Bratři a sestry,
dovolte, abych naše dnešní zamyšlení nad evangeliem uvedl přímou otázkou „na tělo“: čím je pro každého z vás osobně čas který právě prožíváme, čas uprostřed kterého právě stojíme, čas před „nejkrásnějšími svátky v roce“? Jak vy, každý sám za sebe, vnímáte advent?
Jistě by mi mnozí z vás předpisově odpověděli, že „jako očekávání na Pána Ježíše“. Ale mě by v tomto okamžiku nezajímaly poučky z náboženství nebo konfirmačního cvičení. Kdybych to upřesnil třeba otázkou „jak jste prožívali advent v pondělí, ve středu, v pátek odpoledne“, možná bychom zjistili, že mnohý místo čekání na Pána čekal v propocené bundě někde ve frontě při předvánočním nákupním šílenství, jiný čekal u trouby až se dopeče 36. druh vánočního cukroví ke štědrovečerní tabuli, další někde na úřadě, aby měl ke konci roku v pořádku všechna požadovaná lejstra.
Ne, nebudu moralizovat, jak to v řadě adventních kázání bývá, o tom jak lidé dnes neumějí slavit a místo duchovní přípravy na svátky se honí za zbytečnostmi. Vždyť prožít i tento čas v klidu je určitě upřímnou touhou i těch, kteří ke stromečku přicházejí každý rok uštvaní a unavení. Bohužel některé činitele je velmi nesnadné obejít. Budu mít co nabídnout, až přijdou na návštěvu příbuzní? Mám už dárek pro Karlíka, aby mu nebylo líto, že Pepa od sousedů má novou počítačovou hru a on ne? A až po Novém roce v práci udeří šéf, kontrolní komise, finanční úředníci... Ono se to nesnadno čeká na Pána, když se do toho míchají obavy a očekávání trablů, faux-pass, průšvihů a „katastrof“, které nad člověkem poletují jako plácačka nad mouchou. A tak se chce na pozvání k adventnímu očekávání říct ono pověstné „to je sice všechno hezký, ale...“ či jen pokrčit rameny.
Jan Křtitel v dnešním evangeliu také sedí a čeká. Také jeho vyhlídka není příliš růžová. Sedí ve vězení a čeká, až ho přijdou Herodesovi kati zkrátit o hlavu. Možná přemítá, jestli se někde nestala chyba. Mnoho let odříkání na poušti a pak fantastický úspěch Boží věci během kazatelsko - křtitelské služby u Jordánu, Boží hlas, který mu přítomnost označil jako začátek konce časů. Tentýž hlas, který mu neomylně v bezejmenném davu ukázal na Pomazaného Hospodinova. A teď najednou bác! a všechno se jakoby vrátilo do starých kolejí. Svět se neproměnil, král se nekál a Janův fyzický obzor se zúžil na čtyři holé stěny cely s perspektivou sekery a stříbrné mísy. Kde je Hospodinova vláda? Kde je Pomazaný, proč nepálí plevy ohněm neuhasitelným, když činí tak velké, kristovské činy mezi lidmi? Nedošlo k trapnému omylu a místo Posledního tu není jen další „předskokan“?
Janovi učedníci na „svobodné“ straně zdi odcházejí za Ježíšem, aby jim i jejich mistrovi nalil čistého vína, jak to s tím jeho mesiášstvím vlastně je. Ale Ježíš je odkazuje na to co sami slyší a vidí – radostnou zvěst pro chudé a uzdravování nemocných. A tak jim vlastně obrací naruby jejich dosavadní představy o Mesiáši a Hospodinových záměrech. Boží vláda se neuskutečňuje v rámci nějakého gigantického převratu s triumfem nad hromadami mrtvol nepřátel Hospodina a Izraele. Uskutečňuje se mocí lásky mezi těmi nejubožejšími – tak jak popsal mesiášský věk prorok Izaiáš, jehož vizi jsme četli v prvním čtení. Jemně, bez náznaku kritiky vzkazuje pochybujícímu a přesto velkému Janovi, jak se má k věci postavit.
Aby nedošlo k nedorozumění, Ježíš zástupům zdůraznil důležitost Janovy dosavadní služby. Pro zvěstování Boží vlády je skutečně důležitý naléhavý postoj proroka, který asketicky stojí proti rozmařilému světu s hrozbou Božího hněvu. Který sám v roztrhaných hadrech varuje všchny, kdo si patolízalstvím zajsitili měkký a pohodlný oděv. „Není ti dovoleno“ říká pevně do očí tomu, který si myslí, že si může dovolit vše. I tento prvek je jistě důležitý ve službě církve společnosti. Stejně tak Janova spojitost s velkými postavami Starého zákona ukazuje na nepřerušitelnost Boží věrnosti zaslíbením. Ale samotný Mesiáš, Kristus, Ježíš jde jinou cestou. Varuje před násilnickou manipulací Boží autoritou. V centru jeho aktivity je člověk takový jaký je – člověk sice hříšný a vzdorný, ale zároveň trpící, chudý a opuštěný. Jeho „lopatou“ a „sekerou na kořeni“ zla je láska rozdávající do krajnosti, která se, někdy zcela neodříkavě, raduje s radujícími a pláče s plačícími, vstupuje do samoty odvržených a vlévá novou naději zoufalým.
Třetí neděli adventní se někdy také říka „Gaudete“, „neděle radosti“, podle úvodních slov introitu z epištoly Filipským „Radujte se, opět pravím radujte se, … Pán je blízko!“. Do vážného rázu doby adventní je to (podobně jako 4. neděle postní „Laetare“, „Plesej“) nesmělý průlom jakoby nedočkavé naděje. Od pradávna ji církev vyjadřovala světlejší barvou v jinak tmavší výzdobě obou období vybízejících člověka k zamyšlení nad sebou a k pokání. Růžová barva svíce na adventním věnci jakoby nám připomínala slova proroka Izaiáše: pustina, suchopár, vyčerpaná země neshoří ve výhni pece, ale rozkvete růžemi; rozkvete zavlažovaná proudy živé vody, která tryská z Kristova boku probodeného na kříži i z nitra každého, kdo věří v jeho jméno. A tento proud, jako pramen z pod prahu Hospodinova domu, jak jej viděl Ezechiel, roste a mohutní a uzdravuje každého ke komu dosáhne, každého, kdo mu přijde do cesty. „Radujte se, Pán je blízko“, zní slova proroka Izaiáše vyhnancům v Babyloně, kteří už pomalu nedoufají, že se Hospodinův lid kdy vrátí do zaslíbené země. „Raduj se, Pán je blízko“, proniká nesměle, ale zcela určitě jako úzký paprsek světla do temnot Janova žaláře. „Raduj se, Pán je blízko“ zaznívá i do našich unavených shonů, propocených bund, nervózních obav.
A to dává smysl adventu nejen jako „přípravě“ na Vánoce ale i jako příležitosti ke „generálnímu úklidu“ ve vlastním nitru. Vždy máme příležitost radovat se z Boží blízkosti už zde a nyní a nejen v dálné vidině rozsvíceného stromečku a stolů plných cukroví. A to stojí za chvilku zastavení mezi supermarketem a troubou. Protože všude tam je Pán blízko a chce říci chudým svoji radostnou zvěst.
Amen.
Pane Ježíši Kriste,
Dopřej nám adventní radost ze své blízkosti, abychom se z ní mohli těšit a dej, ať se o tuto radost umíme podělit i s druhými
Amen.