Když se řekne „ohleduplnost“, vybavíme si různé situace z každodenního života: ohleduplnost je, když pustíme babičku sednout v tramvaji, když neděláme nemístné žerty před někým, koho postihla bolestná ztráta, když v autě netlučeme do houkačky na toho, komu před námi chcípl motor. Někdy to znamená něco udělat, někdy se naopak něčeho zdržet, neudělat nic.
Kdo nic nedělá, nic nepokazí; mlčeti zlato, nemluv o provaze v oběšencově domě. Každý tato úsloví známe. Pozůstalý po zemřelém člověku nebo po zkrachovalém vztahu, či nešťastný řidič s trucovitým autem, jsou případy, kdy zdržet se je na místě. Někdy ovšem existuje i zdržení se, které na místě úplně není. Ohleduplnost může být dobrá kamufláž pro zbabělost nebo lhostejnost; tragikomika tzv. politické korektnosti ukazuje, že určitý typ „ohleduplnosti“ problémy pouze zakrývá, ale neléčí. Nazývej věci pravými jmény: dobro dobrem a zlo zlem, vybízí nás Bible.
Nám křesťanům jde nazývání věcí pravými jmény někdy docela dobře. Někdy tak dobře, že se pokoušíme i lidi nazývat (podle sebe) pravými jmény. Písmo ale říká, že pravé „jméno“ (dnes bychom řekli pravou identitu, skutečný příběh) každého člověka zná jen Bůh. Sv. Augustin napsal, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.
Přiznám se vám, že mám takovou slabost: rád diskutuji o různých teologických a filosofických otázkách a rád mám v těchto debatách poslední slovo; pokud jste přesvědčeni, že hájíte pravdu, poměrně dlouho vám to připadá správné. Čas od času ale zjistím, že to poslední slovo mám, protože oponentovi došel dech a ne argumenty, že – místo abychom společně hledali pravdu – jeden z nás, zahnaný do kouta, vede marný boj, aby si alespoň trochu zachoval tvář. Možná, že něco takového kdysi stálo za tragickým rozdělením Kristovy církve a za násilím kvůli rozdílné víře: zapomněli jsme, že Jakubova „moudrost“ shůry je moudrost ducha a ne litery. „Upálit kacíře neznamená obhájit učení, ale zabít člověka,“ řekl kdysi renesanční humanista Sebastian Castellio.
Moudrost shůry je „ohleduplná“, jak překládá Jakuba ČEP, či „mírná“, „vlídná“, „laskavá“ (ostatní české překlady). Mohli bychom ale přeložit i ve smyslu: moudrost se snaží v každém hledat to lepší, moudrost ví, že „nad pravdou absolutní je pravda lidská“ (V. Hugo), v nějakém anglickém komentáři jsem dokonce četl: „moudrost je gentlemanská.“ Toto „gentlemanství“, tato šlechtická velkorysost nám často chybí jak v našich osobních vztazích, tak i ve vztazích mezi církvemi i společenstvími. Možná ale třeba setkání jako je tato [ekumenická bohoslužba] jsou příležitostí, jak se spolu učit být duchovními šlechtici – komunikovat s tím lepším, co je v partnerovi; dopřát mu také tu a tam vydýchat se a srovnat krok při hledání společné cesty, která vede k poslednímu cíli – k Bohu.