Proč slavíme Vánoce? Uprostřed předvánočního shonu se mi dostal do rukou článek jednoho psychologa, který se zamýšlel nad otázkou, co lidi každoročně nutí do těch maratónů nejprve nákupních, úklidových a kuchařských a poté televizních, návštěvních a přejídacích. Na článku mne zaujalo, že podle autora je to vlastně dobře: vynaložené úsilí a nervy prý jsou známkou toho, že (ať už vědomě nebo nevědomě) cítíme, že je za nimi něco důležitého. Tudíž takové to církevní či filosofické moralizování, že se jedná o pouhý vyprázdněný a zbytečně frustrující konzum, není úplně na místě - lidé svátky prostě z různých důvodů potřebují.
Někdo třeba proto, aby se ze složitého a nepřátelského světa mohl na chvíli vrátit do přívětivé "krajiny svého dětství": proto ta kvanta televizních pohádek (nejlépe těch "klasických," na které jsme koukali ještě v černobílé televizi), boj o stejně pohádkového "tradičního českého Jéžiška" (který se skutečným Ježíšem nemá nic společného a ani se to od něj nečeká) a infantilní šišlání na děti, ať už vlastní nebo cizí.
Pro jiné jsou důležité tím, že jim do chaotického a tekutého života ze dne na den a bez ladu a skladu vnesou alespoň jednou za rok jakousi konstantu, jakýsi pevný bod, opřený o letitou tradici, nad kterou sice můžeme ohrnovat nos, ale když zmizí, cítíme se jacísi nejistí a neukotvení.
Dalším třeba svými veselými světýlky a sentimentální hudbou prosvěcují depresivní dlouhé zimní večery.
A konečně pro další lidi bývají svátky (často jedinou) příležitostí, kdy si vzpomenou na druhé, na které jindy nemají čas, a připomenou se jim buď osobní návštěvou, nebo alespoň na dálku dárkem, pohlednicí, telefonátem, textovkou či jiným podobným způsobem. Z těchto důvodů (tedy protože probouzejí to lepší z našeho lidství) by tedy Vánoce měly být pořád a zaplať Pán Bůh, že jsou alespoň "jednou v roce na Vánoce," i za cenu všech těch frustrací z nákupů, úklidů a návštěv.
Nechci polemizovat s panem doktorem - na člověka z "necírkevního" prostředí je to celkem slušný přístup; složitosti lidské duše jsou také součástí našeho stvoření, na které bere ohled i Pán Bůh formulací svého slova a církev různými svátky a obřady. Jako křesťané, kteří jsme Vánoce svým způsobem světu dali, bychom ale měli jít trochu dál a trochu popřemýšlet nad tím, co to je "to lepší v nás" nebo "hlubina našeho bytí", kterou nám podle psychologů ty Vánoce mají připomínat; co to je - především z pohledu naší víry.
Při přípravě tohoto kázání jsem v jakémsi teologickém komentáři objevil pokus definovat, co to vlastně pro křesťana Vánoce jsou: "období chvály a děkování za Boží vtělení v Kristu Ježíši". V porovnání s příběhy bývají definice obvykle nezáživné a nudné, ale tady máme příběh přímo v té definici - Boží vtělení v Kristu Ježíši. To znamená něco konkrétního, co se stalo někdy a někde v tomto světě, ne jen nějaká neurčitá, byť "pohodová" atmosféra s pohádkovými a mytologickými prvky.
Ten příběh, ono "někdy a někde" nám připomínají dnešní biblické texty: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi," píše evangelista Jan. "V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu," dodává autor listu Židům.
V médiích jsme - v souvislosti s migrační krizí z převážně muslimských zemí - nedávno měli možnost číst či poslouchat úvahy různých "mluvících hlav" o tom, zda křesťané a muslimové, potažmo židé a příslušníci jiných náboženství, věří ve stejného Boha. Hned zkraje je nutno říci, že to není totéž jako otázka, koho má Pán Bůh rád - zda všechny lidi, nebo jen některé (jak to kdysi karikovala jedna "předělávka" ne úplně vhodné dětské písničky Pán Bůh má rád děti / děti poslušné…). Pán Bůh má rád děti poslušné i neposlušné, křesťany, židy, muslimy buddhisty atd. A s některými náboženství máme přinejmenším společné kořeny na které se odvoláváme - třeba praotce Abraháma. To však neodpovídá na otázku, zda věříme ve stejného Boha nebo zda je dokonce jedno, čemu a jak lidé věří.
Autor listu Židům píše, že ten "náš" (= pro nás jediný pravý) Bůh sice k lidem promlouval "nohokrát a mnohými způsoby", ale hned v zápětí dodává: "v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu". V původním textu se doslova píše "na konci dnů", což je častá biblická fráze k označení konce světa nebo posledních věcí. Jinými slovy: Nic nového a jiného se o Bohu nedozvíme než to, co známe skrze Ježíše Krista. "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl," dosvědčuje evangelista Jan. Jiné zjevení o Bohu přes žádné další proroky, vizionáře nebo náboženské vůdce už nebude. Pokud se tedy ptáme, zda někdo věří ve stejného Boha, je třeba se ptát, zda jeho poznání Boha odpovídá tomu, kdo nám byl zjeven v Ježíši Kristu.
Nejsme tu ovšem od toho, abychom posuzovali víru druhých, ale především abychom se zamýšleli nad svou vlastní. To že je Boží zjevení v Kristu poslední, není dáno tím, že by Pánu Bohu už došla trpělivost a dál se s námi odmítal bavit. Teologové říkají, že když je Boží Syn nazýván "Slovo" (jak jsme slyšeli v evangeliu), znamená to, že se v něm Bůh úplně "vyslovil", to znamená beze zbytku sdělil ostatním jaký je. Boží Syn, Slovo Otce, Ježíš Kristus je Bůh, který je Bohem pro druhé.
O člověku říká začátek Bible, že byl stvořen k Božímu obrazu. Tím se nemyslí aby byl všemohoucí, vševědoucí atd., ale aby tu byl také pro druhé. A aby ukazoval jinému božímu stvoření, jaký je Bůh. Člověk se na to ovšem vykašlal a rozhodl se, že bude raději zobrazovat sám sebe; tím se z něj ovšem stala zpotvořená karikatura. V jednom z dřívějších kázání jsem vzpomínal přirovnání církevního otce Athanasia, že Bůh chtěl opravit tento svůj rozbitý obraz v člověku, tak do světa poslal jeho původní "originál", aby mu "seděl modelem" a obraz mohl být opraven - aby z lidské existence vyzařoval Kristus - Bůh pro druhé.
A tady můžeme odpovědět na tu úvodní otázku, co to je "to lepší v nás", ta "hlubina našeho bytí". Nejsou to naše vlastní dobrá předsevzetí, která slibujeme na Nový rok, nebo když nás zastaví policajt nebo nám partner vyhrožuje rozchodem. To lepší v nás paradoxně není z nás samých, je to však něco, co nás samé má proměňovat - Kristus, vtělený Boží Syn, Slovo učiněné tělem, Bůh pro druhé, obětující se láska. To je skutečné poselství Vánoc, to co dává smysl těmto svátkům i veškerému pachtění okolo.
Neboť, jak napsal sv. Hilarius z Poitiers, "ten kdo nepochopil tajemství Krista jako pravého Boha a pravého člověka, ten nepochopil ani svůj vlastní život."
Amen.