ve škole – tušil jsem za ním jakýsi příběh, který
úplně nezapadal do toho, co jsem znal z běžného socialistického života.
Teprve po několika letech jsem se setkal s věřícími lidmi a také moje
maminka sebrala odvahu se k víře přiznat. V tom kostele jsem pak
působil jako varhaník, měl jsem tam svatbu i ordinaci. Tolik osobní
vzpomínka.
Situace, kdy musí volat kamení, vždy ukazuje, že je se společenstvím učedníků něco v nepořádku. Kameny sice mohou člověka zastoupit jako němý svědek Boha, jakási zkamenělá víra, nemohou však nahradit společenství lásky, které Boží Syn založil mezi „živými kameny Božího chrámu“ tedy mezi námi křesťany. Toto společenství se vytv'e1ří při slyšení radostné zvěsti velikonoc, při setkání u Kristova stolu, kde se nám dává svým tělem a svoji krví, i ve vzájemné službě, jejíž příklad Ježíš před svým utrpením ukázal umýváním nohou učedníků. Svatý týden, který dnes začínáme, nám tyto všechny základy našeho společenství staví před tělesný i duchovní zrak. Kež se pro vás i pro mne stane požehnáním, které nás posune na cestě k našemu společnému Pánu zase o kousek blíž.
Amen.