Být Ježíšovým učedníkem není (a v podstatě nikdy nebyla) žádná legrace. Čas od času se mi stane, že při jízdě ve vlaku nebo v autobuse sáhnu do tašky pro Bibli nebo nějakou jinou křesťanskou knihu nebo si text Písma otevřu na obrazovce počítače a najednou se přikrade taková zvláštní obava: co na to, až to uvidí, asi řeknou spolucestující? Hu, zase jeden z těch bláznů co chodí v neděli do kostela a přes týden poučují své spolupracovníky jak mají žít. Nebo je to dokonce snad farář, ten se tím dokonce živí. Představím si skrytý či otevřený posměch okolí, který se někdy dostaví, někdy ne. Nebo se naopak zachytím podivný pohled souseda či sousedky na sedadle a leknu se toho, že jsem ho/ji přivedl do rozpaků: „tak, a teď to na mě tady ten pobožný určitě vybalí, začne do mě něco hustit o Bohu, o hříchu a povede určitě nějaké mravokárné řeči“.
Takový tísnivý pocit vyvolat určitě nechci a také nechci vypadat jako farizeus, který své náboženství dává nějak okázale najevo. Schoulím se tedy do kouta coupé, knihu nebo počítač nakloním tak, aby nikdo neviděl, čím se vlastně zabývám a dělám si svoje. Dodatečně pak sám sobě nadávám, jaký jsem zbabělec, zvláště v situaci, kdy si naproti sedne pán, otevře si hanbatý časopis se svlečenými slečnami a vůbec žádný problém či ostych nemá. Vzpomenu si na všechny, kteří zbabělci nebyli, počínaje prvomučedníkem Štěpánem a konče mým učitelem občanské výchovy na základní škole, který se i v éře hlubokého komunismu nebál přinést do hodiny Bibli a číst nám i jiné pasáže, než ty, které dokládaly „nesprávnost, reakčnost a škodlivost náboženství“.
„Nebojte se“, zazní třikrát z úst Pána Ježíše v dnešním evangeliu. Přesto, že to, čeho se nemáme bát, je mnohem vážnější než úšklebky okolí v relativně svobodné a pokojné společnosti. Ježíš ukazuje, že otázka věrnosti Bohu se často může vyhrotit do otázky života a smrti. Jen několik málo veršů po příběhu o povolání Dvanácti sv. Matouš zaznamenává v rámci instruktáže na apoštolskou misi, že učednictví znamená „nebát se těch, kteří zabíjejí tělo“.
Dnešní člověk vidí fyzickou smrt jako definitivní zánik lidské bytosti. Smrt je prostě tlustá čára, za kterou není vůbec nic a tak se snaží všechno vehementně nacpat před tuto čáru. Vyhýbá se jí v myšlenkách, snaží se ji zlehčit různými formami černého humoru, dokonce i přestává pohřbívat své blízké, aby ji neměl na očích. Hlavním smyslem života se zkrátka stává „užít si a přežít za každou cenu“. Lepší živý pes než mrtvý lev, říká jedno často citované přísloví. Nakonec však stejně takový život dojde do stadia, kterému se známý filosof F. Nietzsche posmíval jako „zbabělému vegetování na doktorech“.
Smrt člověka je samozřejmě závažná a stejně liché jsou i lidské snahy nějakým způsobem ji obejít, vyhnout se ji, přelstít ji, víra v reinkarnaci, filosofické pohádky o „dobré duši uvězněné ve zlém těle“ i spiritistické dýchánky snažící se nějakým podvodným způsobem vrátit to, co už není. Člověk prostě nemá poslední slovo. Nemá ho však ani smrt. Poslední slovo má Bůh, jeho svoboda a jeho láska přítomná v Ježíšovi. Pozemský život je dobrý a vážnost fyzické smrti nutí člověka brát jej jako jedinečnou a neopakovatelnou příležitost stát se sebou samým. Příležitost, ve které čas „tlačí na pilu“. Za hranicemi pozemského života však stojí Bůh s nabídkou života věčného ve společenství s ním. Z tohoto pohledu heslo „přežít za každou cenu“ ztrácí opodstatnění. Život dostává nabídku nebýt jen „přežit“ a „odžit“ ale směřovat ke svému konečnému Cíli.
V apokryfní 2. knize Makabejské, která zachycuje utrpení a boj židovského národa proti pohanskému utlačovateli Antiochovi Epifanovi 2 století př. Kr., máme zachycen příběh jedné matky a sedmi synů. Antiochos znesvětil chrám a nutil vybrané Izraelce ke zradě Božího zákona požitím nečistého vepřového masa; kdo odmítl, byl popraven. Tak došlo i na zmíněnou matku a jejich sedm dětí. Před zraky užaslého tyrana jeden po druhém vstoupili do ohně a „tělo i duši svou vydali pro zákon otců svých“ v důvěře, že „král všehomíra nás, kteří mřeme příčinou zákona jeho, k životu věčnému vzkřísí“. Také Danielovi tři mládenci odpověděli králi, že Bůh je vyšší hodnota než pozemský život na chvíli prodloužený z rozmaru vládce.
Ježíš nás však ujišťuje, že utrpení a soužení, které máme kvůli němu, má Bůh neustále na zřeteli. Vždyť i ten vrabec, který se dal na židovském bazaru sehnat za půl mizerného měďáku, nejmenší mince, kterou se vůbec dalo platit, tento vrabec je předmětem nějakého skrytého Božího plánu, bez jeho vědomí se mu nestane ani ten nejmenší karambol. I to čeho si my nevážíme, má v Božích očích nesmírnou cenu. Co tím spíše člověk, který je sice, jak praví Pascal třtina, ale třtina myslící, třtina schopná říci: „Miluji tě, Hospodine, má sílo“ -- Boží otisk do tohoto světa.
Na naší cestě učedníků Kristových jsou jakoby nataženy dvě kolejnice – první z nich je Ježíšův nekompromisní požadavek věrnosti a varování před zapřením víry, druhou je ujištění o absolutní věrnosti a lásce Boží v každé situaci. Pokud vlak naší víry jednu z těchto kolejnic opustí, dojde zákonitě k vykolejení. Nejsme však vydáni na pospas splašené lokomotivě našeho života. Ježíš nás varuje před zapřením, zároveň však za nás prosí, aby naše víra nepřestávala. Tak i my smíme doufat, že se s ním nakonec setkáme v záři božského Světla na konci temného tunelu.
Amen
Bože, prameni veškeré lásky,
důvěra k tobě je už nyní součástí našeho života.
V této důvěře nám dej schopnost,
abychom dál předávali lidem svědectví o tvé věrnosti.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.