Vážená zarmoucená rodino a smuteční hosté, milé sestry a bratři v Kristu Ježíši,
vždy, když se uzavře lidský život, když skončí pozemské bytí člověka, zmocňuje se nás (vedle bolestného smutku z rozloučení) také otázka: jaký smysl má naše žití, k čemu směřujeme. Při setkání se smrtí (vědomě či nevědomky) rozhořčeně odmítáme, že toto by byl náš konečný cíl, neumíme si představit, že najednou nejsme, že vezmou za své naše myšlenky a naše vztahy.
My křesťané hledáme odpověď na tuto otázku v Písmu svatém, v knize, která (jak věříme) obsahuje svědectví těch, kdo se setkali s Pánem života a smrti, svědectví těch, ke kterým promluvil Bůh. Jedním z těchto svědků je také apoštol Pavel, z jehož dopisu křesťanské obci v řeckém Korintě jsme před chvílí slyšeli úryvek.
Apoštol vyjadřuje své úvahy o naději ve smrti pomocí dvou obrazů. V prvním vykresluje bytí před a za obzorem pozemského života jako dvě obydlí - jako stan a jako pevný dům. Stan je obydlí pro někoho, kdo je na cestě, dnes zde a zítra zase o kousek dál - cesta, to je náš život na této zemi. Tato cesta jednou někde skončí. Pevný dům - to je domov, cíl cesty. Stan je obydlí dočasné a chatrné. O vánocích jsme slyšeli, že když se Bůh stal člověkem, Slovo tělem (jak píše sv. Jan), "učinil si mezi námi stan", "stanoval" mezi námi, to znamená vzal na sebe naši křehkost a chatrnost. Poslední noc před svým ukřižováním však Ježíš zjevil svým učedníkům tajemství: v domě mého Otce je mnoho příbytků. Tam, kde se mluví o bydlení u Pána Boha, už se nemluví o stanu, o dočasnosti a chatrnosti, mluví se o trvalém domově, kde je dost místa pro každého. Stejný obraz používá apoštol - po stržení našeho pozemského stanu nás u Boha čeká dům "ne lidskou rukou udělaný", život, jaký si nemůžeme zajistit vlastními silami, jaký nám nezařídí ani sebeučenější věda, ani sebevynalézavější technika.
V druhém obraze Pavel přirovnává skutečnost za tímto životem k oblékání šatů - když umíráme, máme strach ze "svlečenosti", že o něco velmi důležitého přijdeme. Apoštol však vyjadřuje naději, že i když budeme v okamžiku smrti "svlečeni", nebudeme shledáni "nahými", tzn. nestaneme se obětí nicoty. Bůh má jiné plány, on chce, abychom byli naopak (doslova) "plně oblečeni", abychom byli sami sebou, se vším všudy. A tady se Pavel vrací ke svému prvnímu obrazu a propojuje to takovým zvláštním způsobem - máme si obléci právě ten pevný nebeský dům, o kterém mluvil prve. Obléci si dům, to zní stejně zvláštně jako obléci si člověka, jak jsme slyšeli v úvodu bohoslužby: vy kdo jste pokřtěni v Krista, Krista jste oblékli. Snad těmito neobvyklými slovy chce vyjádřit, že od Boha dostaneme své vlastní já nejen samo o sobě, ale ve společenství s ním i se zbytkem Boží "domácnosti" - s ostatními vykoupenými lidmi.
A tady se dostáváme k jádru Pavlovy naděje - v 8. verši našeho textu čteme, že cílem jeho života je "být doma u Pána"; podobně se vyjadřuje také v jiném listu, křesťanům ve Filipech, kde píše, že po opuštění těla chce "být s Kristem". Jinými slovy, věčný život - to znamená "být s Kristem, doma u Pána" Pavel je svou nadějí zcela orientován na osobu Ježíše Krista. Jestliže hovoří o své naději ve smrti, nehovoří o nějaké filosofické, neurčité blaženosti, ale o společenství s konkrétní osobou, s živým Spasitelem. To velmi dobře ukazuje také žalmistův citát na smutečním oznámení: nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi (Ž 23:4) - ve chvíli nejtěžší zkoušky, cesty údolím stínu smrti, najednou žalmista přestává mluvit o Bohu, a obrací se v modlitbě přímo na něj - ty se mnou jsi. „Být s Pánem" to není přirozená, samozřejmá vlastnost člověka, ke které bychom směřovali svým ustrojením či působením světového řádu. Je to milost, nezasloužený dar od Boha.
Naše naděje ve smrti se neopírá o žádné obecné spekulace, ale o jedinečnou událost - o to, že Ježíš Kristus "třetího dne vstal z mrtvých podle Písma." V tom je skryt také náš život. Víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví spolu s vámi, píše Pavel v předešlé kapitole. Náš podíl, naše účast na Kristově vzkříšení z mrtvých, je dána naším spojením s Kristem - tím že v něj věříme, že jsme jeho učedníky, že jsme s ním spojeni křtem. Od této chvíle je ve smrti křesťana přítomna smrt Kristova, aby i život Ježíšův byl zjeven na našem těle, jak znovu dodává Pavel. Ve světle této velikonoční víry máme naději, že také naše sestra N. byla s Kristem spojena ve smrti, a tedy že i na ní bude zjeven Jeho život. Věříme, že přestože se zde loučíme se stanem jejího pozemského přebývání, má i ona (jako ta, která patřila Kristu) od Boha věčný příbytek, dům neudělaný lidskou rukou. Amen.